ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4421.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4421/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce UPC Česká republika, a. s. , se sídlem Praha 4, Závišova 5, IČ 00562262, zastoupenému JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalovanému AZ pohledávky, spol. s r. o. , se sídlem Praha 5, Smíchov, Ke Koulce 2/646, IČ 26472953, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Jankrlem, advokátem se sídlem Praha 7, Trojská 69, PSČ 171 00, o zaplacení 171.367,- Kč s přísl. a o vzájemném návrhu na zaplacení 485.678,50 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 112/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 2 Cmo 68/2008-225, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku II., III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 2 Cmo 68/2008-225, se odmítá.
II. Dovolání, pokud směřuje proti výrokům I. uvedeného rozsudku, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 26. září 2007, č. j. 4 Cm 112/2006-160 tak, že žalobu na zaplacení částky 171.367,- Kč zamítl (výrok I.), dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 93.358,- Kč s 9,5% úrokem ročně od 8. 6. 2005 do 30. 6. 2005, s 8,75% úrokem ročně za dobu od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006, s 9% úrokem ročně za dobu od 1. 7. 2006 do 16. 10. 2006, s 9% úrokem ročně od 16. 10. 2006 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operaci ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok II.), v rozsahu vzájemného nároku žalovaného ve výši 264.725,- Kč žalobu zamítl (výrok III.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.210,55 Kč (výrok IV.)
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobce se podanou žalobou domáhal vydání plnění 171.367,- Kč s tím, že žalovaný získal majetkový prospěch plněním z právního důvodu – smlouvy o postoupení pohledávek, který odstoupením od smlouvy odpadl.
Soud prvního stupně neshledal žalovaným namítaný důvod neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 12. 2002 pro rozpor s ust. §525 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť dohoda vylučující postoupení pohledávky mezi účastníky uzavřena nebyla a ani nesplnění oznamovací povinnosti postupitele nečiní smlouvu neplatnou. Podle názoru soudu nebyly však postupované pohledávky co do předmětu jednoznačně určeny, když z přílohy č. 1 k postupní smlouvě nevyplývá, zda jde o pohledávky z nesplněného závazku uživatele hradit pravidelné měsíční poplatky nebo též o nároky ze zapůjčeného a nevráceného přijímacího zařízení (satelitní zařízení, přístupová karta UPC Direkt a satelitní anténa s konvertorem), tj. nárok na smluvní pokutu a na vrácení přijímacího řízení jako věcného práva.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vrátit žalobci na základě bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2, §457 obč. zák.) to, co z absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávek (§37 odst. 1 obč. zák.) nabyl, tj. částku 171.367,- Kč.
Pokud šlo o vzájemný nárok žalovaného na náhradu škody ve výši 529.450,- Kč, spočívající v nákladech vymáhání pohledávek advokátní kanceláří Chase Pullman v. o. s. způsobené neplatností postupní smlouvy, zaviněné žalobcem, soud prvního stupně dovodil, že neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek způsobili oba účastníci shodným dílem a tak má každý z nich nárok na jednu polovinu náhrady škody, tedy částku 264.725,- Kč. Žalobcům nárok na zaplacení částky 171.367,- Kč zanikl na základě vzájemného návrhu (započtení) ze strany žalovaného. Do zbytku nároku ve výši 93.358,- Kč soud uzavřel, že tato částka právem náleží žalovanému s příslušnými úroky z prodlení, jak uvedl ve výroku II. tohoto rozsudku.
Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobce proti výrokům I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci Kč 171.367,- s úrokem z prodlení v sazbě 4% ročně od 1. 2. 2004 do zaplacení (výrok I.), a dále rozsudek v bodě II. výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení Kč 93.358,- s úrokem z prodlení zamítl (výrok II.), dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně Kč 94.105,- , z čehož Kč 14.856,- činila daň z přidané hodnoty (výrok III.) a konečně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 62.484,- , z čehož Kč 8.094,- představuje daň z přidané hodnoty (výrok IV.)
Odvolací soud v prvé řadě přezkoumal závěr soudu prvního stupně, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. 12. 2002, spolu s přílohou č. 1, je neplatným právním úkonem dle §37 obč. zák. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v čl. II. smlouvy strany sjednaly postoupení souboru pohledávek žalobce v souhrnné výši Kč 9,365.272,60, přičemž pohledávky měly být specifikovány v příloze č. 1 smlouvy a postupitel je na postupníka postoupil s příslušenstvím pohledávek a se všemi právy spojenými s postupovanými pohledávkami, a to za sjednanou cenu za všechny pohledávky uvedené v příloze č. 1 ve výši Kč 2,341.318,10. Z přílohy č. 1, která je uspořádána do tabulky, plyne, že jednotlivé pohledávky jsou specifikovány číslem smlouvy mezi žalobcem a jeho klientem, rodným číslem klienta, datem uzavření smlouvy, jménem, příjmením, adresou bydliště klienta. Dále je uveden „celkový dluh“ a číslo přijímacího zařízení a číslo smart karty. Při jednání odvolacího soudu učinili zástupci účastníků nesporným, že „celkový dluh“ jako součet všech položek činí částku Kč 1,166.872,60.
Z uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že pohledávka ve výši celkem Kč 8,198.400,- není ve smlouvě ani v příloze 1 dostatečně specifikována, a to ani celkovou částkou, ani cenou jednotlivého zařízení, která činila Kč 14.640,- za kus. Pouhé uvedení čísla přijímacího zařízení tuto pohledávku žalobce dostatečně nespecifikuje.
S ohledem na ust. §524, §37 odst. 1 a §41 obč. zák. učinil odvolací soud závěr, že není-li pohledávka na zaplacení Kč 8,198.400,- ve smlouvě individualizovaná, je třeba na celou smlouvu nahlížet jako na neplatný právní úkon, když z obsahu smlouvy a z okolností, za nichž k ní došlo, vyplývá, že část smlouvy ve výši Kč 8,198.400,- nelze oddělit od ostatního obsahu, a to zejména proto, že cena Kč 2,341.318,10 sjednaná za postoupené pohledávky, by pouze při částečné neplatnosti smlouvy přesáhla hodnotu tzv. ostatních pohledávek ve výši Kč 1,166.872,60. Poměrné snížení ceny není možné ani za použití §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Závěr soudu prvního stupně, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. 12. 2002 včetně její přílohy č. 1, je neplatná dle §37 odst. 1 obč. zák., je proto správný, byť s poněkud jiným odůvodněním odvolacího soudu.
Odvolací soud se dále ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že se na neplatnosti smlouvy podíleli oba účastníci rovným dílem, avšak podle odvolacího soudu je nutno a contrario z ust. §268 obch. zák. dospět k závěru, že účastníci navzájem nárok na náhradu škody podle §373 an. obch. zák. nemají. Případnou škodu si nesou ze svého. Je nerozhodné, že z neplatné smlouvy žalobci škoda nevznikla a žalovanému vznikly náklady spojené s vymáháním „postoupených“ pohledávek, když jejich vymáháním pověřil jinou právnickou osobu (advokátní kancelář). Ostatně mezi případnou škodou a neplatnou smlouvou by na straně žalovaného nebyla dána příčinná souvislost, poněvadž bylo věcí žalovaného, zda pohledávky bude od klientů žalobce vymáhat sám, či zda tím pověří třetí osobu.
Odvolací soud dále konstatoval, že klienti žalobce žalovanému splnili na své dluhy celkem částku Kč 171.367,- a toto plnění, představující bezdůvodné obohacení, je žalovaný povinen žalobci vydat (§451 obč. zák.)
Na základě uvedeného odvolací soud shledal podle §220 o. s. ř. důvod ke změně výroků I. a II. napadeného rozsudku, jak shora uvedeno. Počátek prodlení se zaplacením předmětné částky odvolací soud odvodil od výzvy žalobce ze dne 14. 1. 2004 a za použití §340 odst. 2 obch. zák. s připočtením přiměřené doby na poštovní přepravu tak stanovil počátek prodlení dnem 1. 2. 2004. Od tohoto data přiznal pak příslušné úroky z prodlení (§369 obch. zák. a §1 vyhl. č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005.) Odpovídajícím způsobem rozhodl odvolací soud též o nákladech řízení (výrok III. a IV.)
Dovoláním ze dne 24. 6. 2009 žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ s odkazem na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že dovolací soud nepřiznal dovolateli polovinu náhrady škody v důsledku nesprávné aplikace ust. §268 obch. zák. Dovolatel dovozuje, že v době uzavření předmětné smlouvy a minimálně ještě rok poté – do zaslání oznámení žalobci o neplatnosti smlouvy advokátní kanceláří Chase Pullman – dovolatel (žalovaný) o neplatnosti smlouvy nevěděl a v dobré víře činil úkony k vymožení postoupených pohledávek. Odvolací soud tudíž ust. §268 obch. zák. aplikoval nesprávně. Žalovanému náleží právem ve smyslu cit. ustanovení jedna polovina náhrady škody, jak rozhodl soud prvního stupně.
Dovolatel svůj právní názor opírá též o judikaturu, poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, SJ 9/2003 o spoluúčasti poškozeného na vzniku škody podle §441 obč. zák. v případě absolutní neplatnosti, způsobené oběma stranami.
Pode názoru dovolatele jsou dány podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí.
V dalším podání ze dne 19. 4. 2010 pak dovolatel dokládá interní elektronickou dokumentací, že žalobce o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek z 22. 12. 2002 prokazatelně věděl již v listopadu 2002.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. ve znění o. s. ř. účinném před 1. 7. 2009. Tak je tomu rovněž v daném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti podle zákona (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), dále konstatoval, že dovolání proti výroku I. odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch žalovaného.
Pokud směřuje dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, je v tomto rozsahu subjektivně nepřípustné, poněvadž v tomto rozsahu byla žaloba na zaplacení Kč 93.358,- s úrokem z prodlení zamítnuta a žalovanému (odvolateli) bylo tak v tomto rozsahu vyhověno (porov. ust. §243b odst. 1 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.)
Dovolání směřující proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu je taktéž nepřípustné, neboť proti výrokům o nákladech řízení přípustnost dovolání z ust. §238, 238a a §239 o. s. ř. nevyplývá.
Pokud dovolání směřovalo proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je sice dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolatel nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že mu odvolací soud nepřiznal polovinu náhrady škody (264.725,- Kč) v důsledku nesprávné aplikace §268 obch. zák. Závěry soudů obou stupňů o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 12. 2002 dovolatel nenapadá.
Podle ustanovení §268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§373 a násl.)
Dovolatel (žalovaný) jako osoba, jíž byl právní úkon (smlouva o postoupení pohledávek) určen namítá, že o neplatnosti smlouvy nevěděl.
V posuzovaném případě, jak to vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly pohledávky ve výši 8,198.400,- Kč ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 2. 12. 2002 dostatečně specifikovány, a proto byla v této části smlouva shledána jako neplatná. Ve zbytku, týkajícím se pohledávek ve výši 1,166.872,60 Kč, nešlo tuto část oddělit od ostatního obsahu smlouvy o postoupení pohledávek, zejména z důvodu sjednání pevné (jednotné) ceny ve výši 2,341.318,10 Kč za postoupení všech pohledávek ve výši 9,365.272,60 Kč, a proto i v této části byla smlouva shledána neplatnou.
Důvodem neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávek tak byla především neurčitost tohoto úkonu. Tento nedostatek vyplýval již z obsahu smlouvy, a proto strana, již byl tento úkon určen znala skutečnost, z níž neplatnost smlouvy pramenila a vzhledem k tomu není na místě námitka dovolatele, že o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek nevěděl (viz např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006).
V posuzovaném případě byla neplatnost předmětné smlouvy způsobena oběma stranami, neboť dovolatel o rozhodných skutečnostech vedoucích k neplatnosti v době jejího uzavření věděl a tím byla neplatnost způsobena i jeho jednáním.
Z toho vyplývá, že byla-li neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek způsobena oběma stranami, nelze v takovém případě dovodit porušení povinnosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu.
Při aplikaci ust. §268 obch. zák. musí být dále naplněny předpoklady k náhradě škody podle §373 an. obch. zák., záležející v příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a způsobenou neplatností smlouvy, jak správně podotkl v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud.
V posuzovaném případě žalovaný sice vynaložil náklady, spočívající v úhradě pověřené advokátní kanceláří Chase & Pullman v. o. s. za vymáhání předmětných, žalovanému postoupených pohledávek vůči jednotlivým klientům žalobce, avšak vynaložení těchto nákladů není v příčinné souvislosti s neplatností postupní smlouvy, neboť postoupené pohledávky mohl žalovaný vymáhat sám, bez pomoci advokátní kanceláře a bylo pouze jeho věcí, že si činnost sjednanou ve smlouvě zajišťoval prostřednictvím třetí osoby.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) tak není naplněn a dovolání, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci Nejvyšší soud se jako nedůvodné zamítl. Dovolání směřující proti výrokům II., III. a IV. Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 2 a 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.)
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, takže odvolatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání, přičemž žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. března 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu