ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.696.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 696/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce F. V. , zastoupeného Jiřím Vorlíčkem, obecným zmocněncem, bytem v Poděbradech, Kosinova 750/II, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o zaplacení částky 299.841,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 133/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 4 Cmo 140/2011-275, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 4 Cmo 140/2011-275, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011, č. j. 3 Cm 133/2005-242, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 12. února 2011,
č. j. 3 Cm 133/2005-253, se v části, jíž bylo rozhodnuto o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. dubna 2004 do zaplacení, a závislých nákladových výrocích, zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 12. ledna 2011, č. j. 3 Cm 133/2005-242, a doplňujícím rozsudkem ze dne 12. února 2011, č. j. 3 Cm 133/2005-253, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 249.000,- Kč a částku 841,- Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 11. dubna 2004 do zaplacení (body I. výroků), zamítl žalobu ohledně 3% úroku z prodlení za den 10. dubna 2004 z částky 249.000,- Kč a z částky 841,- Kč (body II. výroků), a zamítl žalobu na zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím (bod III. výroku rozsudku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (body IV. – VI. výroku rozsudku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek a doplňující rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. výroků změnil tak, že co do uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. dubna 2004 do zaplacení jej potvrdil, ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 49.841,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. dubna 2004 do zaplacení, žalobu zamítl; v bodech IV., V. a VI. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dospěl tak k závěru, že mezi účastníky byla ústně uzavřena smlouva o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Předmětem smlouvy byla výměna vodovodních a kanalizačních stoupaček a rozvodů a osazení zařizovacích předmětů v jednotlivých domech v P., S. Jde-li o cenu díla, činila dohoda o ní podle žalovaného celkem 500.000,- Kč. Odvolací soud k tomu uvedl, že „pravdou ale je, že písemné objednávky žalovaného tuto částku, a nikoli nevýrazně, překračovaly. Písemnému vystavení objednávek předcházela jednak souhrnná cenová nabídka žalobce – zhotovitele, znějící na 802.601,- Kč bez DPH, přičemž žalovaný popíral, že by ji obdržel a jednak žalovaným jakožto zhotovitelem uzavřená smlouva o dílo s objednatelem – vlastníkem nemovitosti, když samotnou realizaci díla provedl žalovaný zcela prostřednictvím subdodavatele – žalobce. V ní je pak cena díla sjednána částkou 537.968,- Kč, a to bez dodávky a montáže zařizovacích předmětů. Z dokazování vyplynulo, že obě z objednávek byly žalovaným vystaveny a jím podepsány v době, kdy instalatérské práce již probíhaly, resp. rozsah víceprací představující zajištění zařizovacích předmětů a jejich instalaci byl již odsouhlasen a zřejmě i proveden“.
Za situace, kdy mezi účastníky podle odvolacího soudu nebylo sporu v tom, že všechny práce byly provedeny, byť nebyly žalovanému předány, a zařizovací předměty byly osazeny a že práce subdodavatelsky pro žalovaného prováděl pouze žalobce, lze dospět k závěru, že žalobce umožnil ve smyslu ustanovení §555 obch. zák. objednateli nakládat s předmětem díla řádně provedeným a že nárok na zaplacení doplatku ceny díla je co do svého právního základu prokázán.
Určení přesné výše doplatku ceny díla je však s ohledem na skutková zjištění spojeno nejen s nehospodárností dalšího (znaleckého) dokazování, ale především s nemožností již jednoznačně tuto výši stanovit. Podle odvolacího soudu je namístě aplikace ustanovení §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), podle kterého lze-li výši nároku zjistit jen z nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Podle odvolacího soudu základem úvahy při určení výše nároku „byly skutečnosti zjištěné soudy umožňující vymezit rozsah náhrady a učinit jisté kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku. Vzájemným posouzením žalobcem požadované částky 324.841,- Kč, při zohlednění již poskytnuté zálohy 425.000,- Kč, pravomocně přiznané částky 25.000,- Kč s příslušenstvím a pravomocně zamítnuté částky 50.000,- Kč s příslušenstvím a tvrzením žalovaného, který měl obdržet od svého objednatele celkem 691.543,- Kč, z toho za vícepráce 146.262,- Kč bez DPH lze respektovat, i při vědomí toho, že žalovaný obě objednávky obsahující cenu díla i víceprací za uvedených okolností podepsal, že platby by měly být logicky vyvážené, když žalovaný ani netvrdil, že by nějaký rozsah prací provedl za žalobce“. Podle odvolacího soudu pak odpovídá nárok žalobce na doplatek ceny díla částce 200.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně co do uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, co do částky 49.841,- Kč změnil a žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen o zaplacení částky 200.000,- Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 11. dubna 2004 do zaplacení podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje žalovaný z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř., jelikož odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Žalovaný namítá, že přípustnost dovolání, dospěl-li by dovolací soud k jinému závěru, je dána rovněž podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Žalovaný dále uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatel předně namítá nesprávné právní závěry odvolacího soudu o platném uzavření smlouvy o dílo. Mezi účastníky nebyla dohodnuta cena díla a rovněž nedošlo k určitému vymezení předmětu díla. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovolatel uvádí, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ani soudu odvolacího jednoznačně nevyplývá, co bylo konkrétně předmětem smlouvy o dílo sjednané ústní formou, jaký byl rozsah a druh sjednaných prací (víceprací) a zda byla sjednána konkrétní cena díla, či byl sjednán způsob jejího určení. K objednávkám, které jsou neurčité, tudíž absolutně neplatné, neměl odvolací soud vůbec přihlížet. Žalovaný neobdržel souhrnnou cenovou nabídku. Odvolací soud nesprávně posuzoval výklady projevu vůle účastníků. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonů vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejího soudního ujednání. Za označení určitého díla není možno považovat určení díla tak, že je vymezeno jen obecně.
Dovolatel dále zpochybňoval právní posouzení věci odvolacím soudem při aplikaci §136 o. s. ř., neboť nárok na zaplacení doplatku ceny díla není co do svého právního základu prokázán.
Podle dovolatele dále odvolací soud pominul, že předpokladem pro to, aby žalobci vznikl nárok na zaplacení ceny díla, při absenci jiné dohody, je provedení díla podle §548 odst. 1 věta druhá obch. zák., přičemž povinnost provést dílo zhotovitel splní podle §554 odst. 1 obch. zák. jeho řádným ukončením, rozumí se tím bez vad, a předáním předmětu díla objednateli. Odvolací soud v rozporu se skutkovým zjištěním v průběhu soudního řízení uzavřel, že žalobce umožnil podle §555 obch. zák. žalovanému nakládat s předmětem díla řádně provedeným a že nárok na zaplacení doplatku ceny díla je co do svého právního základu prokázán. Dílo, které je vadné, přitom nelze považovat za dílo provedené, a to ani tehdy, když je objednatel převezme.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Odvolací soud v rozsudku ze dne 29. dubna 2008, č. j. 4 Cmo 181/2007-141, mj. uložil soudu prvního stupně zjišťovat skutečnosti rozhodné pro posouzení platnosti smlouvy o dílo, a to v rozsahu předmětu díla (v době rozhodování odvolacího soudu nebylo soudem prvního stupně dostatečně zjištěno, zda žalovaný požadoval podle ústně uzavřené smlouvy pouze základní sanitární rozvody nebo i instalaci zařizovacích předmětů) a rovněž ceny díla (podle žalobcovi kalkulace měla odpovídat částce cca 800.000,- Kč, podle žalovaného částce 500.000,- Kč).
Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení platnosti uzavřené smlouvy o dílo odvolacím soudem a nesprávnou aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. na projednávanou věc.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval sice správně určený právní předpis (§536 odst. 3 obch. zák.), ale nesprávně jej interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle ustanovení §536 odst. 3 obch. zák. cena musí být ve smlouvě o dílo dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.
Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by si účastníci dohodli v průběhu jednání o uzavření smlouvy o dílo ve smyslu §536 odst. 3 obch. zák. cenu díla nebo stanovili způsob jejího určení.
Odvolací soud uvedl, že se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o dohodnuté ceně díla. Z obsahu odůvodnění soudů se přitom podává, že nebylo prokázáno, že by cena vycházela ze souhrnné cenové nabídky. Skutkové zjištění o ceně je opřeno o objednávky žalovaného a faktury vystavené žalobcem v průběhu plnění ze smlouvy.
Konkrétní způsob určení ceny díla si musí účastníci sjednat při uzavírání smlouvy o dílo. Pouze na základě dohodnutého způsobu určení ceny díla může zhotovitel vyfakturovat cenu díla. Za způsob určení ceny díla však nelze považovat jednostranné vyúčtování ceny díla zhotovitelem v průběhu jeho zhotovování, bez smluvně určených konkrétních kritérií, jak se cena stanoví (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 4156/2009).
Cena díla je přitom podstatnou částí smlouvy o dílo, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít ji bez určení ceny, tedy bez dohody o ceně nebo způsobu jejího určení.
Lze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud rovněž nesprávně vyložil a aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §136 o. s. ř., pro jehož aplikaci nebyly splněny zákonné podmínky. Aplikací ustanovení §136 o. s. ř. nelze navíc nahrazovat zákonné nároky na dohodu o určitém vymezení ceny díla podle §536 odst. 3 obch. zák.
Podle §136 o. s. ř. lze-li výši nároku zjistit jen z nepoměrných obtíží nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, je-li jistý právní základ nároku a dále musí být výše nároku zjistitelná z nepoměrnými obtížemi, případně není-li zjistitelná vůbec. Soud nemůže výši nároku určit volnou úvahou, ale musí vycházet z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu skutečnosti, které mohou sloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007).
Pokud soud aplikuje ustanovení §136 o. s. ř., musí odůvodnění rozhodnutí obsahovat zhodnocení skutečností zjištěných při dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, aby tak byla dána možnost přezkumu správnosti této úvahy soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006).
Ustanovení §136 o. s. ř. o určení výše nároku soudem podle své úvahy v případech, kdy lze jejich výši zjistit jen z nepoměrných obtíží nebo nelze-li ji zjistit vůbec, je vůči zásadě o volném hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. v poměru speciality. I takové rozhodnutí soudu musí však splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1141/1997).
Odůvodnění:aplikace ustanovení §136 o. s. ř. odvolacím soudem tyto předpoklady nenaplňuje. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a určitého výpočtu, který zvolil při určení výše doplatku ceny díla navíc vyplývá, že odvolací soud postupem podle §136 o. s. ř. určoval hodnotu provedených prací včetně víceprací a to tak, „aby platby byly logicky vyvážené“ a nahrazoval tak zákonný požadavek ujednání o ceně jako podstatné náležitosti smlouvy o dílo podle §536 odst. 3 obch. zák.
Nedůvodnou je však námitka dovolatele o tom, že mezi účastníky nebyl dostatečně určitě vymezen předmět díla.
Za označení určitého díla není možno považovat určení díla tak, že je vymezené obecně. Právní úkon uzavření smlouvy o dílo, který postrádá základní náležitosti pro vznik smlouvy o dílo, nemůže být vykládán podle výkladových pravidel stanovených v §266 odst. 3 obch. zák. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejího smluvního ujednání. Výkladem tak lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v Soudní judikatuře, sešit 3/1999, pod označením SJ 30/1999 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů, dovolatelem nezpochybněných, vyplývá, že předmět díla byl dohodnut jako „výměna vodovodních a kanalizačních stoupaček rozvodů a osazení zařizovacích předmětů v jednotlivých bytech v domě v P., S.“. V podmínkách projednávané věci lze takovou dohodu o předmětu díla považovat za dostatečně určitou.
Přes dohodu o předmětu díla právní úkon uzavření smlouvy o dílo postrádá základní náležitost pro vznik smlouvy o dílo, a to dohodu o výši ceny, resp. způsobu jejího určení.
Rozsudek odvolacího soudu je proto nesprávný. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v napadeném výroku I., v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části o zaplacení částky 200.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. dubna 2004 do zaplacení a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů zrušit. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. dubna 2004 do zaplacení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu