ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.947.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 947/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně L I N D U M, s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Lužická 20, PSČ 120 00, identifikační číslo 261 34 217, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti žalované TARDUS s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1597/174, PSČ 130 00, identifikační číslo 250 50 826, zastoupené Mgr. Simonou Pastrnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 9-11, o zaplacení 216 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 158/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2009, č.j. 68 Co 166/2009-102, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2009, č.j. 68 Co 166/2009-102, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. října 2008, č.j. 23 C 158/2007-89, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2009, č.j. 68 Co 166/2009-102, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. října 2008, č.j. 23 C 158/2007-89, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 216 000 Kč s příslušenstvím, představující smluvní pokutu, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Zatímco soud prvního stupně posoudil smluvní pokutu mezi účastnicemi podle občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že smluvní pokuta sjednaná podle §544 obč. zák. ve smlouvě o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi účastnicemi dne 4.1.2000 je neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy z důvodu její nepřiměřenosti, odvolací soud přisvědčil odvolací námitce žalobkyně a konstatoval, že mezi účastnicemi se jedná obchodněprávní vztah, neboť smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena při podnikatelské činnosti smluvních stran, a za této situace je třeba mimo obecná ustanovení o smluvní pokutě v občanském zákoníku aplikovat i úpravu smluvní pokuty v §300 až 302 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastnice si sjednaly smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s úhradou nájemného, přičemž smluvní strany výslovně uvedly, že tuto výši smluvní pokuty považují za zcela přiměřenou vzhledem k obtížím, které nastanou pronajímateli v důsledku neplaceného nájemného. Odvolací soud považoval výši smluvní pokuty, stejně jako soud prvního stupně, za nepřiměřenou z pohledu zajištěné povinnosti platit nájemné, které činí 19 000 Kč měsíčně. Konstatoval, že tato výše smluvní pokuty není v souladu s dobrými mravy, není přiměřená a neplní funkci preventivní ani funkci sankční, proto sjednanou smluvní pokutu shodně se soudem prvního stupně posoudil jako neplatnou podle §39 obč. zák., aniž by se zabýval možností moderovat sjednanou výši smluvní pokuty podle §301 obch. zák. Z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zmítnutí návrhu žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši požadované žalobou
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) občanského řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty.
Za podstatnou otázku zásadního právního významu považuje otázku vztahu moderace smluvní pokuty podle §301 obch. zák. a neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle §39 obč. zák. z důvodu její nepřiměřenosti, jako ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák. ve vztazích obchodně právních. Za otázku zásadního významu považuje též otázku, zda je třeba odlišně posuzovat dobré mravy v obchodně právních vztazích a občanskoprávních vztazích s ohledem na odlišnosti těchto vztahů a dále otázku vztahu dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku.
Dovolatelka především zdůraznila, že soudy nerespektovaly vůli stran vyjádřenou při uzavírání nájemní smlouvy, resp. smluvní pokuty, kdy účastnice smlouvy ve smlouvě výslovně uvedly, že sjednanou výši smluvní pokuty považují za přiměřenou. Poukazuje na to, že výše smluvní pokuty nebyla mezi účastnicemi otázkou spornou a že žalovaná se rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy v řízení ani nedomáhala, když svoji obranu proti podané žalobě stavěla jen na neplatnosti nájemní smlouvy z toho důvodu, že pronajaty byly nebytové prostory, které v době uzavření smlouvy byly pronajaty jinému subjektu. Hodnocení výše smluvní pokuty jako nepřiměřené považuje s ohledem na zásadu autonomie vůle, principu smluvní volnosti a zásady pacta sunt servanda v obchodních vztazích za nesprávné. Namítá, že soudy nerespektovaly ani zásadu priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy zakládajícím, jsou-li oba výklady možné. Žalobkyně dále uvádí, že pokud by i hodnocení smluvní pokuty jako nepřiměřené bylo správné, pak bylo namístě využít práva soudu smluvní pokutu moderovat, avšak nikoliv právo na smluvní pokutu zcela odepřít s tím, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné. Tím, že odvolací soud dal přednost neplatnosti před moderací, poskytl současně jednání žalované, které bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ochranu, což se neslučuje s ustanovením §265 obch. zák. Má za to, že by uvedené ustanovení obchodního zákoníku bylo zcela nadbytečné, pokud by soudní praxe považovala dohody o smluvní pokutě mezi podnikateli v rámci jejich činnosti za neplatné pro rozpor s dobrými mravy a ten by dovozovala z nepřiměřené výše smluvní pokuty.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka neplatnosti smluvní pokuty pro její nepřiměřenost sjednaná v obchodněprávním vztahu byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem a přijatou judikaturou. Je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2010, pod č. 81, v němž byla řešena otázka ujednání o smluvní pokutě v obchodně závazkových vztazích. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl: „Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvuje obchodní zákoník v ustanovení §301 moderační oprávnění soudu. Ustanovení §301 obch. zák. je třeba mít za speciální k §39 obč. zák. v tom smyslu, že míří na takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zatímco tedy podle úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat s ustanovením §39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle §39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty.“ Nejvyšší soud dále konstatoval: „Smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v §300 až 302 od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty. Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele. Z tohoto důvodu zákon upřednostňuje v kogentní úpravě §301 obch. zák. zachování platnosti právního úkonu i v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a zakládá pouze možnost moderace. Nenastanou-li jiné okolnosti, nelze v souvislosti s nepřiměřenou výší smluvní pokuty aplikovat ustanovení §39 obč. zák.“
Jestliže tedy odvolací soud v daném případě posoudil ujednání o smluvní pokutě jako absolutně neplatné pro příčení se dobrým mravům podle §39 obč. zák., přičemž jediným důvodem pro posouzení smluvní pokuty jakožto neplatné byla její nepřiměřená výše, rozhodl v rozporu s hmotným právem a výše uvedenou přijatou judikaturou, jelikož na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávnou právní úpravu.
S ohledem na uvedený právní závěr Nejvyššího soudu bylo již nadbytečné se zabývat dalšími námitkami dovolatelky, zejména k posouzení otázky nepřiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na rozpor s dobrými mravy. Otázkou nepřiměřenosti smluvní pokuty se bude soud zabývat v dalším řízení za aplikace ustanovení §301 obch. zák. o moderaci smluvní pokuty. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu §301 obch. zák., zda a kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, je výsledkem určitého procesu rozhodování.
Soud nejprve řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.
Bude-li výsledkem rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na smluvní pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy v dané věci naplněn.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady řízení namítaná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu