ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.648.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 648/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem Praha 5, Štefánkova 32, PSČ 150 00, proti žalovaným: 1) J. H. , 2) J. O. , zastoupenému JUDr. Jindrou Mlčochovou, advokátkou se sídlem v Karviné 1, K. Sliwky 126/18, PSČ 733 01, o zaplacení 340.789,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 17/2007, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2008, č. j. 8 Co 354/2008-110, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, e. č. 19 C 17/2007-75, rozhodl, že co do částky Kč 8.000,- se řízení zastavuje (výrok I.), první žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku Kč 332.789,- se 7% úrokem z prodlení od 9. 12. 2006 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 3.000,- Kč počínaje dnem právní moci rozsudku a dále vždy ke každému 15. dni v měsíci do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok II.), co do 7% úroku z prodlení z částky Kč 8.000,- od 27. 9. 2006 do zaplacení a dále co do 7% úroku z prodlení z částky Kč 332.789,- za období od 27. 9. 2006 do 8. 12. 2006 se žaloba zamítá (výrok III.) a žalobu vůči 2. žalovanému se zamítá (výrok IV.). Ve výroku V. rozhodl soud o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce Kč 67.171,- rovněž v měsíčních splátkách po 3.000,- Kč a konečně ve výroku VI. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že po částečném omezení žaloby žalovanou částku Kč 332.789,- poskytl žalobce poškozenému vlastníkovi vozidla zn. 1 T 4 3400 plnění na škodu, vzniklou při dopravní nehodě dne 24. 9. 2003 způsobné provozem vozidla žalovaného 1) jako vlastníka zn. 1 T 1 6281, který neměl uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Podle ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. má žalobce právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odst. 2 písm. b) cit. ustanovení, tj. proti žalovanému 1), na náhradu toho, co za něj plnil, když žalovaný 1) porušil ustanovení §1 odst. 2 cit. zákona neuzavřením povinného smluvního pojištění odpovědnosti za škody. Jelikož žalovaný nárok není nárokem na náhradu škody, nýbrž nárokem pojistitele, nebyl žalobní požadavek shledán důvodným ve vztahu k žalovanému 2) jako řidiči motorového vozidla, jenž dopravní nehodu způsobil. Žalovaný 2) neměl povinnost uzavřít předmětnou pojistnou smlouvu, nelze tedy na něj pohlížet jako na osobu bez povinného pojištění odpovědnosti. Odpovědnost druhého žalovaného není možno konstruovat ani podle §420 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), protože nejde o náhradu škody v důsledku porušení právní povinnosti. Jestliže žalobce plnil z garančního fondu, pak žalovaný 2) mu nezpůsobil škodu; žalobce plnil podle zák. č. 168/1999 Sb. a škoda byla způsobena v daném případě třetí osobě.
K odvolání žalobce proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ostravě rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích IV. a VI. výroku ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným mění tak, že 2. žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 332.789,- Kč se 7% úrokem z prodlení od 9. 12. 2006 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku Kč 67.171,-, to vše v pravidelných měsíčních splátkách žalobci po 3.000,- Kč měsíčně a zástupci žalobce po 3.000,- Kč měsíčně, počínaje dnem právní moci rozsudku a dále vždy ke každému 15. dni v měsíci až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek s tím, že 2. žalovaný je povinen plnit společně a nerozdílně s 1. žalovaným, kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem soudu prvního stupně (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud uložil 2. žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 55.681,40 Kč.
Odvolací soud konstatoval, že okresní soud učinil správná a úplná skutková zjištění, na která v podrobnostech odkázal, neztotožnil se však s jeho právními závěry.
Odvolací soud odkázal zejména na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2837/2007 a 25 Cdo 990/2008), v nichž se vyslovuje právní závěr, že osobou bez pojištění odpovědnosti ve smyslu §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění k rozhodnému dni 24. 9. 2003, je nikoliv osoba, která nesplní povinnost uzavřít k provozovanému vozidlu pojistnou smlouvu, nýbrž osoba odpovídající za škodu způsobenou provozem vozidla, ke kterému taková pojistná smlouva nebyla uzavřena. Odpovědnost provozovatele vozidla za škodu způsobenou jeho provozem podle §427 an. obč. zák. nevylučuje souběžnou (solidární) odpovědnost řidiče tohoto vozidla podle §420 odst. 2 obč. zák. Má-li tedy žalobkyně podle §24 odst. 7 a §24 odst. 2 písm. b) cit. zákona právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za škodu a za koho plnila, svědčí jí toto právo vůči řidiči vozidla tehdy, odpovídá-li řidič za škodu vzniklou při provozu tohoto vozidla. Bylo by pak proti smyslu cit. ustanovení, pokud by postih nebyl možný proti osobě, která odpovídá za škodu na základě zavinění; opačný výklad by možnost postihu nepřiměřeně zúžil.
Odvolací soud dovodil, že pokud 2. žalovaný jako řidič nepojištěného vozidla způsobil dopravní nehodu porušením právní povinnosti, když jel nepřiměřenou rychlostí a v důsledku toho narazil do vozidla jedoucího před ním, na němž tak vznikla škoda, přičemž mezi jeho protiprávním jednáním a vznikem škody je příčinná souvislost, pak nelze než dovodit, že rovněž druhý žalovaný odpovídá žalobkyni za škodu, a to solidárně s 1. žalovaným v souladu s §438 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé v napadené části, tj. ve výroku IV., změnil tak, že zavázal 2. žalovaného zaplatit žalobci žalovanému částku společně a nerozdílně s 1. žalovaným. Současně uložil 2. žalovanému uhradit 7% úrok z prodlení, taktéž solidárně, v souladu s §517 odst. 1 a 2 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal 2. žalovaný dovolání s odkazem na přípustnost podle §234 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a na důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)
Dovolatel argumentuje, že žalobkyně, která plnila z dopravní nehody žalovanou částku má právo na náhradu proti tomu, kdo odpovídá za škodu, podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. v rozhodném znění, tj. proti žalovanému 1), který prokazatelně porušil povinnost majitele vozidla uzavřít povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Nárok žalobce proti oběma žalovaným však není nárokem na náhradu škody, nýbrž nárokem pojistitele a proto může být úspěšně uplatněn pouze proti žalovanému 1), který je jedinou odpovědnou osobou ve vztahu k pojistiteli. Druhý žalovaný neměl povinnost uzavřít pojistnou smlouvu a proto na něj nelze pohlížet jako na osobu bez pojištění odpovědnosti.
Podle názoru dovolatele odpovědnost žalovaného 2) není možno odvodit ani z §420 obč. zák., když tu nejde o náhradu škody v důsledku porušení právní povinnosti. Žalobkyně plnila z garančního fondu a nelze dovodit, že by jí žalovaný 2) způsobil škodu.
Dovolatel uzavírá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil vše, když nevyložil přesně a správně ustanovení zák. č. 168/1999 Sb.
Dovolatel navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související předpisy, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění o. s. ř. účinného před 1. 7. 2009. Tak je tomu rovněž v posuzovaném případě.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání obsahuje náležitosti a splňuje podmínky stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a že je též přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), poněvadž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž se mění rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.)
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě je takovou právní otázkou výklad ustanovení §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., v rozhodném znění (ke dni 24. 9. 2003), podle něhož Kancelář (Česká kancelář pojistitelů) poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, a ustanovení §24 odst. 7 věta první cit. zákona, podle kterého Kancelář má (regresní) právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.
Dovolací soud se ztotožňuje s argumentací a právním závěrem odvolacího soudu, opírajícího se též o judikaturu a je nutno dodat, že takový právní názor je zastáván též v odborné literatuře.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod č. R 29/1979, judikoval, že „i když za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá provozovatel tohoto dopravního prostředku (§427 obč. zák.), není tím vyloučena zároveň odpovědnost např. řidiče motorového vozidla za škodu, kterou způsobil při téže škodné události poškozenému porušením právní povinnosti (§420 obč. zák.), pokud nešlo o případ, kdy tyto osoby samy za škodu neodpovídají.“ Ustanovení §427 an. obč. zák. o zvláštní odpovědnosti není ve vztahu k obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. ustanovením speciálním, nýbrž obě skutkové podstaty stojí vedle sebe. Poškozený se tak může domáhat škody vůči provozovateli dopravního prostředku podle §427 obč. zák. na základě objektivního principu a proti řidiči dopravního prostředku podle §420 obč. zák. na základě odpovědnosti založené na presumovaném zavinění (srov. rovněž komentář Občanský zákoník, autoři Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spačil, J. a kol., C. H. Bech, 10. vydání 2006, s. 735 an.)
K výše položené právní otázce je pak třeba uvést, že za osobu bez pojištění odpovědnosti je nutno považovat osobu, která za škodu odpovídá, nikoliv pouze osobu, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu §4 zákona č. 168/1999 Sb. S přihlédnutím k důvodové zprávě k §6 cit. zák. je pak zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo, aby se pojištění vztahovalo jak na provozovatele a další osoby odpovídající podle §427 an. obč. zák., tak i na osoby odpovídající za podmínek ustanovení §420 obč. zák., např. řidiče vozidla. Za osobu bez pojištění odpovědnosti, je tedy nutno považovat toho, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem takového vozidla, u něhož nebyla uzavřena pojistná smlouva ve smyslu §4 výše cit. zákona (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, shora již uváděný.)
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl neplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před střed. o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel nebyl úspěšný, přičemž ostatním účastníkům podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
V Brně 22. září 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu