ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.580.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 580/2021-684
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně ETD TRANSFORMÁTORY a. s. , se sídlem v Plzni, Doudlevce, Zborovská 54/22, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 25137808, zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, proti žalované ŠKODA TRANSPORTATION a. s. , se sídlem v Plzni, Jižní Předměstí, Emila Škody 2922/1, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 62623753, zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o zaplacení částky 7 277 743 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu ve výši 7 883 358 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 111/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2020, č. j. 2 Cmo 241/2018-639, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2020, č. j. 2 Cmo 241/2018-639, v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2018, č. j. 44 Cm 111/2007-539, ve výrocích pod body II, III a V, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2018, č. j. 44 Cm 111/2007-539, ve výrocích pod body II, III a V, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 277 743 Kč s úrokem z prodlení jako doplatku kupní ceny za dodávku trakčního transformátoru pro třísystémovou lokomotivu.
2. Žalovaná se bránila námitkou, že od smlouvy platně odstoupila z důvodu vadnosti plnění žalobkyně. V průběhu řízení pak uplatnila vzájemný návrh na zaplacení částky 7 883 358 Kč z titulu náhrady škody spočívající ve vícenákladech, které musela vynaložit na koupi náhradního transformátoru od jiného dodavatele; požadovaná částka představuje rozdíl mezi kupní cenou uhrazenou novému dodavateli a kupní cenou, kterou měla podle smlouvy zaplatit žalobkyni.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 1. 2018, č. j. 44 Cm 111/2007-539, v pořadí druhým v této věci, ve výroku pod bodem I žalobu zamítl, ve výroku pod bodem II zamítl vzájemný návrh žalované, ve výrocích pod body III a V rozhodl o nákladech řízení a výrokem pod bodem IV rozhodl, že žalobkyni bude vrácena část zálohy na znalečné.
4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II, III a V potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná na podkladě rámcové kupní smlouvy dne 9. 11. 2004 objednala dodání transformátoru pro třísystémovou lokomotivu, jehož technická specifikace byla přílohou nákupní objednávky, za kupní cenu 7 195 000 Kč plus DPH (celkem 8 562 050 Kč). Šlo o vývojový prototyp pro lokomotivu, která byla vyvíjena odděleně žalobkyní (transformátor) a žalovanou (podvozek lokomotivy) a po smontování transformátoru a hnací jednotky byla určena pro konečného kupujícího České dráhy, a. s.
6. Podle Zápisu z přejímky lokomotivní transformátorové soupravy EL 26L-1 ze dne 19. 1. 2006 byla souprava předána kupujícímu a vykazovala tam uvedené vady. Dne 30. 1. 2006 byl pořízen Zápis o přejímce, které se zúčastnily žalobkyně, žalovaná a České dráhy; ze zápisu se podává, že kupující na základě vizuální prohlídky, předložené dokumentace a provedených zkoušek soupravu přejímá. Dopisem ze dne 22. 2. 2006 kupující sdělil prodávajícímu, že na lokotransformátoru byly zjištěny zásadní nedostatky co do sjednaných technických parametrů, lze jej v omezeném rozsahu používat pro provádění testů, z důvodu časové tísně se kupující rozhodl ponechat si transformátor v držení, aniž by bylo přistoupeno k formální přejímce; tento postup považuje za opatření k minimalizaci vzniklých škod. Závěrem uvedl, že se provádí kalkulace dopadů nedostatků technického řešení pro uplatnění slevy z ceny. Dopisem ze dne 5. 6. 2006 pak prodávajícímu sdělil, že podle zjištění jeho techniků transformátor v době přejímky vykazoval vady a nedostatky oproti technickým podmínkám ze dne 17. 1. 2006, kterých si prodávající musel být vědom, tyto vady a nedostatky byly průběžně odhalovány na základě technických prohlídek a průběžného testování a jedná se zejména o neodpovídající zapojení primárního vinutí a nesplnění požadovaných parametrů tlumivek, které nesplňují požadovanou zatížitelnost střídavým proudem a požadovanou indukčnost 6,13 mH a odbočky 0,68 mH. Je již zřejmé, že transformátor nelze použít pro účel sjednaný ve smlouvě, proto kupující od kupní smlouvy odstupuje.
7. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda na základě objednávky ze dne 9. 11. 2004 byla uzavřena kupní smlouva, resp. zda byl řádně a platně uzavřen dodatek č. 1 ze dne 30. 1. 2006 k Technickým podmínkám pro dodání lokomotivní transformátorové soupravy EL 26L-1 ze dne 17. 1. 2006, které byly součástí nákupní objednávky. Dospěl při tom k závěru, že k řádnému uzavření dodatku č. 1 nedošlo a kupní smlouva proto byla uzavřena ve znění technických podmínek ze dne 17. 1. 2006. Otázku, zda plnění bylo vadné ve smyslu §420 odst. 1, §422 odst. 1 a §425 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud posoudil především podle závěrů znaleckého posudku zpracovaného Českým vysokým učením technickým v Praze, Fakultou elektrotechnickou, jímž byly potvrzeny závěry znaleckého posudku zpracovaného prof. Ing. Zdeňkem Cahou, CSc., a dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že lokotransformátor vykazoval ke dni přechodu nebezpečí škody na zboží vady, neboť nesplňuje technické požadavky ani podle nákupní objednávky ze dne 9. 11. 2004, ani podle Technických podmínek ze dne 17. 1. 2006. Na základě toho dovodil, že žalovaná od smlouvy platně odstoupila podle §436 odst. 1 písm. d) obch. zák., neboť vady transformátoru představují podstatné porušení smlouvy ve smyslu §345 odst. 2 obch. zák. Žalobkyni proto právo na doplacení kupní ceny zboží nevzniklo.
8. Stran nároku uplatněného žalovanou odvolací soud vyšel ze skutečností tvrzených ve vzájemném návrhu. V něm žalovaná označila jako důkazy prokazující vznik práva na náhradu škody nákupní objednávku ze dne 20. 9. 2006 potvrzenou zahraničním dodavatelem ABB SECHERON Ltd. ze dne 17. 11. 2006, kterou objednala mimo jiné trakční transformátor pro třísystémovou lokomotivu v ceně 557 701 EUR, dále zálohovou fakturu č. 12-903101 ze dne 26. 9. 2006, jíž dodavatel žalované vyúčtoval mimo jiné zálohu ve výši 40% kupní ceny trakčního transformátoru, tj. částku 223 080,40 EUR, konečnou fakturu ze dne 30. 7. 2007 na doplatek kupní ceny ve výši 334 620,60 EUR a výpis z účtu, jímž prokazovala úhradu doplatku kupní ceny 334 620,60 EUR. Podle žalované z uvedených listin vyplývá, že uhradila náhradnímu dodavateli za dodávku transformátoru částku 557 701 EUR, v přepočtu 15 161 101 Kč, zatímco podle nákupní objednávky ze dne 9. 1. 2004 měla žalobkyni za dodání transformátoru uhradit kupní cenu ve výši 8 562 050 Kč, a při zohlednění zálohy uhrazené ve výši 1 284 307 Kč tak na pořízení transformátoru vynaložila celkem 16 445 408 Kč, tj. o 7 883 358 Kč více, než by musela v případě řádného plnění nákupní objednávky ze strany žalobkyně; v důsledku vadného plnění žalobkyně jí tak vznikla škoda v uplatněné výši.
9. Odvolací soud se primárně věnoval otázce, zda mezi protiprávním úkonem žalobkyně (vadným plněním, které bylo v řízení prokázáno) a zmenšením majetku žalované existuje příčinná souvislost, přičemž s odkazem na závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1212/2013 a sp. zn. 23 Cdo 1818/2009 (jde o usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1212/2013, a rozsudek ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1818/2009, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), dospěl k závěru, že v daném případě příčinná souvislost mezi vadným plněním ze strany žalobkyně a úhradou vyšší ceny transformátoru dána není, neboť je ve smyslu uvedených judikatorních závěrů přetržena. Dovodil, že vadné plnění žalobkyně není hlavní příčinou vzniklé škody, neboť žalovaná měla možnost po odstoupení od smlouvy uzavřené se žalobkyní obchod se svým odběratelem nerealizovat vůbec, a pokud se rozhodla tento obchod za dané situace realizovat i za vyšší cenu transformátoru, jednalo se o její obchodní rozhodnutí. Z tvrzení žalované tak podle názoru odvolacího soudu nevyplývá, že bez porušení smluvní povinnosti žalobkyní by škoda nevznikla. Odvolací soud uzavřel, že není-li v daném případě porušení smluvní povinnosti žalobkyně v příčinné souvislosti s tvrzeným vznikem škody, nebylo třeba se zabývat existencí dalších předpokladů vzniku práva na náhradu škody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v té části jeho prvního výroku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III, a ve druhém výroku (podle obsahu však jen v části výroku o věci samé potvrzující zamítnutí vzájemného návrhu) napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného práva, při němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Dovolatelka namítá, že závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1212/2013 nelze v posuzované věci použít, neboť v ní jde o nárok na náhradu škody spočívající ve vícenákladech, které byla nucena vynaložit, aby obstarala náhradní plnění za vadné plnění žalobkyně, a souvislost mezi vynaložením těchto nákladů a předchozím porušením právní povinnosti žalobkyně představuje jedinou, bezprostřední a nepřerušenou příčinnou souvislost. Argumentuje, že byla povinna učinit veškerá opatření nezbytná pro řádné splnění svého závazku vůči Českým drahám, a. s., a povinnost uzavřít náhradní smlouvu ji stíhala přímo ze zákona jako důsledek volby nároku z odpovědnosti za vady. Vytýká odvolacímu soudu, že při právním posouzení věci zcela pominul §385 obch. zák., namítá, že uzavřením náhradní smlouvy zároveň splnila tzv. zakročovací povinnost ve smyslu §384 odst. 1 obch. zák., a dovozuje, že požadovaná částka je škodou ve smyslu §380 obch. zák. Prosazuje názor, že napadené rozhodnutí je v kolizi s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž odkazuje na usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3066/2010, a na rozsudky ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1503/2008, a ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2362/2014.
12. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a vzájemnému návrhu vyhověl.
13. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost argumentem, že námitky dovolatelky směřují toliko do posouzení stránky skutkové a že odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou nepřípadné. Vedle toho prosazuje názor, že příčinnou souvislost mezi jednáním a škodou by bylo možno dovozovat, jestliže by dovolatelka objednala stejné plnění, jaké bylo předmětem smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. V takovém případě by ovšem dovolatelka nemusela objednávat transformátor jinde, neboť tento transformátor byl žalobkyní dodán. Dovolatelka však objednala zcela jiný transformátor s jinými vlastnostmi (namísto unikátního malého a lehkého transformátoru se sekundárním vinutím poptala standardní, velký a těžký transformátor s tlumivkami), a zcela zásadně překročila rámec původního rozsahu smlouvy, což právě bylo jejím obchodním rozhodnutím, zřejmě motivovaným tím, aby neporušila smlouvu s jiným subjektem. Žalobkyně je přesvědčena, že jestli dovolatelka odstoupila od smlouvy, měla náhradní smlouva ve smyslu §385 obch. zák. směřovat k totožnému účelu, k němuž měla sloužit smlouva porušená, což je podmínkou vzniku příčinné souvislosti. Tvrdí, že pokud by takový transformátor byl poptán u ní, byla by ho schopna dodat rovněž, ve stejné kvalitě a za řádově nižší cenu. Namítá s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2362/2014, že dovolatelka se nemůže domáhat nákladů uplatněných mimo rámec původní smlouvy.
14. Žalobkyně navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a č. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „o. s. ř.“].
16. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť dovolatelka právem vytýká odvolacímu soudu, že se při řešení otázky přetržení příčinné souvislosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je zároveň důvodné, neboť dovolací soud neshledává důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury odklonit (proč by měl příslušnou otázku hmotného práva řešit jinak), a napadené rozhodnutí ve světle této judikatury spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
20. Podle §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
21. Ustanovení §380 obch. zák. stanoví, že za škodu se považuje též újma, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany.
22. Podle §384 obch. zák. osoba, které hrozí škoda, je povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění. Povinná osoba není povinna nahradit škodu, která vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil (odstavec 1). Povinná strana má povinnost nahradit náklady, které vznikly druhé straně při plnění povinnosti podle odstavce 1 (odstavec 2).
23. Podle §385 obch. zák. odstoupila-li poškozená strana při porušení smluvní povinnosti druhé strany od smlouvy, nemá nárok na náhradu škody, která vznikla tím, že nevyužila včas možnosti uzavřít náhradní smlouvu k účelu, k němuž měla sloužit smlouva, od které poškozená strana odstoupila.
24. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimiž je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (srov. např. dovolatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2362/2014 a předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v něm citovaná). Právě o takovou otázku jde též ve zde souzené věci.
25. V dovolatelkou označeném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2362/2014 Nejvyšší soud uzavřel (s odkazem na usnesení sp. zn. 23 Cdo 3066/2010), že náklady na vypracování náhradního díla lze podřadit pod ustanovení §380 obch. zák., neboť se jedná o újmu, která měla vzniknout poškozené straně tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinností druhé strany. Proto rozdíl mezi cenou, kterou by bývala žalobkyně vynaložila za smluvní plnění žalované, a cenou, kterou musela žalobkyně vynaložit za zajištění náhradního plnění, je škodou vzniklou žalobkyni. Způsob, jakým odvolací soud ve zde souzené věci řešil otázku příčinné souvislosti (jejího přerušení), je s tímto závěrem ve zjevném rozporu.
26. Judikatorní závěry o přetržení příčinné souvislosti byly odvolacím soudem v poměrech zde projednávané věci skutečně použity nepřípadně. O přerušení příčinné souvislosti se jedná, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5296/2008), a k přerušení příčinné souvislosti tudíž dochází jen v tom případě, v němž nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). Jinými slovy řečeno, k přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
27. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (condition sine qua non) – srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm obsažené odkazy na literaturu.
28. K tomu, že ve zde souzené věci dovolatelka vynaložila vícenáklady na opatření náhradního plnění, vedly tři na sebe navazující skutečnosti, a to porušení smluvní povinnosti žalobkyní, odstoupení od smlouvy dovolatelkou a uzavření náhradní smlouvy. Dovolatelka důvodně vytýká odvolacímu soudu, že při úvaze, zda uzavřením náhradní smlouvy došlo k přetržení příčinné souvislosti, zcela pominul ustanovení §380 obch. zák. a navazující ustanovení §§384 a 385 obch. zák., ačkoliv zjištěný skutkový stav věci aplikaci těchto ustanovení zcela zřetelně indikoval.
29. Jestliže dovolatelka poté, co z důvodu porušení smluvní povinnosti žalobkyně odstoupila od smlouvy, přistoupila k uzavření náhradní smlouvy, pak plnila svou zákonem stanovenou prevenční povinnost. Bez zřetele na to, že šlo o projev její vůle, se tudíž nejednalo o její obchodní rozhodnutí v tom smyslu, jak jím argumentuje odvolací soud, nýbrž o nutný důsledek skutečnosti, že smlouva uzavřená mezi účastnicemi v důsledku porušení povinnosti žalobkyní zanikla a plnění, které dovolatelka potřebovala pro splnění svého závazku vůči třetí osobě, se jí nedostalo. V takové situaci dovolatelka nemohla postupovat jinak, neměla-li se dostat do kolize s právem, a její vůle směřující k uzavření náhradní smlouvy nebyla z tohoto pohledu autonomní. Za těchto okolností by uzavření náhradní smlouvy (za splnění níže uvedeného předpokladu) relevantní příčinou vzniku škody spočívající ve vícenákladech na pořízení náhradního plnění nebylo a mezi porušením smluvní povinnosti žalobkyní a uzavřením náhradní smlouvy žalovanou by tu tedy byl kauzální vztah, nepřerušený jednáním dovolatelky.
30. Ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2362/2014 ostatně Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že náklady (resp. vícenáklady) vynaložené k zajištění náhradního plnění na základě náhradní (tzv. krycí) smlouvy jsou škodou vzniklou v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti, a ustanovení §384 odst. 2 obch. zák. pak výslovně stanoví potencionálnímu škůdci povinnost tyto náklady poškozené straně nahradit.
31. Shora uvedené úvahy ovšem platí jen za splnění předpokladu vyplývajícího z §385 obch. zák., že náhradní smlouva směřovala k totožnému účelu, k němuž měla sloužit smlouva porušená. V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší soud zdůraznil, že totožnost účelu obou smluv je nutnou podmínkou existence příslušné příčinné souvislosti. Byť i k této otázce se obě strany v dovolacím řízení vyjadřovaly, napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá (odvolací soud se jejím řešením v důsledku opomenutí rozhodné právní úpravy nezabýval) a není tu závěr, jenž by mohl být podroben dovolacímu přezkumu. V zájmu procesní hospodárnosti Nejvyšší soud upozorňuje na závěr obsažený v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2362/2014, podle něhož nárok na náhradu škody není vyloučen jen tím, že se zcela neshodují rozsahy plnění (předměty) obou smluv. Význam předmětu porušené smlouvy však tkví v tom, že poškozený se zásadně nemůže domáhat té části nákladů, které byly vynaloženy mimo jeho rámec.
32. Zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají.
33. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o vzájemném návrhu žalované není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil v příslušném rozsahu (v zamítavém výroku o vzájemném návrhu a ve výrocích o nákladech řízení) též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
34. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu