ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.541.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 541/2018-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. J. , sídlem v Praze 5 - Smíchov, Holečkova 789/49, PSČ 150 00, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalované RP Climbing s.r.o. , se sídlem v Poličce – Horní Předměstí, Hegerova 345, PSČ 572 01, IČO 25250639, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 3/319, PSČ 130 00, o zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. 54 ECm 6/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2017, č. j. 1 Cmo 114/2015-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 809 Kč k rukám zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 12. února 2015, č. j. 54 ECm 6/2014 – 169 zamítl žalobu na zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2017, č. j. 1 Cmo 114/2015-305 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která podle dovolatelky nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, resp. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016, č. j. 23 Cdo 5753//2015-271, kterým byl zrušen předcházející rozsudek odvolacího soudu.
Touto otázkou je podle dovolatelky to, zda lze cenu obvyklou vyjadřující výši bezdůvodného obohacení stanovit pouze jako část ceny na vynaložení srovnatelného plnění (zde tzv. flat fee), resp. zda se cena obvyklá rovná flat fee; zda má být při stanovení výše ceny obvyklé vyjadřující bezdůvodné obohacení přihlíženo i k úspěšnosti složce odměny (zde tzv. succes fee), pokud mechanismus určení odměny za zpracování projektové žádosti ve struktuře fiat fee a succes fee je i dle provedených důkazů v dané oblasti trhu v daném místě a čase obvyklý.
Odvolací soud dále pochybil v rozporu s dovolatelkou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže nesprávně stanovil výši bezdůvodného obohacení, když se odchýlil od závěrů znaleckého posudku, který předložila dovolatelka a skutkový stav věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, které jsou významné pro právní posouzení věci. Právní závěry odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Tímto došlo podle dovolatelky ze strany odvolacího soudu mj. k zásadnímu porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně nesplňuje podmínky dané §237 o. s. ř., neboť nemá oporu ve skutečném stavu věci a dovolatelka pouze opakuje argumentaci, se kterou neuspěla v předcházejícím řízení. Navrhla odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, resp. jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Rozhodné znění občanského soudného řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2, článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě odvolací soud v souladu s dovolatelkou citovanou judikaturou dovolacího soudu vycházel při určení výše bezdůvodného obohacení z kriteria ceny obvyklé, tedy z ceny, kterou by v místě a čase musel obohacený na nabytí daného srovnatelného plnění vynaložit. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že v daném případě je cena obvyklá 24 000 Kč a tato částka již byla žalovanou žalobkyni vyplacena.
Námitkami uvedenými v dovolání dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr soudu o výši ceny za srovnatelné plnění v daném místě a čase.
Jestliže dovolatelka v dovolání namítala rozpor mezi skutkovýmí zjištěním soudu a provedeným dokazováním, nelze ji přisvědčit v tom, že by tato námitka byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka touto námitkou napadá v podstatě hodnocení důkazů soudem, tedy činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci. Pokud dovolatel tvrdí, že cena obvyklá je vyšší než ta, kterou dovodily z provedeného dokazování soudy, jedná se o tvrzení dovolatelky, jemuž neodpovídají skutková zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího tj., že cena obvyklá činí 24 000 Kč. Dovolatel si tak vytváří vlastní skutkový stav – tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu. Pouze pro úplnost k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Co se týče nesouhlasu dovolatelky s tím, že v řízení nebylo přihlédnuto ke znaleckému posudku, který dovolatelka soudu předložila, je nutno konstatovat, že podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, jímž namítá vady řízení, proto nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu