ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4855.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4855/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně SUŠICKÉ VODOVODY A KANALIZACE s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Sušici, U kapličky 386/II, PSČ 342 01, IČO 62623893, zastoupené JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 172/I, proti žalované SPAK Foods s.r.o. , se sídlem v Sušici, Nádražní 623, PSČ 342 01, IČO 00175862, zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 143/I, o zaplacení částky 529 124,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 64/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2008, č. j. 8 Cmo 203/2008-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 529 124,40 Kč za vodu dodanou žalované podle tvrzení žalobkyně na základě smlouvy č. 10240 ze dne 12. 12. 1994. Dodávky byly vyfakturovány fakturami uvedenými v žalobě.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 48 Cm 64/2003-215, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 529 124,40 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku (výrok pod bodem I), zamítl žalobu do úroku z prodlení ve výši 36,5 % p.a. z tam specifikovaných částek (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně žalobkyně dodávala vodu podle smlouvy č. 10240 v odběrních místech Sušice, Nádražní 623, Nádražní 258 a Pod Svatoborem 52. Žalobkyně dále dodávala pitnou vodu a odváděla odpadní vody veřejnou kanalizací podle smlouvy ze dne 3. 2. 1998 č. 703900 v odběrním místě Sušice, Pod Kalichem.
Soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě č. 10240 ze dne 12. 12. 1994 byly jako smluvní strany označeni účastníci tohoto sporu, avšak u žalobkyně bylo napsáno identifikační číslo Ing. L., jelikož žalobkyně nebyla v té době zapsána v obchodním rejstříku. Předmětem této smlouvy byly dodávky pitné vody v jakosti dle ČSN 757111 s účelem užití sociální zařízení a technologická voda. Smlouva obsahovala ujednání, že „při přechodu na právnickou osobu dodavatel oznámí odběrateli tuto změnu písemně a právnická osoba převezme automaticky všechny závazky z této smlouvy“. Dodatek č. 1 ke smlouvě byl uzavřen dne 4. 4. 1996, byla v něm stanovena nově cena za dodávku vody.
Účastníci dále uzavřeli dne 3. 2. 1998 smlouvu č. 703900 pro dodávku pitné vody a odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací v odběrním místě Sušice, Pod Kalichem. Cena byla určena odkazem na ceník a byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně za každý den prodlení. Z protokolu o zkoušce č. 9900004155 bylo zjištěno, že ve vodě odebrané v závodě žalované dne 21. 10. 1998 byl zachycen vyšší obsah koliformních bakterií, než připouští norma, v protokolech č. 99/3599 a 99/3600 z 18. 8. 1999 byl zjištěn vyšší obsah vápníku a hořčíku, koliformní bakterie ve vodě zjištěny nebyly. Soud prvního stupně dále zjistil z dopisu Zdravotního ústavu se sídlem v Plzni ze dne 5. 12. 2007, že výsledky šetření ohledně kvality vzorků pitné vody odebíraných na vstupu do závodu žalované odrážejí stav kvality pitné vody ve vodovodní síti.
Ze znaleckého posudku Ing. Ch. soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně dodávala žalované pitnou vodu za cenu, která odpovídala jak běžným cenám na trhu v té době, tak kvalitě pitné vody.
Soud prvního stupně dospěl ohledně smlouvy č. 10240 k závěru, žalobkyně nebyla v době uzavření této smlouvy zapsána do obchodního rejstříku a nejednalo se o úkon ve smyslu §64 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Změnu v subjektech nezpůsobilo ani ujednání obsažené ve smlouvě č. 10240 o automatickém přechodu závazku na právnickou osobu. Ta nebyla ve smlouvě specifikovaná, toto ujednání bylo dohodnuto před vznikem žalobkyně a žalobkyně k takovému ujednání nikdy písemně nepřistoupila. Smlouva č. 10240 proto nezaložila smluvní vztah mezi stranami. Ten je nutné posuzovat jako vztah z bezdůvodného obohacení upravený občanským zákoníkem, jelikož se ze strany žalobkyně jednalo o plnění bez právního důvodu. Proto nemůže žalovaná uplatňovat žádný nárok z odpovědnosti za vady podle §436 a násl. obch. zák. a nemohla mít ani nárok na slevu z kupní ceny.
Smlouva č. 703900 byla uzavřena platně mezi účastníky, byl zde dostatečně určitě sjednán úrok z prodlení ve smyslu §369 obch. zák. Ani zde nevzniklo právo na slevu z ceny, jelikož účtovaná cena odpovídala podle znalce kvalitě vody i vynaloženým nákladům. To platí i pro odběrní místa podle smlouvy č. 10240.
S ohledem na závěry znaleckého posudku Ing. Ch. soud nepřihlédl k námitkám žalovaného ohledně vyloučení aplikace §16 odst. 4 vyhlášky č. 144/1978 Sb. ve spojení s §40 odst. 2 cit. vyhlášky. Navíc žalovaná nebyla právním nástupcem socialistické organizace, kterých se ustanovení §40 odst. 2 citované vyhlášky týkalo. Právní vztah se ohledně odběrních míst uvedených ve smlouvě č. 10240 neřídil obchodním zákoníkem, potažmo hospodářským zákoníkem, ale zákoníkem občanským, neboť šlo o plnění bez právního důvodu. I z těchto důvodů nebylo možno vyloučit ustanovení §16 odst. 4 citované vyhlášky z užití pro daný vztah a žalobkyně nebyla povinna splnit požadavky žalované na kvalitu dodávané vody, pokud jí to její zařízení neumožňovalo.
Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce promlčení, jelikož uplatněné nároky (jak z titulu smlouvy, tak z bezdůvodného obohacení) se promlčují ve lhůtě 4 let podle ustanovení §397 obch. zák. a všechny nároky vznikly po 7. 4. 1999, neboť žalovaná se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně přijetím plnění v období od května 1999 do prosince 1999, přičemž žaloba byla podána dne 7. 4. 2003.
Spolu s jistinou přiznal soud žalobkyni i právo na úrok u prodlení podle ust. §369 obch. zák. (pro právo z bezdůvodného obohacení ve výši podle předpisů občanského práva a u smluvního plnění ve výši 36,5 % ročně, což odpovídá sjednané výši 0,1 % denně).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. srpna 2008, č. j. 8 Cmo 203/2008-283, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I [výrok pod bodem I písm. a)], ve výroku pod bodem II v části, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně úroků z prodlení z částky 376 605,60 Kč od 1. 1. 2000 do 6. 4. 2003 v sazbě 10 % p.a. a v sazbě 7 % p.a. od 7. 4. 2003 do zaplacení a z částky celkem 152 518,80 Kč od 1. 1. 2000 do 6. 4. 2003 v sazbě 36,5 % p. a. [výrok pod bodem I písm. b)], a ve výrocích III a IV [výrok pod bodem I písm. c)], dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně má právo na zaplacení vymáhané částky. Odvolací soud dospěl k závěru, že vyhláškou č. 144/1978 Sb. jsou regulovány i případy, kdy nedojde k uzavření smlouvy o dodávce vody. Z toho důvodu měla žalovaná zaplatit za vodu odebranou bez existence smlouvy úplatu podle §25 cit. vyhlášky ve výši úplaty spojené s dodáváním vody z veřejných vodovodů. Znaleckým posudkem bylo osvědčeno, že žalobkyní vyúčtovaná úplata za bezesmluvně dodanou pitnou vodu odpovídala běžné ceně vody ve vztahu k její kvalitě a dokonce šlo o cenu nižší než průměrnou. Odvolací soud dovodil, že ke změně rozsudku v části o zaplacení částky 376 605,60 Kč nebyl dán důvod, jelikož žalobkyni nebyla přiznána vyšší částka, než jí náleží, ačkoli se úplata za bezesmluvně dodanou vodu podle §25 vyhlášky č. 144/1978 Sb. neřídí úpravou o vypořádání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i ohledně vody odebrané na základě smlouvy. Žalované se nepodařilo prokázat, že dodaná voda byla vadná. I kdyby plnění nebylo bez vad, pak by nebylo možné postupovat podle §439 odst. 2 obch. zák., jelikož v řízení nebyla prokázána existence reklamace, na zaplacení ceny vody žalobkyně trvala a žalovaná nepřistoupila k započtení svého případného nároku vůči nároku žalobkyně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že úrok z prodlení ve výši 36,5 % není nepřiměřený s ohledem na to, že ve smlouvě je sjednaná sazba úroků z prodlení ve výši 0,5 % denně, a žalobou požadovaná částka tak odpovídá jejich pětině.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z dovolání se podává (i přes nepřesnou formulaci v bodě II dovolání), že směřuje proti výroku odvolacího soudu pod bodem I a) a c). Za otázku zásadního právního významu označuje dovolatelka výklad ustanovení vyhlášky č. 144/1978 Sb., a to zejména jejího §40. V návaznosti na správný výklad tohoto ustanovení je nutné posuzovat vztah mezi účastníky, jehož předmětem byla dodávka vody pro ulici Nádražní v Sušici, jako vztah smluvní. V dovolání uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odebírala vodu v ulici Nádražní v Sušici bezesmluvně, a proto neměla v žádném případě v důsledku odběru vody, která případně nevykazovala takové jakostní parametry, které by pro svou výrobu potřebovala, žádná práva z odpovědnosti za vady, tedy ani právo na slevu z ceny.
Dovolatelka je toho názoru, že §40 vyhlášky č. 144/1978 Sb. by měl být aplikován na vztah mezi účastníky, jelikož účastníkem smluvního vztahu byla žalobkyně a podnikatelský subjekt, dříve akciová společnost, nyní společnost s ručením omezeným. Z toho důvodu mělo dojít k vyloučení aplikace §25 této vyhlášky, na který soudy v odůvodnění svých rozsudků odkazují.
Dovolatelka se domnívá, že pokud smlouvy na dodávku vody nemusely být uzavřeny písemně, je možné, aby byla smlouva na dodávku vody pro ulici Nádražní v Sušici uzavřena konkludentně, se základními obsahovými náležitostmi jako u původně písemně uzavřené smlouvy s Ing. L., tedy že předmětem dodávky byla pitná voda. Na tento smluvní vztah by se kromě nevyloučených ustanovení vyhlášky č. 144/1978 Sb. měly aplikovat i občanskoprávní předpisy (obchodní zákoník, občanský zákoník). V souvislosti s tímto odlišným právním posouzením lze posuzovat i související problémy, zejména kvalitu vody a v návaznosti na to i její cenu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v dovoláním napadeném rozsahu a v odpovídajícím rozsahu i rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila s rozsudky soudu prvního i druhého stupně, jelikož soudy správně kvalifikovaly vztah mezi účastníky řízení dílem jako smluvní a dílem jako bezesmluvní. Žalobkyně má tedy za to, že dovolání žalované není ani přípustné, ani důvodné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Plzni oddíl C, vložka 19949, dovolací soud zjistil, že ke dni 9. 1. 2009 došlo ke změně obchodní firmy žalované (původně MatMar Sušice s.r.o.) na SPAK Foods s.r.o. Žalovanou proto takto označil v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, se může zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud konstatuje, že podle obsahu dovolání vznáší dovolatelka námitky pouze proti závěrům odvolacího soudu, jež se týkají dodávek vody pro odběrní místa Sušice, Nádražní 623 a 258, tedy dodávek, u nichž došel odvolací soud k závěru, že šlo o dodávky bez uzavřené smlouvy.
Dovolatelka předně namítá, že smlouvy na dodávky vody do 31. 12. 2001 nemusely být uzavírány v písemné formě, proto je možné dospět k závěru, že smlouva byla uzavřena konkludentně se základními obsahovými náležitostmi obdobnými jako u původně uzavřené smlouvy s Ing. L.. Dovolatelka touto námitkou nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale konstruuje vlastní skutkový stav, který odvolací soud nezjistil.. Skutkové zjištění, že mezi účastníky došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy, totiž odvolací soud neučinil. Tato námitka dovolatelky tudíž nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu; toto skutkové zjištění v případě, že v úvahu přichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat nemůže (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. zde nepřichází v úvahu).
Dovolatelka dále namítá, že se soudy ve svých rozhodnutích nezabývaly interpretací §40 vyhlášky č. 144/1978 Sb. Dle dovolatelky by na jeho základě mělo být vyloučeno použití §25 vyhlášky č. 144/1978 Sb. a věc by měla být posuzována kromě nevyloučených ustanovení vyhlášky č. 144/1978 Sb. i podle občanskoprávních předpisů.
Tato námitka dovolatelky je sice důvodná, nicméně nemůže vést jinému rozhodnutí, než odvolací soud ve vztahu k těmto odběrním místům učinil.
Vyhláška č. 144/1978 Sb. v §40 stanovuje, že pokud je odběratelem socialistická organizace, pro vztahy vzniklé mezi dodavatelem a odběratelem dodáváním vody z veřejného vodovodu a odváděním odpadních vod veřejnou kanalizací neplatí ustanovení §3, §16 odst. 3 a 4, §23, 24, 25, 26, §27 odst. 1 a 2, §30 odst. 1, 2, 3 a 5, §31, §32 odst. 2, §33 až 35 a §39 cit. vyhlášky. Tyto vztahy se řídí hospodářským zákoníkem a základními podmínkami dodávky vody z veřejných vodovodů a odvádění vod veřejnými kanalizacemi. V §25 cit. vyhlášky je upraven postup při odběrech vody z veřejného vodovodu uskutečněných mj. bez smlouvy s dodavatelem.
Podle §14 hospodářského zákoníku ve znění účinném do 30. 4. 1990 byly socialistickými organizacemi státní, družstevní a společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívala k rozvoji socialistických vztahů. Zákon č. 103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník, s účinností od 1. 5. 1990 v článku II stanovil, že pokud se v hospodářském zákoníku používá výrazu „socialistická organizace“ nahrazuje se výrazem „organizace“. V §1 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění účinném od 1. 5. 1990 bylo vymezeno, že hospodářský zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (pro něž dále hospodářský zákoník používá legislativní zkratku „organizace“), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních přepisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Analogicky je třeba pohlížet i na podzákonné předpisy, které ve svém textu obsahovaly pojem „socialistická organizace“. Proto pokud se ve vyhlášce č. 144/1978 Sb. hovoří o „socialistické organizaci“, rozumí se jí od 1. 5. 1990 podnikatel. Z toho důvodu se omezení upravené v §40 vyhlášky č. 144/1978 Sb. uplatní i na daný právní vztah a bezesmluvní plnění (resp. plnění z neplatné smlouvy, o něž v tomto případě šlo) bude nutné posuzovat jako právní vztah z bezdůvodného obohacení podle občanského, resp. obchodního zákoníku.
Jak je ovšem shora uvedeno, namítaná otázka zásadního právního významu, která má založit přípustnost dovolání, musí mít význam pro právní posouzení věci. Odvolací soud dospěl v daném případě k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit za odebranou vodu částku dle §25 vyhlášky č. 144/1978 Sb., aniž by přiznal žalobkyni jinou částku než soud prvního stupně, který posoudil toto bezesmluvní plnění (správně plnění z neplatné smlouvy) jako bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (v této souvislosti srov. např. rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, jenž byl publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 7081, sešit CD_9) odpovídá v daném případě hodnota peněžité náhrady obvyklé ceně, za jakou byla v daném čase poskytována dodávka vody za obdobných podmínek.
Podle skutkového zjištění odvolacího soudu, jímž je dovolací soud vázán a jež v případě, že přípustnost dovolání přichází v úvahu pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže být zpochybňováno ani dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., žalobkyní požadovaná částka za dodanou vodu v odběrních místech Sušice, Nádražní 623 a 258 odpovídala běžné ceně vody ve vztahu k její kvalitě, dokonce šlo o cenu nižší než průměrnou. Za takového skutkového stavu nemá právní otázka interpretace §40 odst. 2 vyhlášky č. 144/1978 Sb. pro danou věc zásadní právní význam, neboť i když žalobkyně nemá nárok na zaplacení požadované částky za dodávku vody podle ustanovení §25 vyhl. č. 144/1978 Sb., má nárok na zaplacení této částky z titulu bezdůvodného obohacení. Ačkoli tedy odvolací soud v odůvodnění rozsudku odkázal na nesprávný předpis, je jeho závěr, že žalobkyně má nárok na zaplacení žalované částky, správný.
Pokud se pak týká dodávky vody pro odběrní místo Sušice, Pod Kalichem, tedy o plnění podle smlouvy č. 703900, nemohou v tomto rozsahu námitky dovolatelky založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se těchto dodávek netýkají.
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by ve svém výsledku řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani v něm nejde o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu