ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4668.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4668/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Č.r. – M. f., proti žalované Č. s., a.s., zastoupené JUDr. J. N., advokátem o zaplacení 9 726 635,17 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 141/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2008, č.j. 5 Cmo 104/2008-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2007, č.j. 19 Cm 141/2005-94 zamítl žalobu na zaplacení 9 726 635,17 Kč s příslušenstvím. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 30.11.1999 uzavřena smlouva o postoupení pohledávky č. 145, kterou byla na žalobkyni postoupena pohledávka ve výši 13 462 435,29 Kč z úvěrové smlouvy za dlužníkem O. J. a to za úplatu ve výši 8 077 461,17 Kč. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 279/2004 soud zjistil, že úvěrová smlouva je pro omyl neplatná podle §49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Po vydání tohoto rozsudku žalobkyně odstoupila od předmětné smlouvy o postoupení pohledávky dopisem ze dne 3.12.2004. Žalobou ze dne 29.8.2005 požaduje po žalované vrácení plnění ve výši 8 077 461,17 Kč a současně náhradu škody, jež ji vznikla právním zastupováním a vynaložením soudních poplatků spojených se soudním sporem ve výši 1 649 174 Kč, tedy celkem částku 9 726 635,17 Kč.
Soud prvního stupně posoudil věc podle §527 obč. zák. a dospěl k závěru, že nárok v rozsahu 8 077 461,17 Kč žalobkyni vznikl, shledal však důvodnou námitku promlčení. Podle §393 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) u práv z porušení povinnosti počíná běžet čtyřletá promlčecí doba ode dne porušení, což bylo v daném případě podle soudu prvního stupně od data převodu pohledávky dne 30.11.1999, proto s ohledem na podání žaloby dne 29.8.2005 se tak stalo po uplynutí promlčecí doby. Uzavřel, že nárok na zaplacení částky 8 077 461,17 Kč je promlčen.
Nedůvodným shledal s odkazem na §527 odst. 2 obč. zák. i nárok ve výši 1 649 174 Kč na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti se soudním řízením. Podle §527 odst. 2 obč. zák. za dobytnost postoupené pohledávky postupitel ručí do výše přijaté úplaty spolu s úroky, jen když se k tomu postupníkovi písemně zavázal; toto ručení však zaniká, jestliže postupník nevymáhá postoupenou pohledávku na dlužníkovi bez zbytečného odkladu u soudu. K takové situaci podle zjištění soudu však v daném případě nedošlo. Dospěl tedy k závěru, že náklady, které žalobkyni vznikly v souvislosti vymáháním pohledávky po dlužníku, nejsou náklady, jež by žalobkyni vznikly v důsledku porušení povinnosti žalovanou, a proto žalovaná nemůže odpovídat za vzniklou škodu. Konstatoval, že žalobkyně se nemohla platně domáhat náhrady z titulu plnění postupníka za porušení jeho povinností podle §527 obč. zák. a zároveň reparace stavu po odstoupení od smlouvy – vrácení si plnění, což ostatně žalobkyně ani neučinila, domáhala-li se nároku vyplývajícího z porušení povinnosti postupitele podle §527 obč. zák.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2008, č.j. 5 Cmo 104/2008-116, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9 726 635,17 Kč; výrokem II. ve zbývajícím rozsahu napadený rozsudek potvrdil a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně týkajícím se promlčení nároku. Konstatoval, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena mezi podnikateli, Č. s., a.s. a právním předchůdcem žalobkyně K. b. P., přičemž smyslem byl obchod s nebonitní rizikovou pohledávkou, čemuž odpovídala i výše úplaty. Vztah mezi účastníky posoudil jako obchodně závazkový vztah. Nepřisvědčil odvolatelce, že na daný vztah je třeba aplikovat obecné ustanovení §391 obch. zák., neboť se aplikuje jen v případě, že zákon nestanoví jinou úpravu. Touto zvláštní úpravou je §393 obch. zák., který aplikoval soud prvního stupně. Uvedené ustanovení v odstavci 1 stanoví, že u práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava. Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení povahy nároku v dané věci je relevantní §527 odst. 1 obč. zák., upravující odpovědnost postupitele, který postoupil pohledávku. Jestliže postupník (žalobkyně) za pohledávku zaplatila úplatu, avšak žádné plnění od postupníka neobdržela, vznikla jí podle odvolacího soudu přímá majetková újma, resp. škoda.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud aplikoval při posouzení vznesené námitky promlčení ustanovení §398 obch. zák., podle něhož u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Podle názoru odvolacího soudu se žalobkyně mohla dozvědět o škodě až z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 279/2004, v němž soud přijal závěr, že smlouva o úvěru mezi dlužníkem Oto Janečkem a žalovanou je neplatná podle §49a obč. zák. Uzavřel, že žalobkyni vzniklo jednak právo na uhrazení zaplacené úplaty za pohledávku, tak i právo na náhradu škody podle §373 obch. zák. v rozsahu nákladů vynaložených v souvislosti s vedením soudního řízení o zaplacení postoupené pohledávky vůči dlužníku.
Na závěr konstatoval, že žalobkyni nevzniklo právo na úroky a úroky z prodlení neuplatnila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování a nesprávně posoudil smlouvu o postoupení pohledávky, aniž by ve smyslu §266 obch. zák. přihlédl ke smyslu a účelu smlouvy nazvané smlouvou o postoupení pohledávky. Poukazuje, že smyslem uvedené smlouvy bylo řešení nebonitních pohledávek v portfoliu žalované.
Podle dovolatelky se odvolací soud rovněž nedostatečně zabýval zjištěním, kdy se žalobkyně dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a ve smyslu §398 obch. zák. nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí doby. Je přesvědčena, že předchůdkyně žalobkyně se o škodě nedozvěděla až z rozsudku soudu, v němž soud přijal závěr, že smlouva o úvěru mezi dlužníkem Oto Janečkem a žalovanou je neplatná, ale již nejméně čtyři roky před podáním žaloby, což dovozuje z nutné profesní vědomosti předchůdkyně žalobkyně.
Nesouhlasí ani se závěrem o přiznání náhrady škody spočívající v nákladech na vymáhání pohledávky, neboť podle dovolatelky bylo důvodné, aby předchůdkyně žalobkyně využila svého zákonného oprávnění upustit od vymáhání pohledávky, kterou dlužník odmítá dobrovolně uhradit a jejíž vymáhání by nebylo úspěšné. Pokud tak žalobkyně neučinila, je přesvědčena, že důsledky jednání žalobkyně nelze přičítat na vrub žalované. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Podle žalobkyně odvolací soud posoudil běh promlčecí doby v souladu s §398 obch. zák., vzal-li v úvahu odpovědnost postupitele vyplývající z §527 odst. 1 písm. a) obč. zák., tj. odpovědnost za škodu, a jestliže se žalobkyně nemohla dozvědět o škodě dříve, než z předmětného rozsudku soudu řešící neplatnosti úvěrové smlouvy. Závěr odvolacího soudu o nepromlčení práva na náhradu škody považuje za správný. Nesouhlasí s tím, že by byl naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud vyšel jen z provedených důkazů, se shodného skutkového zjištění soudu prvního stupně, pouze jinak právně posoudil otázku běhu promlčecí doby.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani vady přicházející v úvahu v dovolání nijak nespecifikuje.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to především v provedených důkazech rozhodujících pro posouzení věci. Je třeba v tomto směru odkázat na list č. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou konstatovány důkazy, z nichž bylo při právním posouzení věci vycházeno, tj. smlouva o postoupení pohledávky č. 145 uzavřená mezi účastníky dne 30.11.1999, kterou byla na žalobkyni postoupena pohledávka ve výši 13 462 435,29 Kč z úvěrové smlouvy za dlužníkem O. J. za úplatu ve výši 8 077 461,17 Kč, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 279/2004 o posouzení úvěrové smlouvy jako neplatné podle §49a obč. zák., odstoupení žalobkyně od předmětné smlouvy o postoupení pohledávky dopisem ze dne 3.12.2004 a prokázání nákladů na právní zastupování a vynaložení soudních poplatků spojených se soudním spotem ve výši 1 649 174 Kč. Uvedená skutková zjištění považoval i odvolací soud za dostatečná k posouzení věci – viz list č. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nebylo pominuto ani zjištění, jak nedůvodně dovolatelka namítá, že smyslem a účelem předmětné smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi podnikatelskými subjekty (Č. s., a.s. a právním předchůdcem žalobkyně K. b. P.) byl obchod s nebonitní rizikovou pohledávkou.
Dovolací soud se proto dále zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí z pohledu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně posoudil posuzovaný právní vztah mezi účastníky jako obchodní závazkový vztah mezi podnikateli a aplikoval při rozhodování o věci obchodní zákoník.
Odvolací soud rovněž správně posoudil otázku běhu promlčecí doby ve smyslu §398 obch. zák., jednalo-li se v daném případě o uplatnění práva na náhradu škody. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že o rozhodující okolnosti případu, tj. že předchůdkyni žalobkyně byla postoupena neexistující pohledávka, pohledávka za dlužníkem Otou Janečkem ve výši 13 462 435,29 Kč za úplatu 8 077 461,17 Kč, se žalobkyně dozvěděla až z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 279/2004. Až v tomto okamžiku bylo najisto postaveno, že smlouva o úvěru mezi dlužníkem O. J. a žalovanou je pro omyl neplatná podle §49a obč. zák. O této skutečnosti se žalobkyně nemohla dozvědět dříve, jestliže soud prvního stupně v předešlém řízení ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je platná. Jednalo-li se o takto spornou záležitost, kterou řešily soudy, nelze přisvědčit žalované, že předchůdkyně žalobkyně se o skutečnostech rozhodných pro běh promlčecí doby mohla dozvědět dříve - s ohledem na její profesní zdatnost ve finančních záležitostech.
Odvolací soud správně uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo jak v rozsahu zaplacené úplaty, tak i právo na náhradu škody podle §373 obch. zák. v rozsahu nákladů, které vynaložila v souvislosti se soudním řízením o zaplacení postoupené pohledávky vůči dlužníku, ale že ji nevzniklo právo na úroky, které žalobou uplatnila. Žalobkyni by vzniklo právo na úroky z prodlení, jak správně konstatoval odvolací soud, toto právo však žalobkyně neuplatnila.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu