ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.4472.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4472/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně GOODINVEST s.r.o. , se sídlem Trutnov - Volanov, Na Statku 144, PSČ 541 01, identifikační číslo osoby 26417308, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Praha 4, Bohuslava Martinů 1051/2, s adresou pro doručování Praha 8, V Holešovičkách 1579/24, proti žalované GEOSAN GROUP a.s. , se sídlem Kolín III, U Nemocnice 430, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 25671464, zastoupené Mgr. Petrou Šaldovou, advokátkou se sídlem Liberec II, Jungmanova 14, s adresou pro doručování Praha 7, U Průhonu 32, o zaplacení 1 206 882,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 33/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2010, č. j. 4 Cmo 89/2010-214, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 262 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně Mgr. Petry Šaldové, advokátky se sídlem Liberec II, Jungmanova 14, s adresou pro doručování Praha 7, U Průhonu 32.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2009, č. j. 50 Cm 33/2005-160, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 206 882,60 Kč s 10 % úrokem z prodlení p. a. z uvedené částky od 21. 10. 2000 do zaplacení a částku 96 560 Kč na náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastnicemi vznikl smluvní vztah podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Smlouva o dílo byla uzavřena ústní formou, kdy žalobkyně, jako zhotovitelka, a žalovaná, jako objednatelka, si dohodly předmět díla a způsob stanovení ceny díla. Vyšel dále ze zjištění, že dílo bylo smluvními stranami předáno a převzato dne 22. 9. 2000, položkovým rozpočtem byl ke dni 5. 10. 2000 proveden výpočet ceny a fakturou č. 20141 ze dne 6. 10. 2000 žalobkyně vyúčtovala žalované stavební práce částkou 1 206 882,60 Kč s odkazem na odsouhlasený rozpis prací a položkový rozpočet a stanovila splatnost vystavené faktury na den 20. 10. 2000. Námitku žalované, že ke dni 22. 9. 2004 došlo k promlčení uplatněného nároku, posoudil soud jako nedůvodnou, vycházeje ze zjištění, že konkrétní dohoda o splatnosti ceny díla nebyla mezi účastnicemi dohodnuta, a proto dovodil potřebu vyjít z daňového dokladu, tedy z obsahu faktury, která termín splatnosti určila v návaznosti na okamžik zdanitelného plnění, kterým je zhotovení díla a jeho předání a převzetí. Soud prvního stupně dovodil, že promlčecí doba s ohledem na §392 odst. 1 obch. zák. započala dnem následujícím po splatnosti fakturované částky, tj. dne 21. 10. 2000, a uplynula tak dne 21. 10. 2004. Pokud žaloba byla podána dne 11. 10. 2004, uzavřel, že byla podána včas.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2010, č. j. 4 Cmo 89/2010-214, změnil výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 1 206 882,60 Kč s příslušenstvím zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 163 630,95 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 122 728 Kč.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku za důvodnou.
Při právním posouzení vyšel z ustanovení §391 odst. 1 obch. zák., podle něhož, u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Dále vyšel z §392 odst. 1 obch. zák., který stanoví, že u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).
Dospěl k závěru, že pro počátek promlčecí doby není obecně rozhodný den, kdy došlo ke splatnosti ceny díla, ale okamžik, kdy vzniklo žalobkyni právo na zaplacení požadované pohledávky z titulu smlouvy o dílo. Konstatoval, že pro běh promlčecí doby není ani rozhodné, kdy byla učiněna výzva k zaplacení vymáhané částky, ale kdy tak bylo možné učinit, tj. kdy vzniklo v daném případě žalobkyni právo na zaplacení vymáhané pohledávky a kdy mohla bez zbytečného odkladu od této doby vyzvat žalovanou k zaplacení. Odvolací soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (zejména rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 5143/2008 a 23 Cdo 841/2009) uvedl, že přijetí názoru o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoliv na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby, což by bylo ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení.
Vzhledem k tomu, že povinnost ze smlouvy o dílo byla v dané věci žalobkyní splněna nejpozději k datu 22. 9. 2000, kdy bylo dílo oběma smluvními stranami předáno a převzato, mohla žalobkyně vyzvat žalovanou k zaplacení ceny díla bez zbytečného odkladu po tomto datu, tj. 23. 9. 2000, a proto dne 24. 9. 2000 začala běžet čtyřletá promlčecí doba (§397 odst. 1 obch. zák.), která skončila dne 24. 9. 2004. Protože žaloba o zaplacení ceny díla byla podána až dne 11. 10. 2004, odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná, a proto změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a změnil i závislý výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodnila jej nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval jednak ustanovení §391 a §392 obch. zák. a jednak závěry citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“). Je přesvědčena, že na daný případ dopadá §392 obch. zák., který je speciální k obecnému ustanovení §391 obch. zák.
Dovolatelka poukazuje na §548 obch. zák., podle jehož odstavce prvního je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. V souvislosti s tím konstatuje, že v dané věci si účastnice ve smlouvě sjednaly, že po protokolárním předání a převzetí díla bude do 14 dní vystavena faktura – řádný daňový doklad a že faktura bude splatná do 20 dnů ode dne doručení objednatelce. Podle dovolatelky nastal tedy okamžik, kdy zhotovitelka mohla požadovat zaplacení ceny díla, až ve chvíli, kdy vystavila fakturu. Nesouhlasí tedy se závěrem odvolacího soudu, že by mohla být pohledávka uplatněna ihned poté, co dílo bylo předáno, neboť v té chvíli nebyla dosud stanovena cena díla – nárok byl dosud neurčitý. Podle dovolatelky k úplnému splnění závazku nedošlo, jak se nesprávně podle ní domnívá odvolací soud, předáním díla, ale k úplnému splnění závazku ze strany zhotovitelky došlo až vyúčtováním ceny díla a vystavením faktury s poskytnutou dobou splatnosti. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu o nepřiměřeném posunutí počátku běhu promlčecí doby a domnívá se, že odvolací soud vytrhl jednotlivé závěry Nejvyššího soudu z kontextu. Závěry použité odvolacím soudem z uváděných rozhodnutích by byly podle dovolatelky použitelné tehdy, pokud by žalobkyně, jako zhotovitelka, vystavila fakturu v rozporu se smlouvou nebo nebyla splatnost pohledávky stanovena vůbec anebo zhotovitel by nikoliv bez zbytečného odkladu vyzval objednatele k plnění. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže ve lhůtě 14-ti dnů od předání a převzetí díla byl vyhotoven řádný daňový doklad (faktura) s určením splatnosti 14 dnů ode dne vystavení faktury, kterou žalovaná dne 6. 10. 2000 převzala a do soudního řízení ji nerozporovala; zároveň po celou dobu smluvního vztahu projevila zřejmou vůli se řídit smluvním ujednáním. Dovolatelka má tedy za to, že neuhrazení faktury a následné uplatnění námitky promlčení je ze strany žalované chováním, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud posoudil věc správně. Především brojí proti tvrzení žalobkyně, že by žalobkyně nemohla vyúčtovat cenu díla již ke dni předání, byl-li účastnicemi sjednán způsob určení ceny díla, jak vyplynulo z dokazování obou soudů. Žalovaná je přesvědčena, že pro posouzení nároku na zaplacení ceny díla je rozhodující ustanovení §548 odst. 1 obch. zák., podle něhož je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Zdůraznila, že mezi účastnicemi nebyla uzavřena smlouva, žalobkyně vychází jen z nerealizovaného návrhu smlouvy, proto žalobkyni vznikl nárok na cenu provedením díla, k němuž došlo 22. 9. 2000. Podle názoru žalované od tohoto data počíná běžet podle §397 obch. zák. čtyřletá promlčecí doba, která uplynula dne 22. 9. 2004, a proto má za to, že odvolací soud správně dovodil, že jí vznesená námitka promlčení uplatněného nároku na zaplacení ceny díla je důvodná, jestliže žaloba byla podána až 11. 10. 2004.
Žalovaná dále zdůvodnila svůj právní náhled ohledně aplikace §340 odst. 2 obch. zák. a vyjádřila přesvědčení, že pro běh promlčecí doby není v dané věci rozhodující okamžik vystavení faktury a určení její splatnosti, jak se domnívá žalobkyně.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani žádné vady řízení nenamítá.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud s ohledem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 (veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl otázku počátku běhu promlčecí doby v souladu s pravidlem obsaženým v §391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. V citovaném rozhodnutí byla řešena otázka běhu promlčecí doby pro případ, kdy není dohodnuta doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), jako tomu bylo podle zjištění obou soudů v daném případě, a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (srov. §340 odst. 2 obch. zák.). Nejvyšší soud v daném rozhodnutí dospěl k závěru, že za takové situace se při určení začátku běhu promlčecí doby závazku neuplatní ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. Uvedl, že v době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o plnění ve smyslu §391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití zvláštního pravidla dle §392 odst. 1 věty první obch. zák.) prosazení obecné úpravy promlčení práva na plnění obsažené v §391 odst. 1 obch. zák. Velký senát Nejvyššího soudu dále dovodil, že není dán důvod ke změně závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu bývalé ČSR z 30. listopadu 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 28/1984, podle něhož v situaci, kdy doba splnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh, tedy dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o splnění požádat a tedy (objektivně posuzováno) své právo také vykonat. Jestliže tedy promlčecí doba ohledně obchodního závazku (pohledávky), u kterého nebyla doba splatnosti sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne běžet (v souladu s §391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat (R 28/1984), pak není důvodem ke změně jejího počátku (k použití §392 odst. 1 věty první obch. zák.) okolnost, že věřitel dlužníka o toto plnění následně též požádal (dle §340 odst. 2 obch. zák.).
Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 13 140 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 822 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 16 262 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu