ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5293.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5293/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. V. R. , podnikatele se sídlem Praha - Nusle, Sinkulova 441/81, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 48992127, zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, proti žalované FACE AND BODY SERVICES spol. s r.o. , se sídlem Praha 1, Dlouhá č.p. 704, 705/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60200367, zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 6/55, o zaplacení 647 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 44/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, č. j. 3 Cmo 380/2014-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, č. j. 3 Cmo 380/2014-79, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v dovolání uvedla pouze důvod dovolání, který spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, a namítá vady řízení. Nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Namítá-li dovolatelka, mimo nesprávného právního posouzení věci, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadami řízení, které mají spočívat v nesprávném procesním postupu soudu, v neúplném dokazování a porušení zásady legitimního očekávání, v čemž dovolatelka spatřuje překvapivost rozhodnutí, je nutno připomenout, že podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaná označila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, nebo by označila otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak. Dovolatelka však žádnou takovou otázku neoznačila. Pouze nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a vytýká odvolacímu soudu nesprávný procesní postup. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně věc posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu