ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4355.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4355/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Prodak, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Chodov, Holušická 2221/3, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 44850689, zastoupené JUDr. Miroslavem Krištofem, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1894/52, proti žalované HQ - PLUS s.r.o., se sídlem v Praze 8, Chotovická 1788/10, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 60463481, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 12, o zaplacení částky 934 782,50 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 277 029,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 178/1997, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2010, č.j. 1 Cmo 189/2009-534, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Krištofa, advokáta se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1894/52.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2010, č.j. 1 Cmo 189/2009-534, ve výroku I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2009, č.j. 34 Cm 178/1997-457, ve výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 934 782,50 Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,4% od 16.5.1997 do zaplacení, a ve výroku IV., kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalované co do uložení povinnosti žalobkyni zaplatit ji 277 029,60 Kč s příslušenstvím; výrokem II. Vrchní soud v Praze konstatoval, že ve výrocích II. III. a VI. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen a výroky III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Městský soud v Praze posuzoval uplatněné nároky obou účastníků, které jim měly vzniknout z provádění díla na stavbách v Kobylisích a Průhonicích.
Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 17.7.1996 v souladu s §536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) platně sjednána smlouva o dílo, podle níž se žalobkyně, jako zhotovitelka, zavázala k provedení dodávek z oboru silnoproudé elektrotechniky v polyfunkčním domě v Kobylisích, a žalovaná, jako objednatelka, se zavázala k zaplacení ceny sjednané podle §546 odst. 1 obch. zák. za provedení díla. Z dopisu žalované žalobkymi ze dne 11.4.1997 a ze záznamu ve stavebním deníku vzal soud za prokázané a mezi účastniceni za nesporné, že žalobkyně opustila stavbu v Kobylisích. Dne 15.5.1997 došlo žalobkyni odstoupení žalované od uvedené smlouvy o dílo. Soud konstatoval, že k odstoupení od smlouvy došlo podle §344 obch. zák. pro porušení povinností žalobkyně podle §345 obch. zák. a podle §349 odst. 1 obch. zák. tak smlouva zanikla odstoupením. V souladu s §351 odst. 2 obch. zák. soud zjišťoval výši plnění, které žalovaná získala plněním žalobkyně před odstoupením od smlouvy. Výši plnění, které je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni stanovil soud ve výši 995 266,30 Kč na základě znaleckého posudku Ing. Josefa Moše, a to jako bezdůvodné obohacení žalované podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Uvedenou částku soud snížil o součet slevy pro vadu díla a opravy omítek díla prováděného žalobkyní na stavbě v Průhonicích, a to celkem o 60 483,80 Kč, proto přiznal žalobkyni po zápočtu částky 60 483,80 Kč podle §358 obch. zák. oproti pohledávce žalobkyně ve výši 995 266,30 Kč jen částku 934 782,50 Kč.
Částku 60 483,80 Kč považoval soud za bezdůvodné obohacení žalobkyně vůči žalované, neboť vzal za prokázané, že mezi účastnicemi nebyla na provádění prací na stavbě v Průhonicích uzavřena smlouva o dílo, byť jednání o uzavření smlouvy probíhala a žalobkyně začala pro žalovanou v červenci 1996 provádět na uvedené stavbě v Průhonicích práce z oboru silnoproudé elektrotechniky v 6-ti rodinných domech. Nebyl však sjednán určitě předmět díla, cena díla a ani termín dokončení díla, přičemž žalovaná žalobkyni za dílo zaplatila určitou částku na provádění prací. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že bez sjednání ceny díla a ani neprojevení vůle ve smlouvě uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, je smlouva o dílo týkající se stavby v Průhonicích podle §536 odst. 3 obch. zák. (v rozhodném znění v roce 1996) neplatná, posoudil nárok žalované vůči žalobkyni jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., neboť žalobkyně je povinna vrátit žalované tu část zaplacené ceny díla za práce, která neodpovídají rozsahu a kvalitě provedeného díla pro žalovanou. Při určení výše hodnoty plnění poskytnutého žalobkyní žalované vyšel soud ze znaleckého posudku Ing. Moše, stejně jako nákladů na odstranění vad. Jejich porovnáním dospěl k částce 60 483,80 Kč.
O příslušenství pohledávky přiznané žalobkyni ve výroku I. rozhodl soud prvního stupně podle §351 odst. 2 obch. zák. ve spojení s §502 obch. zák.
Soud prvního stupně s ohledem na svůj závěr, že bezdůvodné obohacení žalobkyně ve výši 60 483,80 Kč vzniklé ji z provádění prací na stavbě v Průhonicích započetl proti jejímu nároku vůči žalované na zaplacení bezdůvodného obohacení vzniklého z výstavby polyfunkčního domu v Kobylisích, zamítl jako nedůvodný vzájemný návrh žalované co do částky 277 029,60 Kč s příslušenstvím.
Žalovaná v odvolání podaném proti výroku I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně namítala především nesprávné právní posouzení týkající se závěru soudu o neplatnosti smlouvy o dílo ohledně elektroprací na stavbě v Průhonicích a jednak aplikace ustanovení §451 obč. zák. při posouzení nároků účastníků týkající se stavby v Kobylisích. Uvedla, že místo §451 obč. zák. mělo být aplikováno ustanovení §351 obch. zák. Odvolatelka požadovala provedení důkazu revizí znaleckého posudku Ing. Moše.
Odvolací soud nepřipustil revizi znaleckého posudku s odůvodněním, že odvolatelka zaměňuje kritérium věcné správnosti poznatků získaných z důkazního prostředku s kritériem věrohodnosti. Konstatoval, že nevěrohodným není znalecký posudek jen z toho důvodu, že dospívá k jinému než účastníkem očekávanému závěru. Připomněl rovněž, že v řízení již byla dvakrát usnesením zamítnuta námitka žalované k podjatosti znalce Ing. Moši, jako nedůvodná.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o dílo ohledně elektroprací na stavbě v Průhonicích. Konstatoval, že z neplatné smlouvy nemohly vzniknout žádné smluvní povinnosti a není tedy dán jeden z předpokladů pro závěr o odpovědnosti žalobkyně za škodu.
Přisvědčil však žalované, že důsledky odstoupení od smlouvy je nutno řešit nikoliv podle §451 obč. zák., ale podle obchodního zákoníku, ale to nejen podle §351 obch. zák., jak uvádí odvolatelka, ale též podle §544 odst. 1 obch. zák., kdy ustanovení §351 obch. zák. jen přikazuje vrátit přijaté plnění, neřeší však situaci, kdy toto plnění nelze vrátit, což řeší §544 obch. zák. tak, že pokud nelze zhotovovanou věc vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil. Za tuto hodnotu je možno podle odvolacího soudu považovat částku, kterou by objednatel za částečné zhotovení věci v čase a v místě obvykle uhradil. Tato peněžitá náhrada ve smyslu §544 obch. zák. je tedy vykládána stejně jako peněžitá náhrada podle ustanovení §458 obč. zák., které stanoví, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, a není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Byť tedy soud prvního stupně v napadeném rozsudku ohledně řešení vzájemných nároků účastníků z provádění prací na stavbě v Kobylisích nesprávně odkázal na §451 obč. zák., nejde podle odvolacího soudu o vadu, která by se na výsledném rozhodnutí mohla projevit.
Výhrady žalované ke znaleckému posudku Ing. Moše nepovažoval soud za oprávněné, když postup znalce byl podle odvolacího soudu zcela v souladu se zákonem a se zadáním posudku. Odvolací soud neměl pochybnosti o správnosti závěrů znalce Ing. Moše a ani o závěrech Ing. Šimůnka ohledně díla na stavbě v Průhonicích, které by odůvodňovaly přezkoumání závěrů znaleckého posudku revizním znaleckým posudkem.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů potvrdil výrok I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má v napadené části ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže se odvolací soud nezabýval předloženým důkazem odůvodňujícím revizi znaleckého posudku, na němž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud rozhodl o otázce neplatnosti smlouvy jinak, než je ustálená rozhodovací praxe. Namítá, že odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva ve věci díla v Průhonicích nebyla vůbec uzavřena a přitom výslovně zmiňuje neplatnost smlouvy, o které nelze však vůbec uvažovat, není-li smlouva uzavřena. Poukazuje na to, že žalovaná opakovaně uváděla, že cena i rozsah díla byly dány konkrétními cenovými propočty, nabídkami a rozpočty, podle kterých bylo dílo v Průhonicích prováděno a na základě provedených prací i fakturováno. Tyto skutečnosti jsou dostatečným podkladem k závěru, že smlouva o dílo pro daný případ uzavřena byla. Považuje za nelogickou úvahu, aby někdo prováděl dílo, bez toho, aby bylo mezi stranami jasné, kolik má provedené dílo stát a kdy má být dokončeno. Připomíná, že žalobkyně nikdy nepopřela, že by smlouva o dílo ohledně stavby v Průhonicích nebyla mezi účastnicemi uzavřena, naopak ještě na přelomu roku 2006 a 2007 účastnice vedly jednání o společném prohlášení o obsahu smlouvy, která však nebyla úspěšná. Nesprávný závěr o neplatnosti, resp. o neexistenci smlouvy ohledně stavby v Průhonicích měl pak rozhodující význam pro posouzení uplatněných nároků.
Dovolatelka dále rozvádí svoji námitku k neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Má za to, že jí předložená revize znaleckého posudku jednoznačně dokládá, že znalec Ing. Moša se v posudku dopustil logické i početní chyby, znalecký posudek nebyl zpracován z odborného hlediska kvalitně a ani dostatečně a není ni odborně věrohodný. Je přesvědčena, že znalecký posudek Ing. Moši nelze spravedlivě použít jako klíčový základ meritorního rozhodnutí soudů. Soudy vůbec nepřihlédly k jejím námitkám ohledně předmětného znaleckého posudku při hodnocení tohoto důkazu a při následném právním posouzení věci. Vadnost znaleckého posudku měla podle dovolatelky vést k zadání revizního znaleckého posudku v souladu s §127 odst. 2 o. s. ř., což odvolací soud v rozporu s tímto ustanovením neučinil.
Na základě uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl v napadeném rozsahu zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání postrádá otázku zásadního právního významu a není přípustné. Poukazuje na to, že dovolatelka neuvádí v dovolání nic, co by již dříve v řízení nenamítala.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je třeba připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
V dané věci oba soudy vyšly ze zjištění, že ve věci díla v Průhonicích nebyl mezi účastnicemi sjednán určitě předmět díla, cena díla a ani termín dokončení díla a proto soudy dospěly k závěru, že smlouva o dílo, týkající se uvedené stavby, mezi účastnicemi uzavřena nebyla. Dovolatelka ale vytváří svá vlastní skutková zjištění, že cena i rozsah díla byly dány konkrétními cenovými propočty, nabídkami a rozpočty, podle kterých bylo dílo v Průhonicích prováděno a na základě provedených prací i fakturováno, a následně z uvedeného vlastního skutkového zjištění činí vlastní závěr, že došlo k uzavření smlouvy, což však ze skutkových zjištění učiněných oběma soudy nevyplývá.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplných skutkových zjištění, což spatřuje v tom, že soud prvního stupně neprovedl potřebný důkaz revizním znaleckým posudkem, čímž se ve skutečnosti dovolává důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že pro nedostatečně a neúplně provedené dokazování je řízení postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v rozhodnutí soudu o neprovedení revizního znaleckého posudku.
Nesouhlasí-li dovolatelka s hodnocením provedeného důkazu znaleckým posudkem znalce Ing. Moši, je namístě uvést, že přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Jestliže tedy odvolací soud na základě uvedených skutkových zjištění prokazujících, že mezi účastnicemi ohledně stavby v Průhonicích nedošlo k platně uzavřené smlouvě o dílo, a nárok žalobkyně z bezesmluvního plnění posoudil podle §451 obč. zák., nelze dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy v napadeném rozsahu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. dubna 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu