ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.65.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 65/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně K. M. C. s. r. o. , zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti žalovanému R. J. , podnikateli, zastoupenému Mgr. M. B., advokátem, o zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 90/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2008, č. j. 27 Co 614/2006-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2008, č. j. 27 Co 614/2006-154, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. září 2005, č. j. 9 C 90/2001-114, tak, že žaloba se žádostí, aby žalovaný zaplatit žalobkyni částku 85.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. 5. 2001 do zaplacení, se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zopakoval dokazování provedením části listinných důkazů, kterými provedl důkaz soud prvního stupně, a dospěl k zjištění, že žalobkyně si u společnosti B. M. zasilatelství, společnost s ručením omezeným (dále též jen „B. M. zasilatelství“), objednávkou ze dne 19. 11. 1999 objednala přepravu dvaceti obytných kontejnerů na dvanácti soupravách kamionů s termínem nakládky 22. 11., 24. 11. a 25. 11. 1999 s tím, že předběžná cena přepravy bude činit 3,000.000,- Kč. Společnost B. M. zasilatelství si (zřejmě) část přepravy objednala u podnikatelky L. M., která následně objednávkou ze dne 19. 11. 1999 přepravu zadala u žalovaného s termínem nakládky 24. 11. 1999 ve V. a termínem vykládky 6. 12. 1999 v T. Ze shodných tvrzení účastníků vzal odvolací soud za svá zjištění, že nebyla vyřízena tranzitní víza ani povolení pro vstup nadrozměrného nákladu na území R. f. a že naložené kamiony zůstaly stát na hraničním přechodu O. Protože se nepodařilo ani dodatečně povolení získat, žalobkyně si zajistila náhradní železniční přepravu z V. do T., obrátila se na žalovaného s požadavkem o navrácení přepravovaného zboží zpět do V. a za tuto dopravu mu přislíbila zaplatit částku 85.000,- Kč, kterou mu i posléze vyplatila, poté co přepravu z O. do V. provedl, byť pod podmínkou jeho prohlášení, že tuto částku přijímá jako bezdůvodné obohacení na jeho straně, neboť mu na vyplacení této částky nevznikl žádný nárok.
Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva a nebyl mezi nimi žádný právní vztah. Dovodil, že žalobkyně si sice přepravu z V. do T. objednala u společnosti B. M. zasilatelství a žalovaný pro ni nebyl na trase V. – T. smluvním partnerem, jiný případ je však přeprava z O. do V.; pro tuto přepravu byl naopak smluvním partnerem žalobkyně žalovaný, neboť žalobkyně si u něho zpětnou přepravu objednala a přislíbila za ni zaplatit částku 85.000,- Kč, mezi účastníky tedy došlo k uzavření nové přepravní smlouvy dle vyhlášky č. 11/1975 Sb. a byla mezi nimi sjednána cena této přepravy ve výši 85.000,- Kč. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že pokud žalovaný dostal za provedenou přepravu zaplaceno, nemohlo se jednat o převzetí bezdůvodného obohacení. S argumentem žalobkyně, že přislíbila žalovanému uhrazení zpětné přepravy v tísni, se odvolací soud vypořádal konstatováním, že obchodní zákoník pojem „tíseň“ nezná, a dodal, že pokud by žalobkyně tento příslib učinila s tím, že žalovanému nehodlala zaplatit, šlo by o jednání v rozporu s poctivým obchodním stykem.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ohlásila tedy dovolací důvody upravené v ustanoveních §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně především vytkla odvolacímu soudu, že žádost o vrácení zásilky z hraničního přechodu Orša a příslib zaplacení vícenákladů posoudil jako novou přepravní smlouvu; podle jejího názoru se po celou dobu od podpisu smlouvy se společnosti B. M. zasilatelství až po dobu návratu zásilky do Vizovic jednalo o jednu jedinou přepravní smlouvu. Odvolací soud měl pochybit též tím, že se nedostatečně vypořádal s ustanovením čl. 14 odst. 1 Úmluvy CMR, vzhledem k němuž pokud žalovaný nebyl vlastní vinou schopen splnit dopravu do místa určení, neboť neměl vyřízeno vízum pro svého řidiče pro R. f. a neobstaral si pro svůj dopravní prostředek povolení k přepravě nadrozměrného nákladu, byl povinen bez dalšího po obdržení žádosti žalobkyně vrátit náklad do její provozovny ve V., bez ohledu na to, že žalobkyně svěřila postupně přepravu L. M. a ta žalovanému.
Žalobkyně dále namítla, že podle dokazování žalovaný obdržel od L. M. zálohu na přepravu ve výši 150.000,- Kč, o jejímž vyúčtování se odvolací soud nezmiňuje. Výši požadované částky žalovaný nijak nezdůvodnil. Faktura byla žalobkyni doručena až v průběhu řízení, a protože nedošlo k jakékoliv dohodě o nové přepravní smlouvě z přechodu O. do V., nejsou částky uvedené ve faktuře ničím podloženy; nedošlo k dohodě o ceně přepravy ve výši 40.000,- Kč, o platbě za zdržení vozidla žalovaného na přechodu O. a o náhradě za vyřízení povolení k dopravě nadrozměrného nákladu přes P. Pokud by i žalobkyně slíbila zaplatit vícenáklady vzniklé žalovanému, muselo by se jednat o náklady navíc, tj. nekryté složenou zálohou, a o náklady, které vznikly zaviněním odesilatele, nikoliv v důsledku nedbalého přístupu žalovaného. Odvolací soud tedy podle mínění žalobkyně vycházel ze skutkových zjištění o existenci nové smlouvy o přepravě a o závazku žalobkyně zaplatit žalovanému dohodnutou cenu za přepravu z přechodu O. do V., částku za čekání na hraničním přechodu O. a částku za vyřízení povolení k dopravě nadrozměrného nákladu přes P., aniž by tato zjištění měla oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že žalovanému plnila bez právního důvodu, proto žalovaný toto plnění, které si vynutil neprávem, musí vrátit.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání je v této věci přípustné, neboť přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je stanovena v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
Prostřednictvím kritiky závěru, že přepravu zásilky z hraničního přechodu Orša zpět do Vizovic žalovaný provedl na základě smlouvy o přepravě věci uzavřené mezi ním a žalobkyní, dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení, na němž je napadené rozhodnutí založeno [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním zpochybněné právní posouzení odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci a této dovolací námitce důvodnost přiznat nelze.
Podle ustanovení §756 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ustanovení obchodního zákoníku se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. Vyhláškou ministra zahraničních věcí byla ve Sbírce zákonů pod č. 11/1975 uveřejněna Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále též jen „Úmluva CMR“), která se podle jejíhož článku 1 odst. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. V posuzované věci, v níž se jedná o mezinárodní přepravu v uvedeném smyslu, se tedy v otázkách, jež upravuje, použije Úmluva CMR (jak správně dovodil odvolací soud), a pouze v otázkách touto úmluvou neupravených se použijí ustanovení §610 a násl. obch. zák., upravující smlouvu o přepravě věci, popřípadě ustanovení silničního přepravního řádu (srov. §629 obch. zák.), jenž byl vydán vyhláškou ministerstva dopravy č. 133/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud se především neztotožňuje s názorem dovolatelky, že zpětná přeprava zásilky z hraničního přechodu O. do V. byla provedena na základě smlouvy o přepravě, kterou uzavřela se společnosti B. M. zasilatelství. Jak sama žalobkyně v průběhu sporu správně zdůrazňuje, žalovaný účastníkem závazkového vztahu založeného touto smlouvou nebyl a skutkový stav zjištěný odvolacím soudem neskýtá podklad pro závěr, že se účastníkem tohoto právního vztahu stal dodatečně. Nešlo o dalšího dopravce ve smyslu čl. 36 Úmluvy CMR, jenž by se převzetím zásilky a nákladního listu stal smluvní stranou, neboť v posuzovaném případě nešlo o přepravu prováděnou postupně několika dopravci; podle nezpochybněného zjištění odvolacího soudu (odpovídajícího souhlasnému tvrzení účastníků) provedl přepravu z V., jejímž cílem (sjednaným místem dodání zásilky) byl T. a jež skončila v O., toliko žalovaný. Podle dovoláním rovněž nezpochybněného skutkového zjištění odvolacího soudu neprovedl žalovaný přepravu zásilky z O. do V. na základě pokynu své dosavadní smluvní partnerky podnikatelky L. M., která mu zadala přepravu předmětné zásilky z V. do T., nýbrž stalo se tak na základě jeho jednání s žalobkyní, která se obrátila přímo na něho, podle jejího tvrzení z důvodu časové tísně a hrozících nepříznivých důsledků a vzhledem k postoji jejího smluvního partnera B. M. zasilatelství. Smlouva o přepravě věci (správnost určení příslušného smluvního typu odvolacím soudem nebyla dovoláním zpochybněna, není tedy otevřena dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z ní proto vychází), kterou žalovaná uzavřela s uvedenou společností, ji k takovému jednání neopravňovala a takové oprávnění odesílatele nevyplývá ani z právních předpisů. Neobstojí odkaz dovolatelky na čl. 12 Úmluvy CMR, zakládající odesílateli oprávnění disponovat se zásilkou, neboť toto ustanovení opravňuje zasílatele dávat pokyny dopravci a v závazkovém vztahu založeném smlouvou o přepravě uzavřenou mezi žalobkyní a společností B & M zasilatelství byla v postavení dopravce tato společnost, nikoliv žalovaný.
Posouzení, zda žalovaný provedl přepravu zásilky z O. do V. na základě smlouvy uzavřené mezi ním a žalobkyní, spočívá v zodpovězení otázky, zda mezi těmito subjekty došlo k souhlasnému projevu vůle ve všech takových věcech, které jsou v příslušné právní normě stanoveny jako obligatorní náležitosti smlouvy o přepravě.
Úmluva CMR upravuje obsah smlouvy o přepravě pouze pro případ, že je vystaven nákladní list; nákladní list je mimo jiné též dokladem o obsahu smlouvy, pokud není prokázán opak (srov. čl. 9 odst. 1), a předepisuje-li Úmluva CMR v čl. 6 odst. 1 nezbytné obsahové náležitosti nákladního listu, stanoví zároveň obligatorní náležitosti smlouvy o přepravě věci (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. 32 Odo 1676/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Ve věci posuzované přepravy z O. do V. podle skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem nákladní list vystaven nebyl (z čehož mimochodem nelze dovozovat závěr o neexistenci či neplatnosti přepravní smlouvy - srov. čl. 4 Úmluvy CMR), uplatní se tedy ustanovení §610 obch. zák., podle něhož smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné). Silniční přepravní řád, na nějž odkazuje ustanovení §629 obch. zák., v §41 odst. 4 stanoví, že přepravní smlouvou se dopravce zavazuje odesílateli, že provede přepravu za dohodnutých podmínek a za podmínek stanovených tímto řádem, a odesílatel se zavazuje dopravci, že splní sjednané a přepravním řádem stanovené podmínky a že zaplatí přepravné.
Podstatnými náležitostmi smlouvy o přepravě věci tedy jsou (vedle určení smluvních stran) označení zásilky, označení místa odeslání, označení místa určení, závazek dopravce provést přepravu a závazek odesílatele zaplatit za provedení přepravy úplatu (přepravné); ujednání o výši přepravného obligatorní náležitostí smlouvy není.
Proces vzniku smlouvy o přepravě věci Úmluva CMR neupravuje, v této otázce se tedy (na základě §629 obch. zák.) uplatní především speciální úprava obsažená v ustanovení §41 silničního přepravního řádu, podle něhož přepravní smlouva vzniká mezi odesílatelem a dopravcem a) přijetím objednávky, b) u přepravy ohlášené dopravnímu středisku podle předpisů o řízení nákladní automobilové dopravy převzetím transportního průkazu střediska dopravcem, výjimečně přijetím jiným způsobem vydaného příkazu střediska k provedení přepravy, c) jde-li o přepravu, kterou není třeba již objednávat (§40 odst. 1, písm. b) a c), započetím přepravy, a d) pokud nevznikla podle bodů a) až c), převzetím zásilky k přepravě (odstavec 1). Objednávka je přijata, a) dojde-li k ústní nebo telefonické dohodě dopravce a odesílatele o rozsahu, době, popřípadě i způsobu provedení požadované přepravy, nebo b) okamžikem, kdy písemné, telegrafické nebo dálnopisné potvrzení dopravce o jejím přijetí došlo objednateli; žádá-li odesílatel takové potvrzení, je dopravce povinen vyhovět; c) započetím objednané přepravy dopravcem, pokud nebyla objednávka přijata podle předchozích bodů.
Skutková zjištění odvolacího soudu umožňují učinit závěr, že žalobkyně si u žalovaného objednala přepravu zásilky z Orši do Vizovic, že šlo o zpětnou přepravu té samé zásilky, kterou měl žalovaný na základě smlouvy uzavřené s L. M. přepravit do T., že přeprava byla objednána jako přeprava úplatná a že žalovaný tuto objednávku přijal a přepravu podle ní provedl. Způsobem upraveným v silničním přepravním řádu byly tedy sjednány všechny podstatné náležitosti smlouvy o přepravě věci, smlouva tudíž vznikla (byla uzavřena). Je přitom skutečně bez významu, jak správně dovodil odvolací soud, že žalobkyně tuto smlouvu uzavřela pod tlakem okolností (slovy samotné žalobkyně „v časové tísni“ či „pod tlakem situace“), neboť jí v případě prodlení hrozily nepříznivé důsledky. Zjištěný skutkový stav neopodstatňuje závěr, že žalobkyně učinila tento právní úkon nesvobodně, že nešlo o projev její vlastní a skutečné vůle - srov. ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“); sama žalobkyně ostatně v dovolání argumentuje, že její pracovník Ing. H. pod tlakem situace souhlasil s tím, že náklady žalovaného na dopravu do závodu žalobkyně půjdou na její účet. Vůle směřující ke sjednání zpětné přepravy za úplatu tu tedy byla. Skutečnost, že se tato vůle utvářela pod tlakem nepříznivých okolností, tedy v tísni, je pak v obchodních závazkových vztazích právně nevýznamná, tak jak s poukazem na ustanovení §267 odst. 2 obch. zák. správně dovodil odvolací soud, nehledě na to, že tíseň není podle ustanovení §49a obč. zák. důvodem neplatnosti právního úkonu, nýbrž zakládá toliko právo odstoupit od smlouvy, a to ještě za splnění dalšího předpokladu, že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
Související námitky, že Ing. H. předpokládal, že náklady žalobkyni vyúčtuje její smluvní partner B. M. zasilatelství, a že Ing. H. nebyl statutárním orgánem žalobkyně, který by ji mohl zavazovat, jsou též nedůvodné. Je právně nevýznamné, co Ing. H. předpokládal (jaká byla jeho představa, vnitřní stav jeho mysli), nýbrž to, co jménem žalobkyně projevil. Z ustanovení §13 odst. 1, věty druhé, obch. zák. pak vyplývá, že právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. Ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. pak upravuje institut tzv. zákonného zástupce podnikatele; stanoví, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Není to tedy pouze statutární orgán, kdo je oprávněn jednat jménem podnikatele – právnické osoby. Zjištěný skutkový stav opodstatňuje závěr, že Ing. H. jednal s žalovaným jako pracovník žalobkyně, tedy jako její zákonný zmocněnec ve smyslu shora uvedeném. Překročení mezí zákonného zmocnění dovolatelka nenamítla, tato otázka tedy není předmětem dovolacího přezkumu.
Neobstojí ani argumentace dovolatelky založená na tvrzení, že to byl sám žalovaný, kdo zavinil, že náklad nemohl být dopraven na místo určení. Skutková zjištění odvolacího soudu neumožňují učinit závěr, že žalovaný porušil své povinnosti dopravce při provádění přepravy z V. do T., nehledě na to, že i kdyby svým povinnostem nedostál, byla by taková skutečnost bez právního významu ve vztahu mezi ním a žalobkyní, neboť by takto porušil závazky vůči podnikatelce L. M., s níž byl ohledně této přepravy ve smluvním vztahu, nikoliv závazky vůči žalobkyni.
Na skutečnosti, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zpětné přepravě zásilky do V., nemůže nic změnit dodatečně pořízené prohlášení, v němž žalovaný dne 22. 12. 1999 po provedení přepravy, tedy po splnění smlouvy z jeho strany (až na vydání zásilky žalobkyni), potvrzuje, že nemá s žalobkyní uzavřenou smlouvou na tuto přepravu, že nemá právo žádat po ní peníze a že částka, jejíž zaplacení po žalobkyni požaduje, je mu vyplácena bez právního důvodu. Toto prohlášení není právním úkonem, tj. projevem vůle směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností (srov. §34 obč. zák.), a na závazkový právní vztah založený smlouvou o přepravě uzavřenou mezi účastníky dopad nemělo. Nevyplývá z něho nic jiného než to, že žalovaný požadoval po žalobkyni zaplacení částky 85.000,- Kč za provedení přepravy zásilky zpět do V., a aby bylo jeho požadavku na zaplacení vyhověno, prohlásil, vzhledem k absurditě takového prohlášení evidentně účelově, že požadovanou platbu požaduje neprávem.
V otázce vzniku smlouvy o přepravě mezi žalobkyní a žalovaným je tedy právní posouzení odvolacího soudu správné.
Z posouzení, že přepravu zásilky zpět do Vizovic provedl žalovaný na základě smlouvy uzavřené s žalobkyní, vyplývá závěr o nedůvodnosti dovolací námitky, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že L. M. zaplatila žalovanému zálohu na přepravu ve výši 150.000,- Kč. Případné přijetí zálohy žalovaným v právním vztahu mezi ním a L. M. je bez významu pro posouzení jeho nároků vůči žalobkyni v jiném závazkovém vztahu.
Zbývá posoudit dovolací námitku zpochybňující závěr odvolacího soudu o tom, že došlo k dohodě o výši úplaty za přepravu zásilky z O. do V.; je namítáno, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Tato dovolací námitka, jejímž prostřednictvím je uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., je důvodná.
Právní závěr o tom, že mezi účastníky došlo k dohodě o výši přepravného, založil odvolací soud na zjištění, že žalobkyně se obrátila se na žalovaného s požadavkem o navrácení přepravovaného zboží zpět do V. a za tuto dopravu mu přislíbila zaplatit částku 85.000,- Kč, tedy tu částku, kterou mu posléze vyplatila. Z odůvodnění jeho rozhodnutí však nevyplývá, z jakých důkazů učinil zjištění o slibu žalobkyně zaplatit uvedenou částku (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), event. že vzal v tomto směru za svá shodná tvrzení účastníků (srov. §120 odst. 4 o. s. ř.). Tato skutečnost by mohla vést též k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, v posuzované věci však podklad pro dovolatelkou kritizované skutkové zjištění nelze zjistit ani z obsahu spisu. Ze žádného z provedených důkazů takový poznatek nevyplývá a žalovaný takovou skutečnost ani netvrdil; tvrdil toliko, že měl příslib o úhradě jím vynaložených nákladů, na jehož základě pak došlo k zaplacení částky 85.000,- Kč (srov. jeho přednes při jednání soudu prvního stupně dne 12. 3. 2003). Podle tvrzení žalobkyně jí žalovaný náklady přepravy vyčíslil částkou 85.000,- Kč po příjezdu kamionu do jejího závodu (srov. zejména její podání ze dne 20. 6. 2005 na č. l. 82 spisu). Faktura jíž žalovaný podle svého tvrzení úplatu za přepravu ve výši 85.000,- Kč vyúčtoval, je datována dnem 22. 12. 1999, tedy až dnem předání zásilky žalobkyni.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části (v otázce výše uplatněného nároku) oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), je toto rozhodnutí nesprávné a Nejvyšší soud je proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu