ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.749.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 749/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, IČO 70099618, zastoupené JUDr. Janem Bébrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalovaným 1. J. K. , zastoupenému JUDr. Františkem Lainerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, U Kanálky 3, a 2. R. M. , o zaplacení částky 89 815 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 58/2006, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008, č. j. 22 Co 474/2007-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 717 Kč k rukám JUDr. Jana Bébra, advokáta, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. dubna 2007, č. j. 9 C 58/2006-42, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 89 815 Kč s 9,5% úrokem z prodlení z částky 89 815 Kč od 20. 11. 2006 do 31. 12. 2006, od 1. 1. 2007 do 11. 4. 2007 a s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 procentních bodů, od 12. 4. 2007 do zaplacení. Co do zbývající části požadovaného příslušenství z dlužné částky za období od 2. 5. 2005 do 19. 11. 2006 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 21. října 2003 první žalovaný jako řidič osobního vozidla OPEL ASTRA registrační značky, jehož provozovatelem byl druhý žalovaný, zavinil dopravní nehodu na silnici I/7 v okrese Kladno směrem na Prahu, když při jízdě v levém jízdním pruhu dojel kolonu pomaleji jedoucích vozidel, najel do pravého jízdního pruhu, ostatní vozidla předjel a zařadil se zpět do levého jízdního pruhu. Řidič prvního motorového vozidla v koloně dal prvnímu žalovanému znamení dálkovými světly, první žalovaný začal brzdit, svůj automobil postupně zbrzdil a zastavil v levém jízdním pruhu, zapnul výstražná světla a z vozidla vystoupil. Za ním postupně zastavila dvě vozidla, třetí vozidlo řízené Ing. H. A. nestačilo zabrzdit a narazilo do vozidla před ním, které pak přeneseným nárazem učinilo totéž, a dále až do vozidla řízeného prvním žalovaným. Magistrát města Kladna zahájil správní řízení proti Ing. A., toto však zastavil s odůvodněním, že přestupku se ve skutečnosti dopustil řidič jiného vozidla – první žalovaný, který po nedovoleném předjíždění kolony vozidel zprava zcela bezdůvodně zastavil svůj vůz v levém jízdním pruhu rychlostní komunikace, čímž způsobil náhlou a neočekávanou překážku, v jejímž důsledku došlo ke střetu za ním jedoucích vozidel. Magistrát města Kladna ihned zahájil správní řízení proti prvnímu žalovanému, neboť o jeho vině nepochyboval, věc však odložil s ohledem na to, že od spáchání přestupku uplynul jeden rok. Soud prvního stupně dospěl shodně se správním orgánem k závěru, že nehodu nezavinil Ing. A., nýbrž první žalovaný, který svým jednáním porušil své povinnosti stanovené v §4 písm. b) ve spojení s §17 odst. 1, §18 odst. 2 písm. a) a §27 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích (dále též jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) a jako viník dopravní nehody odpovídá podle §420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) za vzniklou škodu, přičemž současně za ni odpovídá podle §427 ve spojení s §428 obč. zák. i druhý žalovaný jako provozovatel předmětného vozidla s tím, že odpovědnost obou žalovaných je solidární. Protože předmětné vozidlo nebylo v době nehody pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, měla žalobkyně podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., opojištění odpovědnosti z provozu vozidla, povinnost poškozené osoby odškodnit. Věc vyřizovala pověřená Generali pojišťovna, a.s., která poškozenému provozovateli druhého vozu, M.T., vyplatila částku 35 680 Kč a provozovateli čtvrtého vozidla, Ing. L. A., částku 45 970 Kč, přičemž Generali pojišťovně, a.s., vznikl nárok na tzv. delegační poplatek za zpracování pojistné události ve výši 4 597 Kč a ve výši 3 568 Kč.
K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2008, č. j. 22 Co 474/2007-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 8 165 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak výrok co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 81 650 Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení věci. Otázka, kdo v daném případě nehodu zavinil, je podle závěru odvolacího soudu především otázkou příčinné souvislosti. Vždy je nutno zkoumat, zda mezi skutečnostmi, které mohou představovat předcházející příčinu vzniku škody, lze identifikovat i protiprávní úkon. Mezi protiprávním úkonem a škodou musí existovat vztah příčiny a následku. Existuje-li ve vztahu ke škodě několik relevantních příčin, je třeba zjistit a vyhodnotit jejich vliv a odstupňování ve vztahu k následku (škodě). Příčinná souvislost je tak dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že Ing. A. sice přestoupil zákon o provozu na pozemních komunikacích, avšak v rámci gradace příčinné souvislosti bylo prvotní příčinou předmětné nehody porušení povinností prvním žalovaným, který nedovoleně předjížděl zprava a po nesouhlasné světelné reakci předjetého vozidla zastavil bez relevantní příčiny své vozidlo na rychlostní komunikaci v levém jízdním pruhu, čímž vytvořil zcela neočekávanou překážku, do které posléze Ing. A. narazil a nastala řetězová srážka, jejímž viníkem je první žalovaný. Z toho důvodu odvolací soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 81 650 Kč s příslušenstvím.
Ve zbytku žalované částky rozsudek soudu prvního stupně změnil, jelikož nárok na tzv. delegační poplatek, jakož i částku za prvotní likvidační úkony nelze žalobkyni přiznat, jelikož nárok žalobkyně na tyto položky je dán dle zákona č. 377/2005 Sb. až pro případy po 29. 9. 2005.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam. Uvedl, že otázky příčiny a zavinění předmětné dopravní nehody nebyly ani soudem, ani správním orgánem vyhodnoceny správně. Soudy obou stupňů podle jeho názoru pochybily, pokud nepřihlédly k podstatné skutečnosti, že první žalovaný sice předjel skupinu vozů zprava a zařadil se do levého jízdního pruhu a pokračoval v jízdě, nikoho však přitom neomezil ani neohrozil. Teprve poté, kdy vozidlo jedoucí za ním jej začalo intenzivně světelnými signály upozorňovat, že pravděpodobně není něco v pořádku, začal pozvolna zpomalovat své vozidlo až do úplného zastavení za současného zapnutí varovných výstražných blikačů, neboť v dané situaci nevěděl, zda za ním nedošlo k nějaké nepředvídané události. K zastavení jeho vozidla nedošlo tedy ani bezdůvodně a ani náhle, a tak vozidla jedoucí za ním mohla v bezpečné vzdálenosti zastavit. Dovolatel dále poukázal na to, že odvolací soud se nezabýval skutečností, že až po určité době, když již vozidla stála a dovolatel z vozidla vystoupil, aby se zeptal řidiče vozidla stojícího za ním, co se stalo, přijelo vozidlo řidiče Ing. A. a do stojících vozidel narazilo a způsobilo řetězovou nehodu. Odvolací soud nevzal také na vědomí, že v protokolu Policie ČR je takto celý průběh nehody popsán se závěrem, že řidič Ing. A. se plně nevěnoval řízení svého vozidla, nedodržel bezpečnou vzdálenost za stojícími vozidly a do kolony vozidel narazil. Porušil tak především povinnost řidiče věnovat se plně řízení vozidla stanovenou v §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu a povinnost řidiče stanovenou v §18 odst. 1 téhož zákona - přizpůsobit rychlost jízdy. První žalovaný proto navrhl zrušení rozsudku soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zhodnotila dovolání jako nepřípustné, neboť v dané věci nebyla řešena ani nastolena žádná právní otázka, která by měla zásadní význam nejen pro toto rozhodnutí, ale pro rozhodovací činnost soudů obecně. Ani dovolatel žádnou takovou otázku neuvedl, neodvolal se ani na žádný z důvodů, pro který lze podat dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“), a jeho dovolací argumenty se týkají hodnocení důkazů. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje náležitosti stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny, a není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. K námitkám prvního žalovaného, které směřují proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlédl.
Prvním předpokladem odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), kterým se rozumí jednání v rozporu s objektivním právem. V posuzované věci spočíval protiprávní úkon prvního žalovaného podle skutkového zjištění soudu prvního stupně a tím i odvolacího soudu, který z jeho skutkových závěrů vycházel, v tom, že první žalovaný po předjetí kolony vozidel v levém jízdním pruhu zprava svůj automobil postupně zbrzdil a zde v tomto levém jízdním pruhu zastavil. Protiprávním úkonem, který vyvolal dopravní nehodu, tedy bylo porušení povinnosti řidiče stanovené v §27 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění k datu dopravní nehody, podle něhož řidič nesmí zastavit a stát v jízdních pruzích vyznačených na vozovce mimo pravého jízdního pruhu.
Dalším ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu je existence příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a vznikem škody. V každém konkrétním případě je nutno zkoumat, zda mezi protiprávním úkonem a škodou existuje vztah příčiny a následku. Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. Musí jít o přímou (nikoli zprostředkovanou) příčinu. Vyhodnocení otázky, zda mezi konkrétním porušením právní povinnosti a vznikem škody existovala příčinná souvislost, je věcí právního posouzení.
S ohledem na v řízení učiněná skutková zjištění (první žalovaný po nedovoleném předjížděním zprava po nesouhlasné světelné reakci předjetého vozidla zastavil bez relevantní příčiny své vozidlo na rychlostní komunikaci v levém jízdním pruhu, čímž vytvořil zcela neočekávanou překážku, do které posléze Ing. A. narazil a nastala řetězová srážka) je nutné dospět k závěru, že jednání prvního žalovaného bylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem. Odvolací soud dospěl ovšem bez bližšího zdůvodnění k závěru, že Ing. A. též porušil povinnosti vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a soudem odvolacím však nelze dovodit, že se Ing.A. dopustil protiprávního jednání. Naopak podle skutkového zjištění soudu prvního stupně správní orgán přestupkové řízení proti Ing. A. zastavil s tím, že se přestupku dopustil J. K.. Nejvyšší soud proto uzavřel, že právní posouzení této otázky odvolacím soudem je nesprávné, aniž by to ovšem mělo vliv na správnost celkového rozhodnutí ve věci. Vztah příčinné souvislosti existuje pouze mezi protiprávním jednáním prvního žalovaného a vzniklou škodou.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání prvního žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5 297,50 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) s připočtením částky 1 119,50 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li první žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu