ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.5067.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 5067/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec 2, proti žalovanému D. K. , zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Liberec 3, Jánská 864/4, o zaplacení 439.720,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 209/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2009, č. j. 12 Cmo 372/2008-194, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 18.642,- do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Alexandra Šoljaka.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec rozhodl rozsudkem ze dne 28. dubna 2008, č. j. 38 Cm 209/2007-164, že žaloba, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 439.720,- Kč spolu s 9,5% úrokem z prodlení z částky 439.720,- Kč ode dne 4. 4. 2007 do 30. 6. 2007 a 9,75% úrokem z prodlení z částky 439.720,- Kč ode dne 1. 7. 2007, a dále až do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 55.930,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II.)
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že nebylo prokázáno, že by si žalovaný u žalobce objednal zemní práce, dopravu, montáž mobilního oplocení a stavební materiál a že by žalobce v rozsahu tvrzeném v žalobě tyto práce a výkony či dodávky skutečně provedl. Nebyla prokázána ani dohoda mezi účastníky o ceně za jednotlivá plnění a nebyl zjištěn ani rozsah dopravy provedené žalobcem pro žalovaného. Soud proto uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno a tudíž žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku v rozsahu, podle kterého byla žaloba o zaplacení 136.276,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 136.276,- Kč s 9,5% úrokem z prodlení z této částky od 4. 4. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úrokem z prodlení z této částky od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úrokem z prodlení z této částky od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, s 9,25% úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2009 do 2. 6. 2009 a dále od 3. 6. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby, stanovené k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (odstavec 1) a dále, že bod I. výroku rozsudku v rozsahu 303.504,- Kč s příslušenstvím a bod II. výroku se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (odstavec 2.)
Odvolací soud především ze spisu zjistil, že záznamy o provozu vozidla, které soud prvního stupně jako důkazy hodnotil, byly předloženy v neúplných kopiích a dokazování proto nebylo řádné (chybí údaje z první strany dokladu o automobilu, časové údaje atp.) Záznamy o provozu vozidla byly pak nesprávně posouzeny tak, že neprokazují uzavření přepravní smlouvy mezi účastníky, přestože převážná část jich byla příjemcem potvrzena, tedy v rozporu s ust. §40 odst. 7 a §41 vyhl. č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy povšechně, nikoli jednotlivě a ve vzájemných souvislostech v souladu s ust. §132 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“)
Odvolací soud proto dovodil, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s §132 o. s. ř. a kromě toho neodročil jednání k řádné žádosti účastníků, aby mohlo být provedeno další řádné dokazování, a proto je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud dále opakoval dokazování pěti fakturami z roku 2006, jimiž žalobce vyúčtoval žalovanému specifikovanou dopravu, zemní práce stroji a materiál a na které žalovaný uhradil žalobci celkem 205.000,- Kč jako částečnou úhradu. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný bezprostředně po částečných úhradách na jednotlivé faktury nesdělil, že ve zbytku vyfakturované částky neuznává a z jakého důvodu a proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný částečným plněním uznal zbytek dluhu v celkové výši 136.276,- Kč ve smyslu §407 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) Částečnou úhradou byla nastolena vyvratitelná právní domněnka existence předmětného závazku žalovaného vůči žalobci v rozsahu ust. §323 odst. 1 obch. zák. a takovou právní domněnku nelze vyvracet pouhým negativním tvrzením žalovaného o neexistenci závazků.
Odvolací soud proto podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 136.276,- Kč s přísl. tak, že žalobě vyhověl.
Dovoláním ze dne 20. 7. 2009 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v uvedeném měnícím rozsahu (s výslovným poukazem na to, že proti zrušujícímu výroku dovolání nepodává.) Žalovaný odkázal na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu (v napadeném rozsahu) vychází z nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel uvádí, že žalobce pro něj provedl přepravu, ne však v rozsahu, v jakém to žalobce tvrdil a neprokázal. Žalovaný již v odvolání namítal, že záznamy o provozu vozidla nejsou dokladem o provedených výkonech, protože nemá žádné zaměstnance, kteří by záznamy podepisovali, v předložených listinách nejsou podpisy osob oprávněných za žalovaného jednat. Žalovaný doklady nepodepisoval. Z faktur žalobce odůvodněnost a oprávněnost pohledávek nevyplývá.
Podle názoru dovolatele soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ust. §132 o. s. ř. Dále namítl, že nemínil částečnými platbami projevit vůli, že ve zbytku fakturované částky ve smyslu §407 odst. 3 uznává. Neměl k dispozici dodací listy.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný se dovoláním pouze snaží oddálit zaplacení dluhu, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné a navrhuje odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12 čl. II. Přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle o. s. ř. ve znění účinném před 1. 7. 2009. Tak je tomu i v posuzovaném případě.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání v podaném rozsahu splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání však není důvodné.
Dovolatel opírá dovolání o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu vychází z nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu v otázce uznání závazků (pohledávek) jejich částečným plněním ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák.
V daném případě - jak již shora uvedeno - jde o pět faktur, jimiž byla vyúčtována žalobcem specifikovaná doprava, zemní práce stroji a materiál, a to faktura ze dne 8. 8. 2006 na částku 56.796,- Kč, z níž žalovaný uhradil částku 50.000,- Kč, dále faktura ze dne 15. 8. 2006 na částku 27.564,- Kč, z níž žalovaný uhradil 15.000,- Kč, dále faktura ze dne 26. 9. 2006 na částku 85.316,- Kč, z níž žalovaný uhradil 80.000,- Kč, dále faktura ze dne 10. 10. 2006 na částku 134.500,- Kč na niž žalovaný zaplatil 30.000,- Kč a konečně faktura ze dne 23. 11. 2006 na částku 37.100,- Kč, z níž žalovaný zaplatil 30.000,- Kč.
K těmto fakturovaným a zčásti zaplaceným částkám žalovaný nesdělil žalobci, že ve zbytku vyúčtované (vyfakturované) částky neuznává a z jakých důvodů a ani k dotazu odvolacího soudu žalovaný nebyl schopen doložit či prokázat, z jakých důvodů právě v uvedené (uhrazené) výši pohledávky uznává a z jakých důvodů je v nezaplacené výši neuznává.
Za této situace, tj. při závěru, že žalovaný částečným plněním uznal zbývající částky v celkové výši 136.276,- Kč vyplývající z předmětných faktur, bylo na žalovaném, aby prokázal neexistenci těchto svých závazků, popř. neexistenci jejich části, což se mu v řízení prokázat nepodařilo.
Dovolací soud k tomu dodává, že nedoplatky k jednotlivým fakturám představují částky zaokrouhlené v tisících až desetitisících a to nenasvědčuje, že by rozsah a výše jednotlivých nedoplatků vyplývaly z konkrétních, individuálně vypočtených rozsahů údajně neprovedených přeprav. Naopak okolnost, že dílčí zaplacené částky byly zaokrouhleny, svědčí o paušálním krácení vyfakturovaných částek, bez opory v prokázaném či neprokázaném rozsahu přeprav.
Jestliže za této důkazní situace dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že z konkrétních okolností lze usuzovat, že částečným plněním žalovaný uznával i zbytek závazku (tj. jednotlivých pohledávek), nelze mu vytknout pochybení při aplikaci ustanovení §407 odst. 3 obch. zák.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není v daném případě naplněn a Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu je správné (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je tudíž povinen nahradit žalobci náklady právního zastoupení advokátem, spočívající v odměně advokáta podle §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce Kč 15.235,- a dále jeden paušál hotových výdajů (k vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., s připočtením 20% DPH ve výši Kč 3.107,- podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak činí celková částka náhrady nákladů dovolacího řízení Kč 18.642,-, kteroužto částku je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu