ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5029.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 5029/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Č.s., a. s., proti žalovaným 1. P. M ., zastoupenému JUDr. F. K., advokátem, a 2. J. M., o povolení obnovy řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 42/2006, o dovolání prvého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2007, č. j. 7 Cmo 47/2007-67, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2007, č. j. 7 Cmo 47/2007-67, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 27 Cm 42/2006-47, se v části týkající se prvního žalovaného zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. V části, v níž směřovalo proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2007, č. j. 7 Cmo 47/2007-67, ve vztahu ke druhé žalované, se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 27 Cm 42/2006-47, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 57/1997 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
V uvedeném řízení byli žalovaní rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2001, č. j. 27 Cm 57/97- 30, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2003, č. j. 2 Cmo 667/2001-66, zavázáni zaplatit žalobkyni částku 1,183.278,72 Kč s 16,5 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Právním důvodem přísudku byl závazek k vrácení čerpaného úvěru na zásoby, přičemž první žalovaný byl dlužníkem a druhá žalovaná ručitelkou. Neúspěšná procesní obrana žalovaných spočívala na tvrzení, že první žalovaný úvěr v rozsahu žalované částky nečerpal a že příkazy k úhradě, na jejichž základě došlo k čerpání, nejsou opatřeny jeho pravým podpisem.
Soud prvního stupně posoudil žalobu především jako opožděnou. Dovodil, že pokud se žalovaní domáhají provedení důkazu novým znaleckým posudkem z oboru grafologie k ověření pravosti listin, jimiž byl proveden důkaz v původním řízení, a zároveň uvádějí, že o provedení nezávislého grafologického posudku žádají od roku 1995 a nebylo jim vyhověno, pak žalobu na obnovu řízení, jež pravomocně skončilo vůči prvnímu žalovanému dne 17. 7. 2004 a vůči druhé žalované dne 15. 7. 2003, podali dne 3. 4. 2006 po uplynutí stanovené tříměsíční subjektivní lhůty. Žalobu shledal soud prvního stupně zároveň nedůvodnou, neboť žalovaní všechny uplatněné důvody pro obnovu řízení uvedli na svou obranu již v původním řízení, v odvolání a dovolání, nejedná se tudíž o nové skutečnosti. Zadání nového znaleckého posudku posoudil jako nadbytečné, neboť grafologický posudek k ověření pravosti podpisů prvního žalovaného na příkazech k úhradám ze dne 26. 10. 1992, 2. 11. 1992 a 12. 12. 1992 byl zadán policií a závěr znalkyně PhDr. O. H. byl jednoznačný v závěru, že podpisy jsou pravými podpisy prvního žalovaného. Soud prvního stupně zdůraznil, že nahlédnutím do seznamu znalců a tlumočníků zjistil, že Dr. H. byla od roku 1978 do 12. 10.205 zapsána v seznamu znalců v oboru písmoznalectví a grafologie, a uzavřel, že znalecký posudek předložený žalovanými nemá význam, neboť se pravostí podpisů prvního žalovaného nezabývá, a novým důkazem není ani čestné prohlášení Ing. M. G.ze dne 6. 11. 2006, které není věrohodné, neboť tato osoba v rámci trestního řízení vypovídala zcela jinak.
K odvolání prvého žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. července 2007, č. j. 7 Cmo 47/2007-67, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že odvolatel namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je postiženo vadou spočívající ve skutečnosti, že PhDr. O. H., která v rámci trestního řízení zpracovávala znalecký posudek, resp. odborné vyjádření k posouzení pravosti podpisu prvního žalovaného na příkazech k úhradám, nikdy nebyla zapsána v seznamu znalců pro obor písmoznalectví, k čemuž uzavřel, že i když tato znalkyně pro obor písmoznalectví zapsána v seznamu znalců nebyla, nezakládá tato skutečnost „vadu napadeného rozhodnutí“, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Usnesení odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl první žalovaný dovoláním. V obecné rovině vytkl odvolacímu soudu, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl všechny navržené důkazy, a že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, takže též jeho právní posouzení je nesprávné; tím by byly uplatněny dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání v projednávané věci (jak vyloženo níže). Ve skutečnosti však první žalovaný zpochybnil především správnost závěru odvolacího soudu, že je bez významu pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení, že PhDr. O. H. nebyla znalkyní z oboru písmoznalectví, podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) tedy uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel argumentuje, že uvedená skutečnost zcela zřejmě zpochybňuje důkaz provedený usnesením Policie České republiky, spolu se závěrem v něm obsaženým o pravosti podpisu na příkazech k úhradě, neboť z tohoto usnesení je patrno, ze Dr. H. byla přibrána jako znalkyně z oboru písmoznalectví.
Dovolatel dále poukázal na to, že znalecké posudky obsažené v trestních spisech mohou být v občanském soudním řízení použity jen jako důkaz listinou a že znalec, který posudek vypracoval, by měl být soudem v občanském soudním řízení ustanoven. Kritice podrobil též závěr odvolacího soudu, že jím předložený znalecký posudek nemá relevanci. Argumentoval, že tento posudek, i když neodpovídá na otázku, kdo podepsal příkazy k úhradám, vyvolává pochybnosti o pisateli údajů v nich obsažených a tedy zpochybňuje důkaz provedený usnesením policie. Za nesprávný označil i způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s čestným prohlášením Ing. G. ze dne 6. 11. 2006, neboť nelze činit závěr o nedůvěryhodnosti této osoby, aniž by byla vyslechnuta jako svědek. Namítl, že toto čestné prohlášení je skutečností novou a zároveň je důkazem, který nemohl bez své viny použít v původním řízení.
Dovolatel rovněž namítl, že soud v původním řízení odmítl provést důkaz výslechem J. M. s odůvodněním, že nemá údaje potřebné k tomu, aby mohl tuto osobu předvolat a vyslechnout, ačkoliv tato osoba byla vyslýchána policií a soud si mohl potřebné informace opatřit z trestního spisu. Soudy rozhodující o žalobě na obnovu řízení pak měly k této skutečnosti přihlédnout, aniž byla výslovně zmíněna v žalobě, neboť se jedná o zjevné pochybení soudu v původním řízení.
Za nesprávný dovolatel označil též závěr, že žaloba byla podána po uplynutí subjektivní lhůty, neboť uplatněný důvod obnovy řízení mohl prokázat až předloženými důkazy; znalecký posudek si nechal vypracovat poté, co se dozvěděl, že Dr. H. nebyla zapsána v seznamu znalců z oboru písmoznalectví. Tuto skutečnost zjistil dříve, než obdržel přípis Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2006, ale pouze tímto přípisem bylo možno tvrzení žalovaných o této skutečnosti doložit. Též čestné prohlášení Ing. G. je ze dne 6. 11. 2006.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazku 2, pod číslem C 154). V původním řízení byly žalovány a rozhodnutím soudu zavázány k plnění dvě osoby, první žalovaný jako dlužník a druhá žalovaná jako ručitel, s tím, že plněním jedné z těchto osob zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé. Šlo tedy o tzv. nepravou solidaritu, z čehož plyne, že žalovaní nebyli v původním řízení – a tudíž ani v řízení o povolení obnovy řízení - v postavení nerozlučných společníků, u nichž platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (srov. §91 odst. 2 o. s. ř.), nýbrž byli společníky samostatnými, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (srov. §91 odst. 2 o. s. ř.). Druhá žalovaná dovolání nepodala, v posuzované věci nejde o žádný z případů uvedených v ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř., v nichž dovolací soud není vázán rozsahem dovolání, a první žalovaný nebyl oprávněn k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v tom rozsahu, v němž se týká druhé žalované. Pokud proto první žalovaný napadl usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v části týkající se druhé žalované, je jeho dovolání v této části podáno neoprávněnou osobou a tedy subjektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je (je podáno oprávněnou osobou), zbývá však posoudit, zda je přípustné též z hlediska objektivního (věcného). Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v ustanovení §238 odst. 1 písm. a) ve spojení s §238 odst. 2 a §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 3417).
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [ 238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu o žalobě na obnovu řízení má po právní stránce zásadní význam [§238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. O případ, na který pamatuje ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě na obnovu řízení nepředcházelo jiné rozhodnutí o této žalobě, jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tedy, oproti chybnému poučení odvolacího soudu, může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o. s. ř.].
V posuzované věci je dovolání v rozsahu, v něž je subjektivně přípustné, přípustné také objektivně a v tomto rozsahu je též důvodné.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může účastník napadnout žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že skutečnosti a důkazy mohou být důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže je účastník řízení, který obnovu navrhuje, nemohl bez své viny (protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) použít v původním řízení, ačkoliv v době původního řízení existovaly, a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové, a jestliže se jeví pravděpodobným, že nové skutečnosti nebo důkazy mohou přivodit pro tohoto účastníka příznivější rozhodnutí ve věci, ať již samy o sobě či ve spojení s již známými skutečnostmi nebo důkazy (srov. například rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. července 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, uveřejněné pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Žalovaní se v posuzované věci domáhali povolení obnovy řízení mimo jiné též z toho důvodu, že dodatečně vyšlo najevo, že PhDr. O. H., z jejíhož odborného vyjádření odvolací soud v původním řízení vycházel, nebyla ve skutečnosti zapsána v seznamu znalců pro obor písmoznalectví - srov. dodatečné uplatnění tohoto důvodu obnovy řízení v rámci přednesu žaloby při jednání konaném dne 3. 10. 2006 (protokol na č. l. 40 spisu). Nová skutečnost zpochybňující předpoklady, na nichž bylo v původním řízení založeno hodnocení důkazů, by byla důvodem k povolení obnovy řízení, protože by mohla vést k jiným poznatkům o skutkovém stavu věci (srov. v právní literatuře Bureš, J, Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1191 s., a shodně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 18. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 273/2003, a usnesení ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 5206/2007). Rozhodnutí odvolacího soudu v původním řízení spočívá mimo jiné na skutkovém zjištění, že na všech čtyřech příkazech k úhradám z úvěrového účtu prvního žalovaného se nachází vlastnoruční podpis prvního žalovaného, tedy též na žalovanými zpochybňovaných příkazech ze dne 26. 10. 1992, 2. 11. 1992 a 12. 12. 1992. Odvolací soud vycházel z obsahu usnesení Policie České republiky, z něhož zjistil, že v rámci trestního řízení byla přibrána znalkyně z oboru písmoznalectví, která ve svém odborném vyjádření uvedla závěr, že podpisy na příkazech k úhradě jsou skutečnými podpisy prvního žalovaného. Žalovanými navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie odvolací soud neprovedl s odůvodněním, že otázku pravosti podpisů má dostatečně prokázanou tímto usnesením. Z logiky věci ovšem vyplývá, že odvolací soud založil svůj poznatek o podpisech prvního žalovaného na příkazech k úhradě nikoliv přímo na usnesení policie, jehož fotokopií provedl důkaz, nýbrž na závěrech odborného vyjádření, jimiž je v tomto usnesení argumentováno. Není přitom pochyb, že při hodnocení těchto závěrů z hlediska jejich vypovídací hodnoty (jejich věrohodnosti) vycházel z údaje obsaženého v usnesení, že PhDr. H. je znalkyní z oboru písmoznalectví. Pokud by mu bylo známo, že PhDr. H. znalkyní z toho oboru ve skutečnosti nebyla, resp. že nebyla zapsána v seznamu znalců a tlumočníků pro tento obor (srov. §24 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících), pak nelze vyloučit, a je naopak pravděpodobné, že by se nespokojil s důkazem fotokopií usnesení policie o odložení věci, nýbrž vyžádal by si příslušný spis, provedl by důkaz samotným odborným vyjádřením a zjišťoval by odbornou způsobilost PhDr. H. k podání takového vyjádření, případně by bez dalšího provedl navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Pokud by tedy informace o tom, že PhDr. O. H. nebyla zapsána v seznamu znalců pro příslušný obor, byla novou skutečností ve smyslu shora vyloženém, byl by návrh prvního žalovaného na obnovu řízení důvodný a zbývalo by posoudit, zda byl tento důvod obnovy uplatněn včas.
Odvolací soud v řízení o povolení obnovy vycházel zjevně z poznatku, že PhDr. H. v seznamu znalců pro obor písmoznalectví opravdu zapsána nebyla (ačkoliv neprovedl důkaz sdělením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2007 na č. l. 67 spisu), s touto skutečností se však vypořádal způsobem, který zcela pominul podstatu odvolací námitky založené na argumentu, že soud prvního stupně nevyhodnotil tento důvod obnovy řízení správně, neboť jeho posouzení založil na vlastním zjištění o zápisu v seznamu znalců, které neodpovídá skutečnosti. Právní posouzení, na němž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k prvnímu žalovanému, je tedy neúplné a tudíž nesprávné. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že též nesprávné právní posouzení, jež spočívá v chybné aplikaci normy procesního práva, může založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a tedy přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; v posuzované věci se jedná o takovou situaci.
Ostatní dovolací námitky důvodné nejsou.
Prostřednictvím námitek, že znalec, který vypracoval posudek v trestním řízení, měl být soudem v občanském soudním řízení ustanoven, a že soud v původním řízení nedůvodně odmítl provést důkaz výslechem J. M. jsou soudům v původním řízení vytýkány vady řízení při dokazování. Vady původního řízení důvodnost návrhu na povolení obnovy řízení založit nemohou; k nápravě vad řízení slouží jiné opravné prostředky, zejména odvolání, případně dovolání. Výhrada týkající se svědka J. M. ostatně nebyla jako důvod obnovy řízení uplatněna a soudy, které jsou vázány návrhem na povolení obnovy včetně uplatněných důvodů (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.), se jí tedy nemohly zabývat. Znalecký posudek Mgr. J. S. ze dne 1. 10. 2006 a čestné prohlášení Ing. M. G. ze dne 6. 11. 2006 byly pořízeny (vznikly) až po skončení původního řízení, nejde tedy o takové důkazy, které v době původního řízení existovaly, avšak z objektivních důvodů nemohly být provedeny.
Námitkou zpochybňující závěr odvolacího soudu, že žaloba byla podána po uplynutí subjektivní lhůty, se Nejvyšší soud věcně nezabýval. Tento závěr se totiž vztahoval pouze k těm uplatněným důvodům obnovy řízení, které odvolací soud - správně - posoudil jako nezpůsobilé. Zkoumat včasnost žaloby na obnovu řízení podle ustanovení v §233 odst. 1 o. s. ř. má z logiky věci smysl pouze tam, kde byly žalobou uplatněny důvody obnovy splňující předpoklady stanovené v §228 o. s. ř.
Protože usnesení odvolacího soudu v tom rozsahu, v němž je proti němu dovolání přípustné (ve vztahu k prvnímu žalovanému), není správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v části týkající se prvního žalovaného též toto usnesení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu