ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4905.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4905/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce CIPRES FILTR BRNO s.r.o. , se sídlem v Brně, Rebešovická 13, PSČ 643 00, IČ 46976531, zastoupeného JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Staňkova 103/18, proti žalovanému Kooperativa pojišťovna a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21 PSČ 186 00, o zaplacení částky 3 412 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 115/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2014, č. j. 9 Cmo 446/2013-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. srpna 2013, č. j. 39 Cm 115/2011 - 116, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 412 040 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. května 2014, č.j. 9 Cmo 446/2013 – 139, potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že dovolací důvod spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K přípustnosti dovolání uvedl, že ji odvozuje od §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má dle odvolatele ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dále dovolatel namítl konkrétní procesní pochybení odvolacího soudu a nedostatečné zjištění skutkového stavu oběma soudy.
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. 1. 2013, tedy po nabytí účinnosti zák. č. 404/2012 Sb. , kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , a proto je nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu účinném po 1. 1. 2013 (čl. II. bod 1 a 7 zák. č. 404/2012 Sb. ).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud nejprve považuje za vhodné upozornit, že dovolatel v dovolání odkazuje na již neúčinná ustanovení občanského soudního řádu, přičemž vychází ze znění účinného do 31. prosince 2012, které se na toto dovolací řízení již nevztahuje (vzhledem čl. II. bod 1 a 7 zák. č. 404/2012 Sb. ). Samotná skutečnost, že dovolatel vychází z neúčinného znění o. s. ř. však nemůže vést k odmítnutí dovolání, neboť jde pouze o formální pochybení dovolatele. Dovolací soud má povinnost posoudit dovolání po obsahové stránce. Měl by zkoumat, zda je možné z obsahu dovolání dovodit, že dovolatel vymezil přípustnost ve smyslu účinného §237 o. s. ř. (nepřihlížeje k tomu, na jaká ustanovení o. s. ř. v dovolání odkázal), tedy zda z obsahu dovolání vyplývá otázka hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo byla dovolacím soudem vyřešena, ale má být dovolacím soudem posouzena jinak. Opačný postup, tedy odmítnutí dovolání pouze z důvodu, že dovolatel vycházel z neúčinného znění občanského soudního řádu, byl v judikatuře Ústavního soudu odmítnut jako příliš formalistický, viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13 (dostupné z: www.nalus.usoud.cz).
Ani při dodržení výše uvedeného postupu posuzování přípustnosti dovolání však dovolací soud nemohl dojít k závěru, že dovolání je přípustné. Dovolatel správně uvedl, proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, rovněž vymezil dovolací důvod a dovolací návrh, avšak k tomu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, uvedl pouze následující: „Přípustnost dovolání žalobce, jako dovolatel, odvozuje od §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.“ Dovolatel se dále v textu dovolání nikterak nevrátil k vymezení přípustnosti, z obsahu dovolání nevyplývá otázka hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo byla dovolacím soudem vyřešena, ale má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Jak již dovolací soud v minulosti judikoval, například v rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, vymezení přípustnosti dovolání pouhým odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu bez vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není dostačující.
Jestliže dovolatel v dovolání namítá, že řízení před odvolacím soudem trpí procesními vadami, nezbývá než konstatovat, že námitka procesních vad nezakládá přípustnost dovolání. K tomuto se již Nejvyšší soud v minulosti vyjádřil, například v rozhodnutí ze dne 4. září 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, v němž judikoval: „Námitka, že se odvolací soud dopustil procesního pochybení tím, že své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu.“
Co se týče námitky dovolatele týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu, dovolací soud připomíná, že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá i z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., které zakotvuje jediný dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci. Tímto je v dovolacím řízení vyloučena možnost přezkumu napadeného rozhodnutí po skutkové stránce.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř..
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu