ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5457.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5457/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce RNDr. M. H. , zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované Heineken Česká republika, a.s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, IČO 45148066, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M. Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 7/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 70 Co 134/2016-175, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Pavla Dejla, LL.M. Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. října 2015, č. j. 65 C 7/2014-118, zamítl návrh na prominutí lhůty podle §32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu sp. zn. Rsp 283/09 ze dne 23. června 2010 a revizního rozhodčího nálezu sp. zn. Rsp 2130/10 ze dne 26. ledna 2012 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zrušení výše označených rozhodčích nálezů, a to podle §31 písm. i) zákona o rozhodčím řízení, neboť jsou zde dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Tímto důvodem je rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 24. září 2013, č. j. 31194-2/2013-900000-302, které bylo žalobci doručeno dne 15. října 2013. Rozhodčími nálezy byla totiž žalobci uložena povinnost nahradit žalované újmu, a to na základě dodatečných platových výměrů, které vydal tehdejší správce daně Celní úřad. Vzhledem k tomu, že Generální ředitelství výše označeným rozhodnutím zrušilo dodatečné platové výměry, odpadl tak jediný důvod, pro který rozhodčí senáty uložily v předmětných rozhodčích nálezech žalobci povinnost nahradit žalované újmu.
Soud prvního stupně věc právně posoudil a aplikoval §31 písm. i) zákona o rozhodčím řízení a §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého návrh na zrušení rozhodčího nálezu musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak, a uzavřel, že návrh na zrušení rozhodčích nálezů byl podán opožděně. Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že předmětné rozhodčí nálezy byly žalobci doručeny dne 30. června 2010 a 30. ledna 2012, lhůta podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení uplynula tedy nejpozději 30. dubna 2012, přičemž žaloba u soudu byla podána dne 14. ledna 2014, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.
Soud prvního stupně dále uzavřel, že právní úpravu důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. i) nelze vykládat jako odkaz na aplikaci úpravy občanského soudního řádu o obnově řízení, nýbrž se jedná pouze o možnost zrušit rozhodčí nález ze stejných důvodů, ze kterých je povolena obnova řízení. Pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu ovšem stále platí úprava v zákoně o rozhodčím řízení, včetně lhůty podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, a nikoli úprava řízení o obnově podle občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu pak nelze na danou věc aplikovat §233 o. s. ř., které stanoví subjektivní tříměsíční a objektivní tříletou lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení. Soud prvního stupně tak nepřistoupil na argumentaci žalobce, že žalobu na zrušení předmětných rozhodčích nálezů podal včas – v objektivní tříleté lhůtě podle §233 o. s. ř., a žalobu jako opožděnou zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. dubna 2016, č. j. 70 Co 134/2016-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a uvedl, že lhůtu stanovenou v §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je třeba dodržet bez ohledu na to, jaký důvod pro zrušení rozhodčího nálezu žalobce uplatnil v návrhu na jeho zrušení. Odvolací soud dále podotkl, že správný závěr soudu prvního stupně je shodný také s konzistentní judikaturou soudů vyššího stupně, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 46/2012 a dále uvedl, že předmětná právní úprava i její výklad prošly testem ústavnosti (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3392/11) a není proto důvodu, proč se od dosavadního dlouhodobého výkladu §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení odchýlit.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, která dle názoru dovolatele nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, případně by měla být vyřešena jinak, pokud by dovolací soud dospěl k názoru, že v jeho judikatuře již vyřešena byla.
Otázka formulovaná dovolatelem spočívá v tom, zda je návrh na zrušení rozhodčího nálezu podán včas, jestliže jsou pro zrušení rozhodčího nálezu dány důvody, pro které lze žádat v občanském soudním řízení obnovu řízení (viz §31 písm. i) zákona o rozhodčím řízení), a návrh byl podán ve lhůtě podle §233 o. s. ř.
Podle dovolatele totiž rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která odvolací soud odkázal, nedopadají přiléhavě na řešenou věc. Dovolatel v dovolání rozebral závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 46/2012, i závěry dalších rozhodnutí, na která bylo v tomto usnesení odkázáno (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1638/2010), a vyložil, proč je považuje za nepřiléhavé k řešené věci. Podle názoru dovolatele se Nejvyšší soud v citovaných usneseních vyjádřil k otázce lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu pouze okrajově (usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 46/2012) a ve druhém z citovaných usnesení příliš stručně a nepřesvědčivě a nadto v tomto usnesení vycházel z odlišného skutkového základu, neboť uplatněným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu byla skutečnost, že rozhodčí senát rozhodoval ultra petita, tedy o pohledávce, která vůbec nebyla předmětem sporu. Závěry tohoto usnesení tak podle dovolatele nelze vztáhnout na řešený případ a judikatura je v tomto směru nedostatečná.
Podle dovolatele soudy obou stupňů nesprávně a formalisticky interpretovaly lhůtu k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. i) zákona o rozhodčím řízení a nerespektovaly logické provázání právního řádu. Dovolatel dále uvedl, že pokud je výklad soudů obou stupňů správný, pak se jedná o přílišnou tvrdost zákona, kterou je nutné zmírnit podle zásad spravedlnosti a ekvity. Nemožnost zrušení rozhodčích nálezů poté, co se objevily nové důkazy, by bylo dle dovolatele krajně nespravedlivé a v příkrém rozporu se zásadou spravedlnosti, neboť soudy by svým výkladem podržely platnost zjevně nesprávných rozhodčích nálezů založených na dodatečných platových výměrech, které byly po vydání rozhodčích nálezů zrušeny. Dovolatel poté rozsáhle argumentoval, proč má zásada spravedlnosti převážit nad jinými zásadami, a odkázal také přechodné ustanovení §3030 o. z., podle kterého se zásady uvedené části první hlavy I použijí i na právní vztahy, které se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dle názoru dovolatele měly soudy podle těchto ustanovení neaplikovat §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, neboť jeho aplikace vedla k nemravnému závěru. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je dovolání zjevně nepřípustné, neboť otázka předestřená dovolatelem byla v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešena, a odkázala na již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1863/2010, a uvedla, že není důvod pro odchylné posouzení této procesní otázky, jejíž řešení bylo nadto Ústavním soudem posouzeno jako ústavně konformní. Podle názoru žalované tak soudy obou stupňů věc posoudily po právní stránce zcela správně. Žalovaná dále ve svém vyjádření podrobně vyložila, proč závěry soudů obou stupňů považuje za správné s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a vyvracela argumentaci dovolatele. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jestliže dovolatel namítal, že jím předestřená otázka týkající se lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu z důvodů, které jsou důvodem pro obnovu řízení podle občanského soudního řádu (§31 písm. i) zákona o rozhodčím řízení), nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nelze mu přisvědčit. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se této otázce věnovaly, odvolací soud správně vycházel.
Stěžejní je v tomto ohledu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1863/2010, podle jehož závěru i v případě, že se žalobce domáhá zrušení rozhodčího nálezu z některého z důvodů, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení, musí být žaloba podána ve lhůtě podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Na toto rozhodnutí později navázaly další – například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 42/2012 – a tato judikatura Nejvyššího soudu rovněž obstála v testu ústavnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3392/2011).
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že výše citovaná rozhodnutí nelze na řešenou věc vztáhnout, když podle jeho mínění vychází z odlišného skutkového stavu. Řešený případ není naprosto totožný s případem, kterým se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1863/2010, neboť v onom případě se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že rozhodčí senát rozhodoval ultra petita, ovšem tato odlišnost sama o sobě neznamená, že by závěry citovaného rozhodnutí nebylo možné vztáhnout na řešenou věc. Z citovaného rozhodnutí plyne, že lhůta pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu je podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení tříměsíční nehledě na to, jaké důvody pro zrušení rozhodčího nálezu žalobce v návrhu uplatňuje. Argumentace dovolatele ohledně nemožnosti použití závěrů tohoto usnesení na řešenou věc z důvodu, že žalobce v návrhu na zrušení rozhodčích nálezů uplatňuje odlišné důvody, tedy nemůže obstát.
Citované judikatorní závěry o tom, že na podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu z důvodů podle §31 písm. i) zákona o rozhodčím řízení nelze aplikovat úpravu lhůt podle §233 o. s. ř., mají rovněž oporu i v doktrinálních názorech – viz například Bělohlávek, A., Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha: C. H. Beck. 2012, s. 1161. nebo také Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. Praha: Aspi Publishing. 2002, s. 182–183. Podle těchto autorů tak úprava §31 písm. i) zákona o rozhodčím řízení odkazuje pouze na důvody, pro které lze povolit obnovu řízení, nikoli na použití právní úpravy občanského soudního řádu o obnově řízení jako takové.
Dovolací soud nadto poznamenává, že není důvodu, aby se odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, která byla aprobována jednak Ústavním soudem a jednak vychází také z výše citovaných doktrinálních názorů.
Nejvyšší soud proto dovolání jakožto nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. března 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu