ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4965.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4965/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně CF FLOP s.r.o. , se sídlem Brno-Sever, Lesná, Nejedlého 383/11, PSČ 638 00, identifikační číslo osoby 64608565, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, o zaplacení 210 638,50 Kč s příslušenstvím a úroků z prodlení z částky 384 047 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 619/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2014, č. j. 44 Co 311/2008-1207, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. února 2014, č. j. 44 Co 311/2008-1217, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Vladimíra Muzikáře, advokáta se sídlem v Brně, Havlíčkova 13.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. ledna 2014, č. j. 44 Co 311/2008-1207, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. února 2014, č. j. 44 Co 311/2008-1217, výrokem I. pod písm. a) změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. ledna 2008, č. j. 11 C 619/93-578, v zamítavém výroku II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 388 859,20 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 3. 10. 1993 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 3 % z částky 384 047 Kč od 3. 10. 1993 do 23. 11. 2009; výrokem I. pod písm. b) potvrdil co do částky 210 638,50 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 3. 10. 1993 do zaplacení zamítavý výrok II. soudu prvního stupně; výrokem I. pod písm. c) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 384 047 Kč za dobu od 3. 10. 1993 do 28. 1. 2008 ve výši 16 %, za dobu od 29. 1 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 5,5 %, za dobu od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 5,25 %, za dobu od 1. 7. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 6,75 % a za dobu od 1. 7. 2009 do 23. 11. 2009 ve výši 7,75 %; výroky II., III. a IV. rozhodl náhradě nákladů před soudy všech stupňů řízení.
Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, po doplnění dokazování znaleckým posudkem a výslechem znalce ohledně výše bezdůvodného obohacení na straně žalované shledal zbytek uplatněného nároku žalobkyně na zaplacení částky 599 497,70 Kč důvodným. Zároveň však dospěl k závěru, že od této částky je třeba odečíst (započíst na tuto částku) sankci uplatněnou žalovanou podle smlouvy o dílo ze dne 25. 9. 1992 za prodlení s předáním díla, představující 210 638,50 Kč za 85 dnů prodlení - od 11. 4. 1993 (když dílo mělo být předáno podle smlouvy 10. 4. 1993) do 5. 7. 1993 (do dne odstoupení od smlouvy), při sjednané výši sankce 0,1 % z ceny díla ve výši 2 478 143 Kč.
Úrok z prodlení odvolací soud stanovil s ohledem na právní názor dovolacího soudu o počátku prodlení na den následující po dni splatnosti poslední faktury, jíž byla vyúčtována konečná cena díla, když poslední – konečnou fakturou byla žalovaná vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení. Úrok z prodlení vyčíslil odvolací soud ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v jeho výroku I. pod písm. b) a c) s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že závěry odvolacího soudu jsou založeny na zjevně nesprávné aplikaci práva a řešené právní otázky mají být posouzeny dovolacím soudem jinak.
Pokud se dovolání týkalo výroku I. pod písm. b) odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení 210 638,50 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 3. 10. 1993 do zaplacení, dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud byl povinen ve věci aplikovat §560 odst. 1 obch. zák. a že rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, v němž Nejvyšší soud judikoval, že „rozlišování mezi vadami a nedodělky ve smyslu nedokončení díla, je z pohledu podmínek odpovědnosti za vady vez právního významu.“ Poukazuje na to, že ve světle tohoto judikátu je lhostejné, zda případný rozdíl mezi dohodnutým smluvním závazkem a faktickým výsledkem díla spočívá v tom, že zhotovitel v této lhůtě neprovedl dílo vůbec, neprovedl ho z části nebo ho z části provedl jinak, než podle smlouvy provést měl. Namítá rovněž, že ve vztahu k otázce dohody o předmětu díla, k existenci prodlení se zhotovením díla a dalším navazujícím otázkám soudy obou stupňů tvrzení a dokazování v průběhu řízení vůbec nevedly. Přitom to bylo jejich povinností, když to vyplývá z právní podstaty jevu nazývaného jako „vady a nedodělky“, kterou je, ve světle právní úpravy §536 obch. zák., podle něhož se zhotovitel zavazuje k provedení určitého díla, zejména ustanovení §560 odst. 1 obch. zák. pojednávající o rozdílu mezi výsledkem určeným ve smlouvě a výsledkem skutečným, k určitému datu.
Dovolatelka brojí i proti právnímu závěru ohledně přiznané výši úroků z prodlení s poukazem na nesprávnou aplikaci §369 odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění, kdy odvolacímu soudu vytýká nesprávnou právní úvahu.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v dané věci.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí. Podle jejího názoru odvolací soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení v plném rozsahu, pouze žalobkyně přehlédla, že napadeným rozhodnutím byl žalobkyni přiznán již jen zbytek požadovaného úroku z prodlení, tedy rozdíl mezi požadovaným úrokem z prodlení a již přisouzeným úrokem z prodlení pravomocným rozhodnutím. K námitce dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s poukazovanou judikaturou, když neaplikoval ustanovení §560 obch. zák., žalovaná uvedla, že ustanovení §560 obch. zák. na danou věc vůbec nedopadá, jestliže v dané věci došlo k odstoupení od smlouvy žalovanou, jakožto objednatelkou, a to z důvodu na straně žalobkyně, jako zhotovitelky. Jestliže zhotovitelka dílo neprovedla, nelze argumentovat odpovědností za vady díla. Došlo-li k předčasnému ukončení smlouvy o dílo pro odstoupení od smlouvy a dílo nebylo zhotovitelem dokončeno, lze uvažovat jen o bezdůvodném obohacení objednatele (žalované), k němuž došlo plněním zhotovitele (žalobkyně).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Dovolatelkou poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, na danou věc nedopadá. V uvedeném rozhodnutí, jak dovolatelka poukazuje, byl přijat závěr, že rozlišování mezi „vadami“ a „nedodělky“ (rozuměj ve smyslu nedokončení díla) je z pohledu podmínek odpovědnosti za vady (srov. ustanovení §560 odst. 1 obchodního zákoníku) bez právního významu, tudíž i ve vztahu k vadám spočívajícím v nedokončení díla nutno aplikovat, pokud jde o práva objednatele, příslušná ustanovení obchodního zákoníku o odpovědnosti za vady, a to včetně jeho ustanovení §440 odst. 2. Odvolací soud neřešil otázku odpovědnosti za vady, ale otázku bezdůvodného obohacení žalované, jako objednatelky, plněním zhotovitelky (žalobkyně) v její prospěch, došlo-li k předčasnému ukončení smluvního vztahu. Ve vztahu k řešené právní otázce bezdůvodného obohacení dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, která by splňovala předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka nesprávné právní posouzení výše úroků z prodlení, je nutno konstatovat, že touto námitkou dovolatelka nijak nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., které stanoví, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka neuvedla, jak se měl odvolací soud při posouzení výše úroků odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či že by tato otázka neměla být dovolacím soudem dosud vyřešena nebo by měla být dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo posouzena jinak. Dovolatelka namítá pouze nesprávné právní posouzení výše úroků z prodlení. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, což dovolatelka s ohledem na námitku k nesprávnému právnímu posouzení výše úroků z prodlení neučinila.
Jsou-li součástí námitek dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení věci i námitky k vadnému procesnímu postupu soudu, resp. neúplnému dokazování, je nutno konstatovat, že touto námitkou dovolatelka též nijak nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a uplatnila tím jiný dovolací důvod, než dovoluje ust. §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu