ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5031.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 5031/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce: Ing. Tomáš Heinitz, se sídlem SWH TRADING s. r. o., Praha 2, Mánesova 80, správce konkursní podstaty úpadce ACOM-INTERNATIONAL GROUP a. s. v likvidaci, IČ 25935267, zastoupený Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem se sídlem Praha 2, Tyršova 7, PSČ 120 00 proti žalovanému: AL INVEST Břidličná a. s., se sídlem Břidličná, Bruntálská 167, IČ 27376184, o zaplacení 700.000,- Kč s přísl. vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 82/2004, odvolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2008, č. j. 7 Cmo 106/2007-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Miroslava Synka.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č.j. 7 Cm 82/2004-86, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 700.000,- Kč a úrok z prodlení ve výši 3% p. a. z částky 700.000,- Kč za dobu od 12. 9. 2004 do zaplacení (výrok I.), ohledně úroku z prodlení ve výši 4% p. a. z částky 700.000,- Kč za dobu od 5. 10 2002 do 11. 9. 2004 a ohledně úroku z prodlení ve výši 1% p. a. z částky 700.000,- Kč za dobu od 12. 9. 2004 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a konečně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 78.515,50 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce si sice objednal u žalovaného laminaci papíru, který žalovanému v množství 8.543 kg předal k laminaci však nedošlo a papír byl žalobci vrácen, přičemž smlouva o dílo mezi účastníky uzavřena nebyla. Pokud proto žalovaný přijal od žalobce dne 2. 10. 2002 jako zálohu částku 700.000,- Kč, aniž by poskytl protihodnotu, takto se na účet žalobce bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) a je povinen toto obohacení žalobci vrátit (§456 a 458 obč. zák.), a to spolu s příslušným úrokem z prodlení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že jádro sporu tkví v účelu platby 700.000,- Kč, kterou žalobce poukázal na účet žalovaného, a to, zda se jednalo o cenu plnění, které si u žalovaného objednal, či zda šlo o plnění za subjekt od žalobce odlišný. Odvolací soud učinil závěr, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že si u žalované objednal laminaci papíru a jeho cenu složil na účet žalovaného, přičemž jako variabilní symbol, sloužící k identifikaci platby, použil datum objednávky 2. 10. 2002. Jestliže posléze důvod platby odpadl, bylo povinností žalovaného obdrženou částku vrátit a pokud tak žalovaný neučinil, na úkor žalobce se bezdůvodně obohatil. Účelem předmětné platby nebyla ani úhrada pohledávky, která žalovanému vznikla vůči s. r. o. ACOM PRAHA, s čímž měl být žalobce údajně srozuměn. Pouhá shodnost variabilního symbolu na výpisu z účtu žalobce a příkazu k úhradě, když objednávky žalobce i společnosti ACOM PRAHA, provedené vůči žalovanému byly učiněny ve stejný den a existovalo určité personální propojení mezi žalobcem uvedenou společností, neopravňovalo žalovaného, aby platbu poukázanou mu žalobcem, započetl na pohledávku, kterou měl za jiným subjektem.
Odvolací soud proto rozsudek soud prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil (§219 občanského soudního řádu – dále též „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to do obou výroků (o věci i o nákladech odvolacího řízení), které odůvodňuje tím, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení řádného vyhodnocení důkazů oběma soudy) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (nešlo o bezdůvodné obohacení).
Vzhledem k tomu, že jde o případ, kdy platba byla provedena třetí osobou, odlišnou od osoby dlužníka, má žalovaný za to, že jde o otázku zásadního právního významu. Skutečnost, že plátcem je třetí osoba, nemusí být věřiteli v době plnění známa a jde o to, zda lze v takových případech presumovat bezdůvodné obohacení na straně věřitele z titulu neposkytnutí protiplnění plátci. Pokud by měl věřitel prokazovat, že bylo plněno třetí osobu za dlužníka, musel by po plátci požadovat potvrzení, že plní sám anebo že vědomě plní za dlužníka, ale věřitel často není schopen objektivně zjistit, kdo fakticky plnil. Rovnoprávný vztah dvou účastníků by tak byl porušen v neprospěch věřitele. Pouze věřitel nemůže být nucen prokazovat účel platby, takovou povinnost musí mít ve stejné míře rovněž plátce.
Podle názoru dovolatele je na soudu, aby na základě vyhodnocení důkazů předložených oběma stranami rozhodl, zda bylo placeno na vlastní závazek plátce. Pro závěr o bezdůvodném obohacení je podstatný účel platby, nikoli to, zda a kým bylo placeno a zda plátce obdržel odpovídající protiplnění. Dovolací soud by se měl vyjádřit k obecné právní otázce, zda v případě platby třetí osobou stíhá plátce přinejmenším stejná důkazní povinnost, jako je tomu u toho, kdo platbu obdržel (věřitel) nebo zda z důvodu chybějícího protiplnění lze presumovat u věřitele bezdůvodné obohacení vždy, prokáže-li plátce, že plnil, aniž by obdržel protiplnění.
Dovolatel vytýká, že oba soudy – odvolací i právního stupně – řádně nevyhodnotily žalovaným předkládané důkazy, že žalobci bylo dobře známo, že platí za jinou s ním majetkově a personálně propojenou osobu (s. r.o. ACOM PRAHA) a v podstatě se těmito důkazy vůbec nezabývaly; soud prvního stupně tyto důkazy dokonce označil z právního hlediska za irelevantní. Žalobcem nebyl předložen žádný důkaz, který by prokazoval spojitost mezi nerealizovanou objednávkou žalobce a jím provedenou a vymáhanou platbou, ač právně žalobce by měl nést důkazní břemeno k účelu platby.
Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že podané dovolání není přípustné, neboť nesplňuje podmínky §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. Zdůrazňuje, že žalovaný nevrátil zálohu 700.000,- Kč, když objednané plnění se nerealizovalo a užil tuto částku v rozporu s právními předpisy k započtení pohledávek s třetím subjektem. Žalobce odmítá argumenty dovolatele, že soudy se řádně nezabývaly předloženými důkazy a řádně je nevyhodnotily. Žalobce prokázal spojitost mezi nerealizovatelnou objednávkou a provedenou platbou předloženou objednávkou, korespondencí účastníků i dokladem o platbě.
Žalobce nesouhlasí ani s požadavkem žalovaného na odklad vykonatelnosti a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12 čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovoláním proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednání a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění občanského soudního řádu, účinného před 1. 7. 2009. Tak tomu je i v projednávaném případě.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání žalovaného splňuje podmínky a obsahuje náležitosti podle zákona (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a §241a odst. 1 o. s..ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst.t 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzeni otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním polezení věci. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právním stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterým napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzeni odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Zásadní právní význam odvoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v daném případě Nejvyšší soud neshledává.
Dovolatelem zformulovaná otázka o důkazním břemenu třetí osoby jako plátce či o důkazním břemenu věřitele jako presumovaného příjemce bezdůvodného obohacení, není-li prokázán účel platby třetí osobou, je spekulativní, vykonstruovanou otázkou, na jejímž právním řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Otázka, kdo nese důkazní břemeno bezdůvodného bohacení, nevzbuzuje pochybnosti, „předpoklady vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení prokazuje v soudním řízení ten, kdo se vydání bezdůvodného obohacení domáhá“ (viz Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, s. 805), tedy v daném případě žalobce, který důkazní břemeno unesl, když předloženými doklady, zvláště platebním dokladem, prokázal, že žalovaný na jeho úkor bezdůvodné obohacení získal. Obdobně jako u kupní smlouvy lze v předmětném případě posuzovat u smlouvy o dílo poskytnutí zálohy; „bezdůvodným obohacením se tato záloha stává ve chvíli, kdy budoucí prodávající (tj. zhotovitel) odmítl budoucímu kupujícímu (tj. objednateli) věc prodat (tj. dílo provést)“ [ srov. judikát Soubor R NS č. 21-C 1467 – Nejvyšší soud 33 Odo 459/2001]. Otázka, zda v konkrétním případě jednomu subjektu vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor (účet) druhého subjektu je vždy otázkou individuálních skutkových a právních okolností, aniž by bylo namístě konstruovat, jakékoli obecné kriterium.
Z toho v daném případě vyplývá, že odvolací soud při posuzování otázky vzniku bezdůvodného obohacení včetně snášení důkazního břemena nepochybil a důvod nesprávného právního posouzení věci ve smylsu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl naplněn. Není tak dán ani rozpor s hmotným právem a dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. nepřípustné.
Pokud jde o dovolatelem uplatněný důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít z následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v údajném nesprávném vyhodnocení důkazů, dovolací soud se touto tvrzenou vadou nezabýval, jelikož podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. lze k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlížet jen v případě přípustného dovolání, což tento případ není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta právní o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta právní a §218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věta první §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a žalovaný je tedy povinen nahradit žalobci přiměřené náklady právního zastoupení sestávající z odměny za zastupování advokátem podle §3 odst. 1 bod. 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce 10.000,- Kč, dále z paušálu za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. a z připočtení 20% daně z předané hodnoty ve výši 2.060,- Kč, celkem tudíž v částce 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu