ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4476.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 4476/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně HORA HOLDING, s.r.o. , se sídlem České Budějovice, Skuherského 53, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 63911191, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 437, proti žalovaným 1) JUDr. J. N., Ph.D. , a 2) Mgr. L. Z. , o vyloučení rozhodce z projednávání věci, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 533/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2011, č.j. 2 Cmo 356/2010 – 130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. března 2011, č.j. 2 Cmo 356/2010 – 130, potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2010, č.j. 13 Cm 533/2010 – 96, kterým byl zamítnut návrh, aby bylo rozhodnuto, že JUDr. J. N., Ph.D., r.č. 561120/1145, bytem České Budějovice, F.A.Gerstnera 21/3, je vyloučen z funkce rozhodce v rozhodčím řízení probíhajícím mezi společností HORA HOLDING, s.r.o., se sídlem České Budějovice, Skuherského 53, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 63911191, a Mgr. L.Z., zahájeném Mgr. L. Z. návrhem na vydání rozhodčího nálezu ohledně žaloby o 1 000 000 Kč s přísl. ze dne 16.2.2010, doručeným JUDr. J. N., Ph.D., dne 19.2.2010; zároveň potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je důvod pro zamítnutí uplatněného návrhu, neboť stejně jako soud prvního stupně neshledal důvod k vyloučení rozhodce JUDr. J.N., Ph.D. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně postupoval podle §30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění do 31.3.2012 před novelou zákonem č. 19/2012 Sb. (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), podle něhož, nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, když úprava problematiky vyloučení rozhodce z rozhodčího řízení pro podjatost je v zákoně o rozhodčím řízení poměrně kusá. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že bylo namístě přiměřeně použít ustanovení§14 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), které upravuje důvody podjatosti soudce. Odvolací soud vyšel ze závěru, že při posuzování důvodů žalobkyní namítané podjatosti žalovaného 1) je třeba vycházet ze skutečnosti, že rozhodčí doložku uzavřeli žalobkyně a žalovaný 2) dobrovolně s tím, že jediným rozhodcem při rozhodování jejich sporu bude právě JUDr. J. N., Ph.D.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, pokud se jedná o žalobkyní tvrzené porušení rovnosti stran podle §18 zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud s ohledem na obsah spisu nedospěl k závěru, že by žalobkyni nebyla dána možnost se seznámit s návrhem, který je proti ní uplatňován, že by nebyla seznámena se skutkovými tvrzeními žalovaného 2) a ani že by nebyla seznámena s návrhy důkazů, kterými žalovaný 2) svůj návrh prokazoval. Odmítnutí vyhovět žádosti žalobkyně o nahlédnutí do spisu bylo zdůvodněno rozhodcem s odkazem na §18 zákona o rozhodčím řízení, když listiny, na něž žalovaný 2) odkazoval byly nepochybně žalobkyni známé a byly v její dispozici, přičemž žalobkyně byla opakovaně vyzvána k vyjádření a k věci se vyjádřila. Poukázal přitom i na to, že strany si v rozhodčí doložce dohodly, že řízení proběhne na základě písemných materiálů bez osobní účasti stran sporu. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že i kdyby postup rozhodce, který neumožnil nahlédnout do rozhodčího spisu, byl posouzen jako procesní pochybení, nelze toto procesní pochybení při posuzování možné podjatosti žalovaného 1) z důvodu porušení rovnosti stran v rozhodčím řízení podřadit pod §14 odst. 4 o. s. ř., tak jak správně dovodil soud prvního stupně. Za nedůvodný argument žalobkyně odvolací soud v této souvislosti považoval tvrzení žalobkyně, že bez nahlédnutí do spisu se nemůže komplexně a úplně vyjádřit, když se k meritu věci vyjádřila nejméně na čtyřech stránkách na čl. 75 až 78 spisu.
Podle odvolacího soudu není důvodem pro pochybnost o nepodjatosti rozhodce ve smyslu §8 a §11, resp. §18 zákona o rozhodčím řízení ani skutečnost, že žalovaný 1) připustil, že zná žalobkyni, tak i žalovaného 2) a pokud rozhodce uvedl ve sdělení o přijetí funkce rozhodce nesprávné datum, jednalo se o písařskou chybu, pokud zároveň ve sdělení uvedl, že zasílá rozhodčí žalobu, doručenou rozhodci dne 19.2.2010, a to společně s výzvou k vyjádření se k žalobě. Za nedůvodnou námitku podjatosti rozhodce považoval odvolací soud, stejně jako soudu prvního stupně skutečnost, že si žalovaný 1) s žalovaným 2) tykají a že se z došlé žaloby dozvěděl i o jiných řízeních.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že při posouzení namítané podjatosti žalovaného 1) byla z pohledu ustanovení §8, §11 a 30 zákona o rozhodčím řízení a §14 o. s. ř. zohledněna veškerá argumentace žalobkyně v průběhu celého řízení a za následek nesprávného rozhodnutí nemohla být považována skutečnost, že se soud prvního stupně výslovně nevypořádal s podáními žalobkyně ze dne 1.4.2010 a ze dne 19.3.2010.
Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba potvrdit usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné, neboť na straně žalovaného 1) neshledal důvod pro jeho vyloučení z projednání a rozhodnutí věci v rozhodčím řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože je třeba judikaturou sjednotit kritéria pro vyloučení rozhodce. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že řízení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že je dán i důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Nesouhlasí se závěry obou soudů ohledně vyloučení rozhodce, neboť má za to, že jejich závěr vycházel z neúplného dokazování, soudy se řádně nezabývaly širšími okolnostmi, z nichž vyplývalo vyloučení rozhodce, ale soustředily se pouze na otázku, zda po formální stránce by měl být žalovaný 1) ve smyslu §14 o. s. ř. vyloučen z rozhodování. Soudy se nevypořádaly s obsáhlou argumentací skutkových tvrzení žalobkyně a řada navržených důkazů nebyla provedena.
Podle názoru dovolatelky ji soudy neposkytly dostatečné procesní poučení ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. a jejich rozhodnutí považuje za překvapivé a nepřezkoumatelné. Namítá rovněž, že ji nebyla dána možnost se vyjádřit k osobám soudců.
Za otázky zásadního významu považuje, jaké podmínky jsou pro vyloučení rozhodce, zda jsou to jen podmínky vyplývající z aplikace §14 a násl. o. s. ř., či i mimo rámec těchto ustanovení, a zda jde ze strany rozhodce o správný postup zaručující právo účastníka rozhodčího řízení na rovné postavení v rozhodčím řízení, pokud mu není umožněno na žádost nahlédnout do spisu rozhodce, zda toto právo účastníka vyplývá z §18, §29 odst. 3 a §30 zákona o rozhodčím řízení, a jakým způsobem se má účastník bránit proti žalobě, není-li mu umožněno nahlédnout do spisu.
Dovolatelka se domnívá, že podmínky, za nichž může soud rozhodnout o vyloučení soudce nelze dovozovat jen z §14 a násl. o. s. ř., ale je nutné aplikovat i §8 zákona o rozhodčím řízení a při rozhodování o vyloučení rozhodce důsledněji prověřovat okolnosti vyloučení než u soudce, a to z důvodu, že jde o osobu, která na rozdíl od soudce, nemusí splňovat řadu předpokladů pro výkon funkce a nepodléhá jako soudce kárné odpovědnosti.
Pokud rozhodce upřel žalobkyni právo nahlédnout do spisu, je třeba z tohoto jednání rozhodce dovodit úmyslné bránění účastníkovi k výkonu jeho práv, což svědčí o podjatosti takového rozhodce a mělo být shledáno jako důvod pro jeho vyloučení.
Dovolatelka navrhla, aby usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dovolatelka tedy nemůže v rámci přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s úspěchem uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka neúplné dokazování v dané věci neprovedením navržených důkazů, překvapivost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, nesprávný postup soudu ohledně procesního poučení a obsazení soudu, mohou tyto námitky sice odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň je třeba uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka uvedenými námitkami brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, čímž nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy.
Pokud jde otázky položené dovolatelkou ohledně vyloučení rozhodce, odvolací soud vycházel stejně jako soud prvního stupně při posouzení této otázky z §8 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen a z ustanovení §11 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož, nestanoví-li tento zákon jiné důvody, je již určený nebo jmenovaný rozhodce vyloučen z projednávání věci, jestliže dodatečně vyjdou najevo okolnosti uvedené v §8 zákona o rozhodčím řízení.
S ohledem na kusou právní úpravu podjatosti rozhodce a jeho vyloučení z řízení v zákoně o rozhodčím řízení, kdy zákon o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 31.3.2012, které je třeba použít s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 19/2012 Sb., konkrétně neupravuje, jaké okolnosti by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce a stát se tak důvodem pro vyloučení, aplikovaly oba soudy ustanovení §30 zákona o rozhodčím řízení, které stanoví, že pokud zákon nestanoví jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského řádu.
Občanský soudní řád upravuje důvody vyloučení soudce v §14. S ohledem na námitky účastníka soudy posoudily věc z pohledu ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., podle něhož důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Dovolací soud dospěl k závěru, že oba soudy správně posoudily námitky žalobkyně směřující k vyloučení rozhodce pro jeho podjatost jako nedůvodné. Případné procesní pochybení rozhodce či porušení rovnosti stran, tak jak tomu bylo v posuzovaném případě, ale nemohlo mít bez dalšího za následek podjatost rozhodce, přičemž odvolací soud přihlédl ke zjištěnému procesnímu pochybení rozhodce, ale další zjištěné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by byl důvod pro vyloučení rozhodce. Možno v této souvislosti poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, publikované v Soudní judikatuře pod č. 33/2000, v němž bylo judikováno, že důvodem k vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. nejsou pouze okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Rovněž samotná skutečnost, že rozhodce účastníky zná, ještě nemůže vést k jednoznačnému závěru o podjatosti rozhodce, jestliže žádné další okolnosti jeho podjatost neodůvodňovaly.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve věci samé přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl, jestliže dovolání není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu ani do výroků o náhradě nákladů řízení.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu