ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4407.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4407/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně EKOBAL, s.r.o. , se sídlem Dolný Lieskov 260, PSČ 018 21, Slovenská republika, IČO 36015776, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, proti žalované ARGO BOHEMIA, s.r.o. , se sídlem v Brně, U Vlečky 2, PSČ 617 00, IČO 25501071, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, o zaplacení částky 1 677 649 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19/8 Cm 273/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2010, č. j. 14 Cmo 62/2010-210, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 42 876 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Daniela Ševčíka, Ph.D., advokáta, se sídlem v Brně, Kobližná 19.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. prosince 2009, č. j. 19/8 Cm 273/2006-152, ve znění opravného usnesení ze dne 20. ledna 2010, č. j. 19/8 Cm 273/2006-164, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 1 677 649 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5 % p.a. z této částky od 6. 12. 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I), v rozsahu požadovaných úroků z prodlení nad sazbu 5 % p.a. žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. července 2009, č. j. 14 Cmo 116/2009-116, se závazným právním názorem, že žalobkyně je v řízení aktivně legitimována.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla vlastníkem a odesílatelem zboží, které mělo být podle mezinárodních nákladních listů dodáno společnosti Hamé, a. s. (Babice), koncovému odběrateli zboží. Cenu zboží ve fázi, v níž mělo být v místě vykládky zmíněnou společností převzato, vyúčtovala žalobkyně společnosti Služba, výrobní družstvo, České Budějovice dne 20. 1. 2006 ve výši žalované jistiny, včetně ceny dodaného obalového materiálu, jelikož příjemce zboží (podle nákladního listu společnost EKOBAL, s. r. o., IČO 49616625), dceřiná společnost žalobkyně, zboží dále této společnosti přeprodala. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že společnost Hamé, a. s., Babice, zboží nepřevzala, ale podle obsahu dodacích listů jej „převzala“ neexistující společnost Distribuční centrum a. s. Babice. Z výslechu svědka R. R. a z faktury, kterou žalovaná vyúčtovala společnosti MADOC, spol. s r. o., cenu přepravy v částce 14 875 Kč za přepravu dne 5. 1. 2006 z Dolného Lieskova do Dačic, soud prvního stupně zjistil, že mezi společností MADOC, spol. s r.o., zastoupenou jednatelem panem P., a žalovanou byla uzavřena smlouva o přepravě věci.
Soud prvního stupně dovodil, že na takto uzavřenou smlouvu se vztahuje Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva CMR“). Jelikož žalobkyně v řízení prokázala, že došlo ke ztrátě zásilky, za kterou odpovídá žalovaná jako dopravce, přiznal soud prvního stupně žalobkyni náhradu škody dle Úmluvy CMR, která odpovídá hodnotě věci v místě a době jejího převzetí k přepravě. Ta odpovídá ceně, kterou žalobkyně vyúčtovala již zmiňované společnosti Služba, výrobní družstvo, České Budějovice. Protože žalobkyně požadovala i úroky z prodlení, soud prvního stupně jí je přiznal podle článku 27 odst. 1 Úmluvy CMR.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. července 2010, č. j. 14 Cmo 62/2010-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 677 649 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5 % p.a. z této částky od 6. 12. 2006 do zaplacení, zamítl (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně čtením listin (mezinárodní nákladní list č. CZT 8871204, mezinárodní nákladní list č. CZX 0792449, přepravní příkaz vystavený žalovanou jako přepravcem pro dopravce SGM Třinec, spol. s r. o., faktura č. 210000089). Dovodil, že mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k uzavření smlouvy o přepravě, neboť žalobkyně, která je v mezinárodních nákladních listech označena jako odesílatel, nebyla současně objednatelem přepravy, což žalobkyně netvrdila ani neprokazovala. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že přepravu objednával jménem obchodní společnosti MADOC, spol. s r. o., její jednatel P. P. Odvolací soud nesouhlasil se žalobkyní, že o uzavření přepravních smluv svědčí přepravní příkazy vystavené žalovanou jako přepravcem pro dopravce SGM Třinec, s. r. o., neboť na nich schází řádná specifikace přepravovaného nákladu, který má být vyložen v CZE Dačice, nikoli v Babicích. Nesvědčí o tom ani faktura č. 54210000089 vystavená žalovanou jako dodavatelem pro MADOC, spol. s r. o., jako odběratele na částku 14 875 Kč, neboť touto fakturou je účtováno za přepravu dne 5. 1. 2006 z Dolného Lieskova do Dačic a nikoli za přepravu dne 9. 1. 2006 z Dolného Lieskova do Babic.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V dovolání uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jak upřesnila v podání ze dne 9. 9. 2010), tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka dovozuje svoji aktivní legitimaci z toho, že byla vlastníkem a odesílatelem zboží. Namítá rozpor napadeného rozhodnutí v tom, že u odesílatele k jeho aktivní legitimaci přímé účastenství na přepravní smlouvě není vyžadováno, zatímco u dopravce se k dovození jeho odpovědnosti za škodu ve vztahu k odesílateli naopak vyžaduje, aby byl odesílatel přímým účastníkem přepravní smlouvy. Žalobkyně proto namítá, že výklad odvolacího soudu, který upírá odesílateli, jenž zároveň není objednatelem přepravy, právo na náhradu škody vůči dopravci, není správný a nemá oporu v Úmluvě CMR.
Dle dovolatelky je v zásadě nerozhodné, zda byla či nebyla objednatelem přepravy, neboť žalovaná za přepravu odpovídá podle Úmluvy CMR. Za situace, kdy se zásilkou okamžitě po převzetí manipuluje odesílatel, odpovídá za řádné uskutečnění přepravy dle čl. 3 Úmluvy dopravce použitý k uskutečnění přepravy. Je-li zásilka dodána jinam a jinému bez dispozice odesílatele, jako tomu bylo v tomto případě, je dle Úmluvy CMR bez ohledu na účastníky přepravní smlouvy za ztrátu zásilky odpovědný dopravce použitý k uskutečnění přepravy.
Žalobkyně dále namítá nesprávné hodnocení důkazů v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Veškeré dokazování před soudem prvního stupně vedlo k tomu, že mezi žalovanou a společností MADOC, spol. s r. o., došlo k uzavření přepravní smlouvy. Oproti tomu odvolací soud na základě stejného důkazního stavu uvedl, že provedené důkazy neprokazují existenci závazku žalované přepravit inkriminované zásilky. Pokud odvolací soud na základě provedeného dokazování nevzal vznik smlouvy za prokázaný, pak mělo být prováděno dokazování v tom směru, jaké jiné přepravy z Dolného Lieskova (ze sídla žalobkyně) tedy žalovaná společnosti MADOC, spol. s r. o., účtovala. V rámci odvolacího řízení již další dokazování prováděno nebylo. Tento postup odvolacího soudu je dle názoru žalobkyně v rozporu se zásadou objektivní pravdy.
V souvislosti se závěrem o neexistenci přepravních smluv žalobkyně namítá, že odvolací soud vyhodnotil v neprospěch žalobkyně přepravní příkazy na R. R. a SPRING TRANS, s. r. o., s tím, že tyto neobsahují specifikaci přepravovaného zboží. Přepravní příkazy vyplňovala žalovaná, a proto by jejich neúplnost měla jít k její tíži. Žalobkyně se poté táže, k jaké jiné přepravě se tedy měly tyto přepravní příkazy vztahovat.
Dovolatelka namítá, že jí předložené důkazy korespondují s jejími tvrzeními. Žalobkyně listinnými důkazy prokazovala, že společnost MADOC, spol. s r. o., poptala přepravu u žalované, žalovaná zadala přepravu společnosti SGM Třinec, s. r. o., a ta ji zadala R. R., resp. SPRING TRANS, s. r. o.
Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo pro zjevnou bezdůvodnost odmítnuto či zamítnuto. Žalovaná namítá, že pokud žalobkyně jako odesílatel zboží neprokázala, že si u žalované objednala přepravu zboží, nemůže úspěšně tvrdit, že žalovaná byla dopravcem tohoto zboží, a není tak dána pasivní legitimace žalované. Nepředpokládá se, že by objednatelem přepravy byla jiná společnost než odesílatel či příjemce. Pokud by to bylo přípustné, pak žalobkyně neprokázala, že by u žalované objednal přepravu jiný subjekt, zde tedy společnost MADOC, spol. s r. o.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V řízení se jedná o nárok na náhradu škody za ztrátu zásilky přepravované z území Slovenské republiky na území České republiky. Na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), se aplikuje tato Úmluva (dále jako „Úmluva CMR“) uveřejněná ve vyhlášce č. 11/1975 Sb.
Dokladem o uzavření přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR je nákladní list, není-li prokázán opak (článek 9 odstavec 1 Úmluvy CMR). Chybí-li nákladní list, má-li nedostatky nebo byl-li ztracen, není tím existence nebo platnost přepravní smlouvy dotčena a vztahují se na ni i nadále ustanovení této Úmluvy (čl. 4 Úmluvy CMR). Smluvními stranami smlouvy o přepravě je odesílatel a dopravce. Navzdory obsahu nákladního listu CMR je možné prokázat, že skutečným odesílatelem, tj. stranou přepravní smlouvy, byl jiný subjekt, než je uvedeno v nákladním listě CMR. Důkazní břemeno v tomto leží na dopravci (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2002, sp. zn. 29 Odo 799/2001, uveřejněné pod č. 68/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle čl. 13 Úmluvy CMR má v případě ztráty zásilky právo uplatňovat nároky z přepravní smlouvy vůči dopravci příjemce. Nezávisle na skutečnosti, že oprávněným k uplatňování náhrady škody je ve smyslu článku 13 Úmluvy CMR příjemce zásilky, zůstává oprávnění k uplatňování náhrady škody též odesílateli [srov. Sedláček, P. Úmluva CMR (komentář). Mezinárodní silniční nákladní doprava. 1. vydání. Praha : Vox, 2009, s. 215, v tomto odkazuje na rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora z 24. 10. 1991, I ZR 208/89].
V daném případě dovolatelka namítá, že je aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody z toho titulu, že je odesílatelem a vlastníkem zásilky. Podle nákladních listů byla odesílatelem zásilek žalobkyně. V řízení bylo ovšem zjištěno, že skutečným odesílatelem, tj. stranou přepravní smlouvy, nebyla žalobkyně, ale společnost MADOC, spol. s r. o., která přepravu objednávala. Námitka žalobkyně, že její aktivní legitimace vyplývá z jejího postavení odesílatele přepravy podle nákladního listu CMR, proto neobstojí.
Pokud dovolatelka namítá, že je v zásadě nerozhodné, zda byla či nebyla objednatelem přepravy, neboť žalovaná za přepravu odpovídá podle Úmluvy CMR, je tato námitka nepřípadná. Rozhodující je, jakému subjektu je žalovaná při ztrátě zásilky odpovědná. Žalovaná podle Úmluvy CMR je jako dopravce za ztrátu zásilky odpovědná odesílateli a příjemci zásilky. Vůči žalobkyni by tak mohl být dopravce odpovědný podle Úmluvy CMR pouze v případě, že by žalobkyně byla příjemcem či odesílatelem přepravy. Jak vyplývá z výše řečeného, v řízení nebylo učiněno skutkové zjištění, že by skutečným odesílatelem, tj. stranou přepravní smlouvy, byla právě žalobkyně.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy dán není.
Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť výsledky dokazování (logicky vzato) takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud za prokázaný skutkový stav věci. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů, při němž soud přisuzuje jednotlivým důkazům hodnotu z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti; není-li způsob tohoto hodnocení správný, nemůže být správný ani jeho výsledek. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo;
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo;
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor;
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.
Všechna uvedená pochybení mají za následek, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť při správném postupu by musel být výsledek hodnocení důkazů jiný. To platí i tehdy, jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Tento dovolací důvod předpokládá, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části.
Dovolatelka v této souvislosti namítá, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalovanou a společností MADOC spol. s r.o. došlo v předmětné věci k uzavření přepravní smlouvy. Naproti tomu odvolací soud podle dovolatelky dospěl k závěru, že provedené důkazy neprokazují existenci závazku žalované přepravit inkriminované zásilky. Tento závěr je podle dovolatelky nesprávný, neboť z provedených důkazů je třeba dovodit, že účastníkem přepravní smlouvy žalovaná byla. Podle žalobkyně je více než zřejmé, že společnost MADOC spol. s r.o. objednala u žalované přepravu a ta ji následně přepravními příkazy delegovala na subdodavatele, přičemž za jejichž činnost podle Úmluvy CMR odpovídá.
Již z uvedeného tvrzení je zřejmé, že tento dovolací důvod dán není, neboť není splněna podmínka, aby šlo o skutkové zjištění, jež bylo rozhodující pro právní závěr odvolacího soudu. Pro právní posouzení věci odvolacím soudem bylo významné (jak je shora odůvodněno), že žalobkyně nebyla odesílatelem, neboť mezi ní a žalovanou nedošlo k uzavření přepravní smlouvy, když objednatelem přepravy byla společnost MADOC spol. s r. o. Závěr, že přepravní smlouva byla uzavřena mezi společností MADOC, spol. s r.o. a žalovanou učinil již soud prvního stupně a tento závěr potvrzuje ve svém dovolání i žalobkyně, byť se nesprávně domnívá, že pro právní posouzení dané věci je rozhodující skutečnost, že byla jako odesílatel uvedena v nákladním listu CMR.
Ze stejných důvodů nemůže být řízení zatíženo vadou spočívající podle dovolatelky v tom, že odvolací soud na základě stejného důkazního stavu dospěl ke zcela opačným skutkovým zjištěním, než soud prvního stupně, aniž opakoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Naopak odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že objednatelem přepravy byla společnost MADOC, spol. s r.o., a nikoliv žalobkyně.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 35 430 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve pozdějších předpisů) s připočtením částky 7 146 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 28. března 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu