ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.721.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 721/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška, ve věci žalobkyně 1) A.G. Service s.r.o. , se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov 167, PSČ 411 21, IČO 472 82 550, žalobce 2) L. V. , za účasti vedlejšího účastníka Ing. J. K. , všichni zastoupeni JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, proti žalované KÁMEN Zbraslav, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 5 - Zbraslav, Žitavského 1178, IČO 457 98 222, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o vydání dobývacího prostoru, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 157/2001, o dovolání žalobců a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č. j. 11 Cmo 292/2009-303, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a vedlejší účastník řízení jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Pavla Sedláčka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 20. dubna 2009, č. j. 54 Cm 157/2001-264, zamítl žalobu na vydání dobývacích prostorů specifikovaných ve výroku pod bodem I a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli práva k dobývacím prostorům D. a L. na základě smlouvy o prodeji podniku KAMENOLOM Dobkovičky, s. p., uzavřené dne 15. 1. 1995 s Fondem národního majetku České republiky. Následně pak docházelo k převodům práv k dobývacím prostorům na základě ustanovení §27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (dále jako „horní zákon“), dle kterého může organizace smluvně převést dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu obvodního báňského úřadu.
Soud prvního stupně nehodnotil platnost a účinnost těchto převodů, jelikož žalobci se proti žalované domáhají plnění – vydání věci, kterému není možné podanou žalobou vyhovět. Dobývací prostor není věc ve smyslu hmotného práva, kterou by bylo možné postihnout výkonem rozhodnutí. Na základě §24 až §28 horního zákona soud prvního stupně charakterizoval dobývací prostor jako územně vymezený prostor stanovený pro dobývání výhradního ložiska určitého nerostu nebo skupiny nerostů rozhodnutí příslušného obvodního báňského úřadu a opravňující organizaci, které byl dobývací prostor stanoven nebo na kterou byl zákonným způsobem převeden, k dobývání výhradního ložiska v tomto prostoru se nacházejícího a k nakládání s vydobytými nerosty v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru. To, že dobývací prostor není věcí v právním slova smyslu, vyplývá, i z pravomoci obvodního báňského úřadu dobývací prostor stanovit, měnit i rušit. Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobců a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. 11 Cmo 292/2009-303, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením provedeným soudem prvního stupně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že i když může být dobývací prostor samostatným předmětem právních vztahů, není věcí ve smyslu §118 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Stanovení dobývacího prostoru je veřejnoprávním aktem, který zakládá pro adresáta jen oprávnění k dobývání a přisvojení si vytěženého nerostu. Dobývací prostor je tedy samostatným předmětem právních vztahů co do oprávnění k těžbě nerostů, nikoli věcí. Žalobní žádání (vydání dobývacího prostoru) proto nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci a vedlejší účastník řízení dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládají na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uplatňují §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé napadají závěr odvolacího soudu, že dobývací prostor není věcí v právním slova smyslu. Místo, kde dochází k těžbě, se nazývá lom, odborně se místu, kde se nalézá v daném případě výhradní nerost, říká ložisko. Lom i ložisko se nachází v dobývacím prostoru. Jestliže jakákoli třetí osoba vládne v dobývacím prostoru a vládne tedy ložisku i lomu, nelze, aby vydala lom či ložisko, ale musí tato osoba vydat dobývací prostor, tj. prostor, který zahrnuje naprosto přesně ložisko, tedy i lom, tedy místo, kde dochází k těžbě, zahrnuje i pozemky, které se rozkládají nad tímto ložiskem. V tomto případě má těžař silnější právo k pozemkům než samotný vlastník, těžař je dokonce oprávněn měnit podobu těchto pozemků, a to bez vědomí a souhlasu vlastníka pozemků. Dobývací prostor je možné na zemském povrchu přesně definovat.
Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dobývací prostor není věcí ve smyslu občanského práva. Převod dobývacího prostoru je možný se souhlasem obvodního báňského úřadu a rozumí se jím jen převod oprávnění organizace k dobývání výhradního ložiska, a ne samotného dobývacího prostoru. Rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je správním aktem. Proto z povahy nemůže být majetkovým právem, není pozemkem, respektive parcelou nebo jeho částí, není ani věcí, kterou by bylo možno vydat. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnými osobami, a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V dané věci byl dovoláním napaden rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V úvahu přichází přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, pokud dovolací soud – za použití hledisek příkladmo vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podanou žalobou se žalobci domáhali vydání dobývacích prostorů D. a L. Dovolatelé namítají, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že dobývací prostor není věc ve smyslu §118 a násl. obč. zák., jejíž vydání by bylo možné žádat podanou žalobou.
Otázkou, na jejímž právním posouzení je rozhodnutí ve věci postaveno, je právní povaha „dobývacího prostoru“. Dobývací prostor se podle §25 horního zákona stanoví pro dobývání výhradního ložiska na základě výsledků průzkumu ložiska podle rozsahu, uložení, tvaru a mocnosti výhradního ložiska se zřetelem na jeho zásoby a úložní poměry tak, aby ložisko mohlo být racionálně vydobyto. Jedná se tedy o územně vymezený prostor pro dobývání výhradního ložiska určitého nerostu nebo skupiny nerostů vytyčený rozhodnutím příslušného obvodního báňského úřadu a opravňující organizaci, které byl dobývací prostor stanoven nebo na kterou byl zákonným způsobem převeden, k dobývání výhradního ložiska v tomto prostoru se nacházejícího a k nakládání s vydobytými nerosty v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru. Ke stanovení dobývacího ložiska se váže pouze oprávnění organizace k dobývání výhradního ložiska v dobývacím prostoru (zahájit dobývání výhradního ložiska ve stanoveném dobývacím prostoru může však organizace až po vydání povolení obvodním báňským úřadem). Převedením dobývacího ložiska na jinou organizaci ve smyslu §27 horního zákona se potom rozumí převedení práva dobývat výhradní ložisko v dobývacím prostoru, nikoli převedení „vlastnictví“ k dobývacímu prostoru. Dále je třeba přihlédnout i k tomu, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je správním aktem vydávaným obvodním báňským úřadem, který má pravomoc dobývací prostor stanovit, změnit či zrušit. I toto ukazuje, že dobývací prostor není věcí v právním slova smyslu, jelikož věc ve smyslu §118 a násl. obč. zák. nevzniká, nemění se, ani nezaniká správním rozhodnutím.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že dobývací prostor není věcí ve smyslu §118 a násl. obč. zák., jejíž vydání by bylo možné požadovat předmětnou žalobou.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil v napadeném rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak. Dovolání tudíž není ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 2 500,- Kč [§5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 588,- Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci a vedlejší účastník řízení dobrovolně společně a nerozdílně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. ledna 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu