ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.781.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 781/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně IMPACT INDUSTRY BRNO, a.s. , se sídlem Rosice, Brněnská 1027, PSČ 665 01, identifikační číslo osoby 60722690, proti žalované FEMAX, a.s. , se sídlem Praha 6 - Bubeneč, V sadech 15/4, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25364421, zastoupené Mgr. Michaelou Čubíkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Dobrovského 25, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 92/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2011, č.j. 7 Cmo 101/2011-99, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. ledna 2011, č.j. 19 Cm 92/2010-52, ve znění opravného usnesení ze dne 1. června 2011, č.j. 19 Cm 92/2010-72, rozhodl o věci samé výrokem I., jímž zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 16. března 2010, sp. zn. 5996/2009, vydaného rozhodcem Mgr. Romanem Peškem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v rámcové kupní smlouvě účastníků č. RKS 2005/0063 ze dne 31.3.2006 byla v čl. V. sjednána rozhodčí doložka, podle níž se strany dohodly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou s souvislosti s touto smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení, že spor bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný Společností rozhodců s. r. o., IČ 26816113, přičemž procesní pravidla rozhodčího řízení jsou upraveny v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení, vydaném Společností rozhodců s. r. o. Smluvní strany ve smlouvě výslovně pověřily rozhodce, že spor mohou rozhodnout i podle zásad spravedlnosti.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí smlouva je platně sjednána v souladu s §3 a §7 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném ke dni jejího sjednání (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. září 2011, č.j. 7 Cmo 101/2011-99, výrokem I. změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2011, č.j. 19 Cm 92/2010-52, ve znění opravného usnesení ze dne 1. června 2011, č.j. 19 Cm 92/2010-72, ve výroku I. tak, že rozhodčí nález sp. zn. 5996/2009, vydaný dne 16. března 2010 rozhodcem Mgr. Romanem Peškem, zrušil.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně s odkazem na sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva sjednaná mezi účastníky v kupní smlouvě č. RKS 2005/0063 ze dne 31.3.2006 je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení, když z povahy Společnosti rozhodců s. r. o. je zřejmé, že se nejedná o subjekt, který je stálým rozhodčím soudem zřízeným podle §13 zákona o rozhodčím řízení. Obchodní společnost není proto oprávněna vydávat jednací řád pro rozhodčí řízení, podle něhož by měla vykonávat činnosti, které zákon svěřuje do působnosti stálých rozhodčích soudů, a to i jmenování rozhodců z vlastního seznamu. Odkázal na §7 zákona o rozhodčím řízení, z něhož vyplývá, že jednou z nezbytných náležitostí rozhodčí smlouvy pro tzv. rozhodčí řízení ad hoc je dohoda o počtu rozhodců a musí jít vždy o lichý počet. Ve sjednané rozhodčí doložce v dané věci ale nebyl dohodnutý počet rozhodců a ani způsob určení jejich počtu. Z toho odvolací soud dovodil, že rozhodčí doložka není neplatná jen pro obcházení zákona, ale i pro neurčitost a nesrozumitelnost podle §37 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodnila jej nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná pro její neurčitost a nesrozumitelnost, jestliže se strany zřetelně dohodly, že rozhodce bude jmenován určitou společností ze seznamu vedeného touto společností. Pokud odvolací soud podepřel svůj závěr rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dovolatelka poukazuje na to, že v uvedeném rozhodnutí nebyl v jejím kontextu vůbec řešen institut jmenování rozhodce, neboť bylo odkázáno jen na zákon o rozhodčím řízení a Jednací řád, aniž by rozhodčí smlouva obsahovala způsob, jak mají být rozhodci ustanovováni. Má tedy za to, že uvedené rozhodnutí nedopadá na daný případ. Navíc z ustanovení §7 zákona o rozhodčím řízení nelze podle dovolatelky dovodit jakékoli omezení ohledně možnosti smluvních stran stanovit si způsob jmenování rozhodce např. tak, že třetí nestranná osoba provede jmenování rozhodce. Poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS2164/10, podle něhož je ve spotřebitelských smlouvách přípustný postup, kdy výběr rozhodce není podle dohody smluvních stran ponechán pouze na vůli jedné smluvní strany.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ve sjednané rozhodčí doložce nebyl dohodnut počet rozhodců a ani způsob určení jejich počtu. Jednací řád, na který rozhodčí doložka odkazuje a je součástí smluvních ujednání, obsahuje pravidlo pro způsob určení jednoho či třech rozhodců.
Z novely §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, účinné od 1.3.2012, dovozuje, že zákonodárce již při vniku zákona o rozhodčím řízení předpokládal možnost jmenování rozhodce třetí dohodnutou osobou a že novela v tomto směru příslušné ustanovení jen formálně upřesnila.
Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud posoudil věc správně. Žalobkyně zdůrazňuje, že absence přímého určení rozhodce ad hoc nebo konkrétního způsobu určení přímo v rozhodčí doložce, jako to bylo v posuzovaném případě, způsobuje neplatnost rozhodčí doložky. Způsob určení rozhodce blíže nespecifikovaným způsobem výběrem z jakéhosi seznamu právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem, nemůže podle žalobkyně obstát jako platné sjednání rozhodčí doložky.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani žádné vady řízení nenamítá.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, pro posuzovaný případ ve znění účinném ke dni uzavření rozhodčí smlouvy dne 31.3.2006 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Ustanovení §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, v rozhodném znění, stanovilo, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Podle ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení, účinném v rozhodném znění, stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).
V daném případě si účastníci nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze třetí osobě – obchodní společnosti - umožnili, aby určila rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného touto společností.
Za daného skutkového stavu odvolací soud v souladu s §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení správně dovodil, že rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák., jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení v rozhodčí smlouvě, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na třetí právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem. Závěr odvolacího soudu je i v souladu se sjednocující judikaturou, která byla přijata k otázce platnosti rozhodčích doložek v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí velkého senátu v rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plně dopadají na přezkoumávanou věc, kdy ze skutkového zjištění vyplynulo, že to byla výlučně obchodní společnost, která není stálým rozhodčím soudem, která měla určit rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného touto společností. Dovolatelce tedy nelze přisvědčit, že by uvedené sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu přijaté k platnosti rozhodčích smluv, nedopadalo na přezkoumávanou věc.
Poukazuje-li dovolatelka na ustanovení §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, který v době, kdy rozhodčí smlouva byla uzavírána, stanovil, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny a že konečný počet rozhodců musí být vždy lichý, a jestliže ze skutkových zjištění v dané věci vyplynulo, že si strany v rozhodčí smlouvě sjednali, že spor bude rozhodovat rozhodce (rozhodci), pak správně odvolací soud dovodil, že z rozhodčí doložky není zřejmý dohodnutý počet rozhodců ani způsob určení jejich počtu.
Argumentaci dovolatelky ohledně platnosti rozhodčí doložky, a to zejména s ohledem na novelu zákona o rozhodčím řízení, nelze přisvědčit, neboť rozhodčí smlouva byla sjednána v souladu se zákonem účinným v době jejího sjednání.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a sjednocující judikaturou, tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), proto dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 4 500 Kč (§8, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 4 800 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. října 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu