ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.854.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 854/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně G&C PACIFIC NIUE LIMITED, se sídlem Dalton House, 60 Windsor Avenue, London, SW19 RR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zapsané v registru společností Anglie a Walesu pod č. 6701826, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Lesnická 52, s adresou pro doručování Biskoupky 33, Ivančice, proti žalovaným 1. M. O. , 2. Mgr. L.J. , o zrušení rozhodčího nálezu, ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 41 C 158/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011, č. j. .44 Co 246/2010-234, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011, č. j. 44 Co 246/2010-234, se ve výroku III. a výroku IV. a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. října 2009, č. j. 41 C 158/2008-72 ve výroku I. proti žalovanému 1) a výroku II. se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. října 2009, č. j. 41 C 158/2008-72 rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu sp. zn. 5063/2007 vydaného rozhodcem Mgr. L. J., se sídlem na adrese Sdružení rozhodců, s. r. o. v Brně, Příkop 8, IBC (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. září 2011, č. j. 44 Co 246/2010-234 rozhodl o zastavení odvolacího řízení ve vztahu ke druhé žalované (I. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou (II. výrok), napadené části výroku I. soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným (IV. výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Mezi účastníky byla sjednána rozhodčí doložka v rámci nájemní smlouvy ze dne 26. dubna 2007 a obsahovala ujednání o počtu rozhodců a způsobu jeho určení a postupu v rozhodčím řízení odkazem na rozhodčí platný řád, vydaný Sdružením rozhodců s. r. o. se sídlem v Brně, Příkop 8, zveřejněný v platném znění na internetových stránkách sdružení. Podle odvolacího soudu v době, kdy byla rozhodčí doložka mezi stranami takto sjednána, neexistovala konstantní ani četná judikatura, týkající se platnosti rozhodčí doložky z pohledu ustanovení §7 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „ZRŘ“). Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 s tím, že závěry v tomto rozhodnutí je třeba v další soudní praxi akceptovat, neboť jejím účelem je sjednocení roztříštěné soudní judikatury a rozhodčí doložku obsaženou v nájemní smlouvě ze dne 26. dubna 2007 je proto třeba považovat za absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Podle odvolacího soudu však v daném případě existují takové okolnosti případu, z nichž vyplývá, že dovolání se této absolutní neplatnosti je rozporné s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Aniž by v řízení bylo jednoznačně objasněno, která ze smluvních stran text rozhodčí doložky koncipovala, vyšlo současně najevo, že obě strany takové ujednání akceptovaly, nepochybovaly o možnosti, dovolenosti a tudíž i platnosti takto dobově sjednané doložky a na jejímž základě též právně jednaly, i když i žalobce na základě takto sjednané rozhodčí doložky podával žaloby na zahájení rozhodčího řízení, což vyplynulo ze shodných tvrzení účastníků (bez ohledu na skutečnost, že následně měly být tyto žaloby vzaty zpět). Žalobkyně pak následně ve svůj prospěch využívá právní závěr vyplývající z aktuální soudní judikatury za situace, kdy na základě rozhodčí doložky sjednané v době, kdy její nesprávnost nebyla z ničeho zřejmá, bylo vydáno rozhodčí rozhodnutí, které narušuje jeho podnikatelské záměry a snaží se tak toto rozhodnutí zvrátit.
Odvolací soud proto rozsudek jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce odvolání ve vztahu ke druhé žalované zpět a odvolací soud proto řízení proti druhé žalované zastavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, podle jeho obsahu v rozsahu potvrzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu žalobce a prvního žalovaného, podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §231 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť podle něj má být v řízení řešená právní otázka posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. K intertemporálním účinkům tohoto sjednocujícího usnesení se již vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010 a ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010, kdy mimo jiné dovodil, že citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo ke sjednocení rozhodovací praxe. Dovolatel poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3057/2010, kde se Ústavní soud vypořádal s otázkou údajného narušení právní jistoty vydáním uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k tomu, že podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudu v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, s níž vyslovil souhlas parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena. Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska v rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Podle dovolatele tak otázka intertemporálních dopadů citovaného usnesení Nejvyššího soudu na absolutní neplatnost rozhodčí doložky již byla uvedenými ústavními nálezy vyřešena.
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k závěru o nepřiznání nároku žalobci s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák., přičemž tento svůj závěr opírá o v odůvodnění nijak nespecifikované úkony učiněné v jiných neuvedených řízeních.
První žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a dovolání za nepřípustné. Argumentace dovolatele prostřednictvím rozhodnutí Ústavního soudu je nedůvodná, neboť tato rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl věc zcela jinak než dřívějším rozsudkem nebo usnesením proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je soudně rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je v projednávané věci přípustné, neboť odvolací soud otázku platnosti rozhodčí smlouvy a posuzování absolutní neplatnosti právního úkonu podle §39 občanského zákoníku posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud sjednotil judikaturu v otázkách platnosti sjednávaných rozhodčích smluv týkající se způsobu jmenování rozhodce a odkazu na rozhodčí doložky usnesením ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 postupem podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sbírky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 427/2012). Neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí doložka neplatná podle §39 obč. zák. v rozporu se zákonem (a nikoli pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen).
Obecně není vyloučeno, aby na absolutní neplatnost právního úkonu poukázal i ten, kdo ji sám způsobil; aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku v takovém případě však nepřichází v úvahu. Absolutní neplatnost totiž nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektu občanskoprávního vztahu (oproti principu relativní neplatnosti), které by bylo možno charakterizovat jako výkon práv a povinnosti vyplývající z občanskoprávních vztahů, tedy bez právního důvodu zasahuje do práv a povinností jiných, popř. v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008).
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že dovolání se absolutní neplatnosti právního úkonu podle §39 obč. zák. je v projednávané věci výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí nesprávné.
Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a o. s. ř.) v napadeném třetím výroku a závislém naákladovém čtvrtém výroku zrušil podle §243b odst. 2 o. s. ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). V tomto řízení bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V tomto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu