ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.721.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 721/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Gumárny Zubří, akciová společnost, se sídlem v Zubří, Hamerská 9, PSČ 756 54, IČ 00012122, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Koželužská 5, proti žalovaným 1. Ing. M. D. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Svatoněm, advokátem, se sídlem v Lipníku nad Bečvou, T. G. Masaryka 93 a 2. JUDr. Ľ. H. o zaplacení částky 1 254 600 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 217/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2007, č. j. 51 Co 297/2007-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 30. října 2006, č. j. 12 C 217/2004-135, uložil oběma žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 1 254 600 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že společnost GUMZU spol. s r.o., jejímiž jednateli byli žalovaní, uzavřela dne 1. 8. 1994 se společností TRANSFINANCE a.s. smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek. Za závazky, které z této smlouvy společnosti GUMZU spol. s r.o. vyplývaly, převzala žalobkyně dne 24. 8. 1994 ručitelský závazek, v němž prohlásila, že „uhradí veškeré nároky společnosti TRANSFINANCE a.s. proti společnosti GUMZU spol. s r.o. vzniklé nedodržením či porušením smlouvy o faktoringu z 1. 8. 1994, pokud tak neučiní vývozce“. Své závazky z této smlouvy společnost GUMZU spol. s r.o. nesplnila, a proto byla jako dlužník a současně s žalobkyní coby ručitelem rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. října 2000, č. j. 25 Cm 486/98-30, zavázána zaplatit společnosti TRANSFINANCE a.s. společně a nerozdílně částku 50 455,13 DEM s 9% úrokem z prodlení od 25. 9. 1997 do zaplacení a náklady řízení. Žalobkyně poté jako ručitel uhradila věřiteli ve splátkách poskytnutých od 31. 7. 2001 do 21. 12. 2001 částku 1 254 621,76 Kč, společnost GUMZU spol. r.o. jako dlužník neuhradila ničeho. Tato společnost byla podle zjištění soudu prvního stupně nejméně od roku 1997 předlužena, a to zřejmě i v letech 1994 a 1995, k nimž nejsou k dispozici žádné účetní doklady; svoji činnost ukončila k 31. 10. 1996, poté co v tomto roce svoji obchodní činnost minimalizovala. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost GUMZU spol. s r.o. v roce 1996 neměla žádný movitý a nemovitý majetek, žádnou hotovost, ani finanční prostředky na účtě, nebyla schopna dostát svým závazkům vůči nejméně čtyřem věřitelům (vůči celnímu úřadu, finančnímu úřadu, žalobkyni, společnosti TRANSFINANCE a.s.), měla dluhy řádově v milionech korun. Úpadek ve formě insolvence zjistil i Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 8 K 58/2001, přičemž zamítl návrh na prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku této společnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejpozději na podzim roku 1996 byla společnost v úpadku ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném od 1. 6. 1996 do 31. 3. 1998, podle kterého je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Splnění podmínek pro podání návrhu na prohlášení konkurzu tak bylo u společnosti GUMZU spol. s r.o. prokázáno. Pokud žalovaní jako jednatelé společnosti v úpadku návrh na prohlášení konkurzu nepodali, porušili tím ve smyslu §193 odst. 2 ve spojení s §135 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) svoji povinnost takový návrh podat, což má za následek vznik jejich ručení za závazky vzniklé po dni porušení této povinnosti. Pasivní solidarita žalovaných vyplývá přímo z ustanovení §194 odst. 6 obch. zák. ve znění platném do 31. 12. 2000. Zavinění na straně žalovaných shledal soud prvního stupně minimálně ve formě nedbalosti nevědomé, neboť byli statutárním orgánem společnosti, který fakticky řídí její činnost, jedná za společnost a jednatelé mají podle §135 odst. 1 obch. zák. povinnost informovat společníky o záležitostech společnosti. Žalovaní proto museli o dluzích společnosti vědět a museli být informováni také o závazcích plynoucích pro ně jako jednatele z ustanovení §193 odst. 2 obch. zák., přičemž případná neznalost této právní úpravy je neomlouvá, navíc za situace, kdy druhý žalovaný jako jeden z jednatelů společnosti má právnické vzdělání.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 51 Co 297/2007-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho posouzení věci podle obchodního zákoníku. Žalobkyně platně v písemné formě v souladu s §306 obch. zák. převzala ručení za závazky společnosti GUMZU spol. s r.o. vůči společnosti TRANSFINANCE a.s., společnost GUMZU spol s r.o. jako dlužník své závazky nesplnila a žalobkyni jako ručiteli vznikla povinnost zaplatit věřiteli přisouzenou částku 50 455,13 DEM s příslušenstvím, což splnila tak, že mu zaplatila částku 1 254 600 Kč. Při posouzení ručitelského závazku žalovaných však dospěl odvolací soud k jiným závěrům než soud prvního stupně. Vyšel z ustanovení §308 obch. zák., podle něhož ručitel, jenž splní závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníku práva věřitele a je oprávněn požadovat všechny doklady a pomůcky, které má věřitel, a jež jsou potřebné k uplatnění nároků vůči dlužníku. Podle ustanovení §312 obch. zák. platí §305 až 311 obch. zák. přiměřeně i pro ručení, které vzniklo ze zákona. Ručitel, který uhradil závazek dlužníka, se podle §308 obch. zák. stává na místo uspokojeného věřitele novým věřitelem dlužníka v rozsahu, v jakém uhradil závazek, a vzniká mu nový nárok vůči dlužníku, a to nárok na náhradu plnění věřiteli poskytnutého, přičemž takový nárok před splněním ručitelského závazku neexistoval. Tím, že ručitel splnil věřiteli dlužníkův dluh, totiž zaniklo právo věřitele domáhat se dále úhrady této pohledávky jak proti dlužníku, tak i proti jiným osobám, včetně případných dalších ručitelů. Žalobkyně jako ručitel tedy nabyla pohledávku proti společnosti GUMZU spol. s r.o. vzniklou splněním ručitelského závazku nejdříve dne 31. 7. 2001 a v celém rozsahu poskytnutého plnění dne 21. 12. 2001. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu pochybil, pokud se okamžikem vzniku závazku společnosti GUMZU spol. s r.o. vůči žalobkyni nezabýval. Ručení je ve vztahu k závazku dlužníka závazkem akcesorickým, který nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a trval závazek zajišťovaný (hlavní). Vznikl-li v dané věci závazek hlavní v roce 2001, pak nejdříve v roce 2001 mohl vzniknout i závazek ručitelský. Pro posouzení zákonného ručení statutárních orgánů za závazky společnosti je proto rozhodná právní úprava platná (nejdříve) ke dni vzniku hlavního závazku, tj. po 31. 7. 2001. Posouzení věci soudem prvního stupně podle §193 odst. 2 obch. zák. ve znění platném do 31. 12. 2000 je proto podle závěru odvolacího soudu nesprávné. Ustanovení §193 odst. 2 obch. zák., které ve spojení s §135 odst. 2 obch. zák. zakládalo zákonné ručení jednatelů společnosti s ručením omezeným pro případ zaviněného porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu na majetek právnické osoby, bylo zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 novelizováno a od 1. 1. 2001 do současnosti již obchodní zákoník vznik zákonného ručení statutárních orgánů právnických osob pro případ porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu na majetek společnosti neupravuje. Důsledky porušení povinnosti statutárních orgánů právnických osob podat návrh na prohlášení konkurzu byly v době vzniku ručitelského závazku, tedy v roce 2001, upraveny zákonem č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, tak, že podle jeho ustanovení §3 odst. 2 v takovém případě odpovídají statutární orgány právnické osoby věřitelům za škodu tím vzniklou. V dané věci je však žalované plnění vymáháno z titulu závazku ručitelského, a proto věc nelze posuzovat jako nárok na náhradu škody podle zákona o konkurzu a vyrovnání. Odvolací soud s poukazem na uvedenou právní úpravu dospěl k závěru, že v době vzniku pohledávky žalobkyně na náhradu podle §308 obch. zák. platná právní úprava nezakládala zákonné ručení statutárních orgánů právnické osoby za její závazky pro případ porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu, žalovaní proto nejsou zákonnými ručiteli dlužníka za vymáhanou pohledávku. Na tomto závěru by nic nezměnila ani ta okolnost, že by k porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu na majetek GUMZU spol. s r.o. skutečně v období od 1. 7. 1996 do 31. 12. 2000 došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila podle jeho obsahu dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v nedostatku jejího poučení o možnosti soudu posoudit žalobní návrh jinak, než kvalifikovala ve svém žalobním návrhu. Soud byl podle jejího názoru povinen za této situace postupovat v souladu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. a dovolatelku vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodujících skutečností, a poté se zabývat otázkou možnosti posouzení uplatněného nároku nikoliv z titulu ručení, nýbrž jako náhradu škody vzniklé dovolatelce, za niž žalovaní odpovídají, tím spíš, že v řízení bylo prokázáno splnění podmínek pro podání návrhu na prohlášení konkurzu na společnost GUMZU spol. s r.o. a současně porušení povinnosti žalovanými podat návrh na prohlášení konkurzu. Odvolací soud tudíž pochybil, pokud nevzal v úvahu postup zákonodárce, který po vypuštění ustanovení §193 odst. 2 obch. zák., z něhož žalobkyně dovozovala ručitelský závazek žalovaných, upravil v §3, popř. §4a zákona o konkurzu a vyrovnání následky nesplnění povinnosti statutárních orgánů společností podat návrh na prohlášení konkurzu jako odpovědnost za škodu, a to odpovědnost objektivní. Porušení této zákonné povinnosti je přitom v příčinné souvislosti se škodou, která v důsledku toho žalobkyni vznikla. Nelze opomenout, že byť žalobkyně v žalobě uváděla tvrzení o ručení, jedná se pouze o jazykové vyjádření jejího právního názoru, které nemusí být pro soud závazné a v daném případě i závazné nebylo. Soud pochybil, když bez dalšího nepodřadil získané důkazy pod příslušná ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání a pod příslušná ustanovení obchodního zákoníku o náhradě škody, když žalobkyně má za to, že zjištěná skutková tvrzení podporují závěr o porušení povinnosti žalovaných, přičemž toto porušení zákonných povinností je v příčinné souvislosti se škodou, která vznikla žalobkyni. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je ve smyslu §242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatelka v posuzované věci uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v nedostatku jejího poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. Současně má za to, že odvolací soud měl posoudit uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody podle ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, resp. podle ustanovení obchodnho zákoníku o náhradě škody, čímž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.. Dovolací soud, aniž se mohl zabývat rozsudkem odvolacího soudu z hlediska správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že v daném případě nevzniklo zákonné ručení žalovaných za závazky GUMZU spol. s r. o., neboť tento právní závěr odvolacího soudu dovolatelka ve svém dovolání nenapadla, přistoupil k posouzení uplatněných dovolacích důvodů.
Ustanovení §118a o. s. ř. upravuje poučovací povinnost soudu při jednání. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu; účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem. Soudcův jiný právní názor, než je účastníkův, je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. O tom, jak tuto poučovací povinnost poskytnout, dává ustanovení §118a o. s. ř. zřetelný návod. Toto poučení spočívá ve výzvě účastníku, aby doplnil svá tvrzení, v poučení, o čem má tvrzení doplnit, a v poučení o následcích, které nastanou, když této výzvě nevyhoví. Z ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. však v žádném případě nevyplývá povinnost předsedy senátu signalizovat ve formě procesního poučení žalobci, že např. jím podaná žaloba není důvodná, ale že by bylo možno vyhovět jinému žalobnímu požadavku vycházejícímu ze zcela jiných skutkových tvrzení. Takový postup by byl ve zjevném rozporu s právem účastníků na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by tak privilegoval některou z procesních stran. Ve sporném řízení soudu nepřísluší poučovat účastníků sporu o jejich hmotněprávních nárocích.
V posuzované věci nebyl důvod k postupu odvolacího soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. Povinnost soudu vyzvat účastníka ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností přichází v úvahu jen v tom případě, jestliže účastník materiální základ žalobního nároku ve formě skutkových tvrzení již skrze podanou žalobu učinil, avšak například výsledky dokazování nasvědčují tomu, že pro soudem uvažovanou aplikaci jiné právní normy je zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí ve věci) právně významné skutečnosti. Tak by tomu mohlo být například tehdy, usiloval-li by účastník skrze tvrzené skutečnosti o přisouzení náhrady škody na základě skutkové podstaty v §420 občanského zákoníku, přičemž podle názoru soudu by bylo možno návrhu vyhovět v důsledku aplikace jiného pravidla chování upravujícího odpovědnost za škodu, pakliže by žaloba v nezbytném (a v tomto směru soudem avizovaném) rozsahu byla skutkově doplněna. (Srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 10 Co 469/2005, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, pod č. SR 3/2006, str. 94, č. sešitu 3/2006). Podle §118a odst. 2 o. s. ř. nelze postupovat v případě, kdy si předseda senátu v průběhu řízení učiní úsudek o tom, že žalobce po věcné stránce nesprávně žaluje, neboť na řešení věci má nesprávný právní názor, s tím, že pokud by nárok uplatnil skutkově zcela jinak, bylo by možno takové žalobě vyhovět.
V dané věci soud prvního stupně i soud odvolací posuzovaly uplatněný nárok dovolatelky z titulu ručení žalovaných jako jednatelů společnosti s ručením omezeným za závazky této společnosti. Soud prvního stupně aplikoval ustanovení §193 odst. 2 ve spojením s ustanovením §135 odst. 2 obch. zák. v jeho znění platném v roce 1996, kdy bylo podle jeho závěru prokázáno splnění podmínek pro podání návrhu na prohlášení konkurzu na obchodní společnosti GUMZU spol. s r.o., a tudíž porušení povinnosti žalovaných podat tento návrh, kdežto odvolací soud dospěl k závěru, že v této věci je rozhodná právní úprava platná nejdříve ke dni vzniku hlavního závazku, tj. po 31. 7. 2001, kdy již obchodní zákoník ručení statutárních orgánů obchodních společností za jejich závazky pro případ porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu neupravoval.
Odvolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že úplná a jednoznačná žalobní skutková tvrzení neumožňují věc posoudit podle uvedeného ustanovení, když nejsou žádné pochybnosti o tom, že plnění je vymáháno z titulu ručitelského závazku. Je tedy zřejmé, že odvolací soud neměl důvod poučovat žalobkyni podle §118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle právního názoru dovolatelky, neboť náhrada škody představuje jiný skutek (vychází z jiného skutkového základu), než ten, který byl předmětem tohoto řízení.
Občanský soudní řád pojmy „skutek“ a „totožnost skutku“ nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném (kterým spor účastníků nepochybně je) odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (§79 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence by způsobila vady žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že žalobou je soud vázán. V návaznosti na to §153 odst. 2 o. s. ř. soudu zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než požadoval, nebo aby žalobci sice přiznal požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Není však překročením návrhu, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení věci přizná žalobci požadované plnění [např. by žalobce požadované plnění považoval po právní stránce za plnění ze smlouvy, ve skutečnosti však vyplývá z bezdůvodného obohacení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1033)].
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě byl vylíčením rozhodujících skutečností vymezen skutek tak, že předmětem řízení je nárok z titulu ručitelského závazku žalovaných a nikoliv z titulu odpovědnosti za škodu. Žalobkyni tedy nárok z titulu odpovědnosti za škodu přiznán být nemohl.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je tedy rozsudek odvolacího soudu správný. Nejvyšší proto dovolání žalobkyně podle §243b odstavce 2, věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšným žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s ¨
předseda senátu