ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.635.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 635/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce M. R., zast. Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti žalovanému Freemont, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Prostějově, Trávnická 2, IČ 25303066, zast. JUDr. Michalem Marcinkou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ladova 389/10, o zaplacení 457.440,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 125/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2010, č. j. 14 Cmo 208/2009-343, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2010, č. j. 14 Cmo 208/2009-343, se ve výroku I. a výrocích III. až V. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 41 Cm 125/2006-303, zamítl žalobu o zaplacení částky 457.440,- Kč s přísl. a o zaplacení 2,077.006,10 Kč s přísl. a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 6. 2010, č. j. 14 Cmo 208/2009-343 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 457.440,- Kč s přísl., dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 2,077.006,10 Kč s přísl. a následně rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zrekapituloval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně včetně obsahu odvolání žalobce z 30. 7. 2009 a popsal dosavadní průběh řízení.
Dále odvolací soud v odůvodnění uvedl, že žalobce se žalobou z 19. 5. 2003 domáhal zaplacení částky 457.440,- Kč s přísl. a 2,077.006,10 Kč s přísl. a konstatoval, že byla dána aktivní věcná legitimace žalobce k podání žaloby, neboť žalobce se stal po naplnění rozvazovací podmínky opět věřitelem postupovaných pohledávek.
Odvolací soud dále uzavřel, že předmětem smlouvy o dílo ze dne 19. 4. 2002 bylo provedení montážních prací přesun materiálu na stavbě, dodávka sil na zdící směsi. Z předmětu díla bylo vypuštěno provedení spádové mazaniny v ceně 140.000,- Kč poté činila cena díla 873.000,- Kč bez DPH (viz dodatek z 2. 7. 2002), která byla sjednána jako cena maximální. Cena mohla být upravována při omezení či zvýšení. zvýšení rozsahu díla jen po dohodě stran v písemné formě. V ceně díla byly podle výslovného ujednání zahrnuty všechny náklady potřebné k provedené díla. Ve smlouvě o dílo (čl. XII. bod 12.1 písm. a)) byla sjednána smluvní pokuta za nedodržení termínu dokončení díla ve výši 2% z ceny díla bez DPH za každý ukončený den prodlení. Dále byla v čl. XII. bod 12.1 písm. b) smlouvy sjednána smluvní pokuta za nesplnění dílčích termínů dle harmonogramu provádění díla ve výši 10.000,- Kč za každý případ a den prodlení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že sjednané smluvní pokuty jsou nepřiměřeně vysoké, a to natolik nepřiměřené, že odporují dobrým mravům. Za nesplnění dílčích termínů vyčíslil žalovaný smluvní pokutu ve výši 3,110.000,- Kč, tedy vyšší než smluvní pokutu za prodlení se splnění konečného termínu. Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že výše uvedená ujednání o smluvních pokutách jsou neplatná podle §39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům, a proto moderace nároku na smluvní pokutu podle §301 obch. zák. nepřichází v úvahu. Žalovaný proto podle odvolacího soudu nemá vůči žalobci pohledávky na smluvní pokuty, které namítl k započtení podáním z 3. 2. 2009. Žalobce tak má právo na zaplacení částky 457.440,- Kč, vyfakturované dne 10. 7. 2002, neboť práce provedené podle smlouvy o dílo byly ukončeny a předány dne 26. 7. 2002. Tímto dnem vzniklo žalobci právo na zaplacení ceny díla podle §548 odst. 1 obch. zák., popř. na zaplacení jeho doplatku.
Stejně jako soud prvního stupně tak i odvolací soud uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na zaplacení 2,077.006,10 Kč za tzv. vícepráce. Ke změně rozsahu díla a tomu odpovídajícímu zvýšení ceny díla muselo dojít písemným dodatkem ke smlouvě, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. (§549 odst. 1 obch. zák.). Vzhledem k tomu tak nemohlo na základě případných ústních dohod, které žalovaný popírá, dojít k založení povinnosti žalovaného uhradit tvrzené vícepráce, popř. použití služeb subdodavatelů, zajištění výkonnějšího stavebního výtahu nebo zajištění zaměření díla geodetem (viz čl. 4.3 smlouvy o dílo).
Odvolací soud proto s ohledem na uvedené proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 18. 10. 2010 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se zaplacení částky 457.440,- Kč s přísl. s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že v ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. XII. bodu 12.1 písm. a) a b) smlouvy o dílo byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, a to natolik nepřiměřené, že zakládají neplatnost tohoto ujednání podle §39 obč. zák., protože se příčí dobrým mravům.
V podrobnostech pak dovolatel uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil rozpor uvedeného právního úkonu s dobrými mravy v „souvislosti s výkladem ust. §3 odst. 1 obč. zák., kdy nelze se zřetelem k jejich pestrosti i mnohotvárnosti jednostranně určit tak, jak jej určil odvolací soud“, který poté s ohledem na uvedené „zamítl moderaci nároku na smluvní pokutu podle §301 obch. zák.“.
Dovolatel dále uvedl, že příčí-li se výkon určitého práva dobrým mravům, musí soud tuto skutečnost zjistit objektivně s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, včetně doby, místa, jednání, jakož i postavení subjektů“. Použití „dobrých mravů“, při výkonu by podle dovolatele mělo být vyjímečné. Soud prvního stupně posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty správně v závislosti na konkrétních okolnostech případu a aplikoval ust. §301 obch. zák. a nepřiměřeně vysokou pokutu snížil.
Rozsudek odvolacího soudu je proto založen na nesprávném právním posouzení věci „mylnou aplikací ust. §3 odst. 1 obč. zák. v návaznosti na ust. §39 obč. zák.“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části I. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil v podání ze dne 31. 1. 2011. Ve vyjádření zejména uvedl, že rozsudek odvolacího soudu pokládá za správný a dovolání za bezdůvodné.
V podrobnostech žalobce uvedl, že závěr odvolacího soudu o zjevné nepřiměřenosti smluvní pokuty a tím odporující dobrým mravům s důsledkem neplatnosti dle §39 obč. zák., je správný. V daném případě jde o extrémní rozpor s mravním řádem, jde v podstatě o lichvářské ujednání, které přiznává plnění několikanásobně překračující cenu díla. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovení zákonem (§241a odst. 1 o. s. ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a bylo sepsáno advokátem (§240 odst. 4 o. s. ř.).
Dovoláním je napaden výrok I. rozsudku odvolacího soudu, v němž tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 457.440,- Kč se 4% úrokem z prodlení ročně od 3. 9. 2002 do zaplacení.
Přípustnost dovolání je tedy dána podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil neplatnost ujednání o smluvní pokutě, které shledal neplatným podle §39 obč. zák., neboť smluvní pokuta byla natolik nepřiměřeně vysoká, že to odporuje dobrým mravům.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 2% z ceny díla za každý ukončený den prodlení s dokončením díla je natolik nepřiměřená, že odporuje dobrým mravům. Stejný závěr odvolací soud dovodil v případě ujednání smluvní pokuty za nesplnění dílčích termínů plnění, kdy byla sjednána pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení. Poté žalovaný vyčíslil tuto pokutu částkou 3,110.000,- Kč.
S ohledem na to odvolací soud uzavřel, že jde o ujednání o smluvní pokutě neplatné podle ust. §39 obč. zák., neboť byla sjednána smluvní pokuta natolik nepřiměřená, že její sjednání odporuje dobrým mravům. Moderace nároku na smluvní pokutu podle §301 obch. zák. pak již nepřichází v úvahu.
Nejvyšší soud v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 již judikoval, že ustanovení §301 obch. zák. je nutné pokládat za speciální k §39 obč. zák. V obchodněprávních vztazích, je možné posuzovat sjednání, nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. V obchodně právních vztazích proto není možné považovat za neplatné podle §39 obč. zák. ujednání o smluvní pokutě jen z důvodu její sjednané nepřiměřené výše. V tomto případě pak event. může nastoupit oprávnění soudu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit (§301 obch. zák.).
Pro úplnost však dovolací soud připomíná, že např. podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 32 Odo 1007/2006 nelze snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu pokud již došlo k jejímu započtení.
Dovolací soud neshledává důvody, pro něž by se v posuzovaném případě měl od uvedených závěrů odchýlit.
Pokud odvolací soud posoudil ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. XII. bodu 12.1 písm. a) a b) smlouvy o dílo č. 8 ze dne 19. 4. 2002 jako úkon absolutně neplatný pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. pouze z důvodu její nepřiměřenosti, rozhodl nesprávně, neboť v projednávané věci jde o obchodně právní vztah.
Dovolacímu soudu proto nezbývá, než konstatovat, že dovolání je důvodné a rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení.
V dalším řízení bude proto nezbytné posoudit, zda nejsou dány takové okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, které by odůvodňovaly závěr, že jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §39 obč. zák.. Pokud tomu tak nebude, bude nutné posoudit zda jsou naplněny podmínky pro použití moderačního práva soudu (§301 obch. zák.).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. a v souvisejících výrocích III. až V. o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 21. listopadu 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu