ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.951.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 951/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobkyně Agentura MM Praha, s. r. o. , se sídlem ve v Řitce, Sportovní 122, IČ 27145123, zast. Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, PSČ 253 01, proti žalované M. K. , zast. JUDr. Ing. Danielem Srncem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, o zaplacení částky 1.381.958,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 42/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2010, č. j. 3 Cmo 53/2010-329, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč, a to do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám jejího advokáta JUDr. Ing. Daniela Srnce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jen „ soud prvého stupně “) rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 25 Cm 42/2009-255, zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1.381.958,84 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 10,75 % z předmětné částky od 13. 11. 2008 do 31. 12. 2008, a dále v každém kalendářním pololetí trvání prodlení dlužníka ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 procentních bodů a platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá až do zaplacení, a to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, a dále nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2010, č. j. 3 Cmo 53/2010-329, potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně v jeho zamítavém výroku ve věci samé a dále jej změnil v nákladovém výroku tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 80.448,- Kč k rukám advokáta žalované, a to do tří dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 79.008,- Kč k rukám advokáta žalované, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně podanou žalobou, ve znění pozdější změny žalobních tvrzení, domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky a příslušenství z titulu náhrady škody, vzniklé v důsledku odstoupení žalované bez zákon. důvodu od smlouvy o uskutečnění turné G. K. po 40ti letech, která měla být uzavřena ústně na schůzce účastníků a dalších osob dne 28. 11. 2007 v Ř.
Odvolací soud dále uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že shora uvedeného dne strany jednaly o uzavření nepojmenované smlouvy s prvky smlouvy obstaravatelské, resp. prvky práv souvisejících s právem autorským, jejíž podmínkou je, aby účastníci dostatečně určili předmět svých závazků, popř. aby dohoda o určité části smlouvy byla nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany, jinak je neplatná. Žalobkyně v řízení neprokázala uzavření smlouvy při jednání dne 28. 11. 2007 mj. i proto, že se strany nedohodly na řadě souvisejících otázek výše honoráře, počtu, termínů a míst konání koncertů. Odstoupení od probíhajícího jednání o uzavření smlouvy nelze dle odvolacího soudu hodnotit ani jako porušení obecné povinnosti dle §415 občan. zák. Žalovaná po zaslání písemného návrhu žalobkyně k uzavření smlouvy dále jednala a zaslala následně žalobkyni protinávrh smlouvy obsahující připomínky nejen jí samé, ale též třetího člena uskupení G. K., V. N. Žalovaná poté, co mezi jejím manažerem J. P. a jednatelem žalobkyně M. M. došlo opakovaně ke konfliktům, vyjednávání o uzavření smlouvy jednoznačně ukončila, jsa přesvědčena, že spolupráce s žalobkyní není možná. Ve sporu nebylo prokázáno naplnění předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu z obchodního vztahu, neboť mezi účastníky nevznikl, jak výše uvedeno, závazkový vztah, a žalobkyně tak neprokázala, že došlo k porušení smluvní či jiné povinnosti a ani příčinnou souvislost mezi porušením této povinnosti a vznikem škody.
Odvolací soud k odvolání žalované změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, jak uvedeno shora, neboť se neztotožnil s aplikací ustanovení §150 o. s. ř., pro který nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení soud prvního stupně.
Dovoláním ze dne 12. 12. 2010 napadla žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že dovolání je dle jejího názoru přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jsa přesvědčena, že rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní, jelikož řeší právní otázku, která v rozhodování soudu nebyla dosud vyřešena, spočívající v tom, jaké podstatné náležitosti musí obsahovat smlouvy o provedení uměleckého výkonu v oblasti showbyznysu s přihlédnutím k tomu, že půjde o jednorázové či opakované představení, a též důvodné dle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., protože řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že mezi stranami došlo k uzavření ústní smlouvy a tato obsahovala veškeré podstatné náležitosti. Nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, resp. soudu odvolacího, a s hodnocením věrohodnosti svědků, neboť je přesvědčena, že svědci jako např. V. N. nebyl nezaujatý při své svědecké výpovědi. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, ze dne 28. 11. 2007 jednali o uzavření smlouvy, která by měla mimo jiné znaky též smlouvy obstaravatelské. Je dále přesvědčena, že na tomto jednání se strany dohodly na podstatných náležitostech smlouvy, o čemž svědčí provedené dokazování. Poukázala na to, že soud prvého stupně dospěl k závěru, že byl sjednán honorář ve výši 100.000,- Kč za jedno vystoupení v rámci turné, avšak odvolací soud v rozporu s ust. §213 odst. 3 o. s. ř. konstatoval, že honorář sjednán stranami nebyl. Odvolacímu soudu následně dovolatelka vytkla, že žalovaná neukončila vyjednávání o uzavření smlouvy, jak uvedl odvolací soud, nýbrž neplatně odstoupila od ústně uzavřené smlouvy. Nesouhlasí taktéž se změnou výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně a ztotožnila se s názorem soudu prvého stupně, jenž dovodil, že náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně přiznat žalované nelze, když spolu s V. N. vyvolali v žalobkyni dojem, že se na všem podstatném při předmětném jednání dohodli. Pokud žalovaná spolu s V. N. jednala při uzavírání smlouvy lstivě a podvodně, když předstírala, že došlo k uzavření smlouvy, odsouhlasila termíny koncertů, propagovala celé turné, měla by nahradit žalobkyni škodu dle ust. §424 občan. zák., kterou způsobila žalobkyni v žalované výši úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
V obsáhlém podání ze dne 11. 2. 2011 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodující pro posouzení věci bylo, zda došlo k uzavření smlouvy či nikoli. Pakliže mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy, žalovaná neakceptovala návrh žalobkyně, smlouva uzavřena nebyla. Dovolatelka zdůraznila, že při předmětném jednání v Ř., které se týkalo předběžných jednání o zamýšleném uskutečnění koncertů skupiny G. K., nedošlo mezi účastníky k uzavření smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že s návrhem žalobkyně nesouhlasila a požadovala (stejně jako V. N.) upravit v dohodě mj. režijní a další přípravy, zkoušky, stanovení přesných termínů a místech vystoupení, zkoušek, dohodu o kostýmech, aranžích atd. Problematiku okamžiku vzniku smlouvy akceptací návrhu řešil opakovaně ve své judikatorní praxi jak Nejvyšší soud, tak též Ústavní soud, přičemž na jejich rozhodnutí v dovolání žalovaná odkázala. Vzhledem k nejistotě o uvedených náležitostech smlouvy, že umělci zaniklého uskupení G. K. po dlouhá léta nevystupovali spolu, a proto bylo nutné případné turné důkladně připravit, následně žalovaná požadovala, aby došlo k uzavření písemné smlouvy a na návrh písemné smlouvy předložený žalobkyní, s nímž nesouhlasila, reagovala protinávrhem. K uzavření ani ústní a ani písemné smlouvy nedošlo a v řízení to taktéž nebylo prokázáno. Poté, co M. M. odmítl za žalobkyni jednat s J. P. a žalovaná na svém zastupování touto osobou trvala, došlo ze strany žalované k ukončení jednání. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobkyně v řízení neustále účelově měnila tvrzení ohledně místa a okamžiku uzavření ústní smlouvy podle vývoje sporu. Vzhledem k tomu, že další námitky žalobkyně ohledně skutkových závěrů nejsou u dovolání, jehož přípustnost je posuzována dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rozhodné, žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl a přiznal jí právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobkyní), jež byla zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání žalobkyně směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 a v tomto znění jsou uváděna další procesní ustanovení.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil ve věci samé v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K tomu je s ohledem na obsah dovolacích námitek třeba dodat, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tzv. jiné vady řízení) a §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit pro hodnocení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitka žalobkyně, prostřednictvím které brojí proti domnělým vadám řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (mj. že v řízení nebyly v rozporu s ust. §120 o. s. ř. zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, že soud postupoval v rozporu s ust. §213 odst. 3 o. s. ř. apod.) nemůže založit přípustnost dovolání napadeného rozhodnutí (§237 odst. 3 o. s. ř. a §242 odst. 3 o. s. ř.), pakliže je přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. teprve zvažována a nejedná se o procestní otázku zásadního právního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou relevantní námitky směřující do správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu a provedeného dokazování. Pakliže dovolatelka v dovolání jednotlivými námitkami brojila proti úplnosti a správnosti skutkových zjištění, nelze než uzavřít, že takové námitky, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze uplatnit jedině tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), a dle §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. okolnostem uplatněným uvedeným dovolacím důvodem dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. nelze při posuzování přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. S ohledem na uplatněné dovolací námitky je nutné zdůraznit, že skutkový základ sporu se nemůže v dovolacím řízení měnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by dovolací soud byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud se proto zabýval dalšími námitkami, jež dovolatelka zahrnula do svého dovolání a jejichž prostřednictvím uplatnila dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a zpochybňovala právní posouzení věci, na kterém spočívá rozsudek odvolacího soudu.
Nejprve považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1.381.958,84 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která žalobkyni měla vzniknout tím, že žalovaná neoprávněně odstoupila od mezi účastníky ústně uzavřené smlouvy.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že nebyla uzavřena ústní (a ani písemná) smlouva, podle které měly být realizovány koncerty ke čtyřicetiletému výročí vzniku uskupení G. K.
Dovolací soud s ohledem na soudy takto zjištěný skutkový stav věci, jímž je vázán, neshledává, že by tato námitka byla schopná založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaná tak nemohla porušit povinnosti vyplývající pro ni z tvrzené ústní smlouvy tím, že by od ní neoprávněně odstoupila.
K této námitce žalobkyně je třeba uvést, že odvolací soud, vycházel při posuzování otázky vzniku smlouvy z ustanovení §43, 43a a §44 občan. zák. upravujících pravidla a mechanismus při uzavírání smluv, která se uplatní i pro obchodní závazkové vztahy. V této souvislosti dovolací soud pokládá za potřebné upozornit zejména na dikci §44 odst. 1, větu první, občan. zák., podle něhož je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti, a dále na §44 odst. 2, větu první, občan. zák., podle něhož přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh. V řízení se tak nepodařilo prokázat, že ústní smlouva byla uzavřena, že návrhy žalobkyně byly žalovanou akceptovány a že ze strany žalované došlo k přijetí návrhu smlouvy a ke vzniku smlouvy dle §44 odst. 1 občan. zák. a byl tak naplněn dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V této souvislosti pak není relevantní námitka žalobkyně ohledně právního posouzení typu smlouvy, kterou strany měly uzavřít. Pokud z řízení nevyplynulo, že by strany uzavřely smlouvu, kterou by upravily vzájemná práva a povinnosti týkající se realizace koncertů příslušných umělců a o jakém obsahu, nelze vytýkat, že právní posouzení toho, o jakou typovou smlouvu šlo, je nesprávné.
Stejně je tomu v případě žalobkyní tvrzeného nesprávného hodnocení úkonu žalované odvolacím soudem, jímž projevila svou vůli nepokračovat v jednáních o úpravě vzájemných práv a povinností. Žalobkyně je přesvědčena, že šlo o neplatné odstoupení od smlouvy a nikoli o ukončení jednání o uzavření smlouvy.
Pokud v řízení nebylo prokázáno, že strany uzavřely předmětnou smlouvu, nelze tento projev vůle, tj. úkon žalované, jímž projevila vůli nepokračovat v jednání o úpravě vzájemných práv a povinností, tedy o uzavření smlouvy, hodnotit tak, jak to činí dovolatelka, tj. že bylo neplatně odstoupeno od smlouvy. K tomu je třeba zejména poukázat na obsah podání ze dne 3. 3. 2008, provedeného v řízení jako listinný důkaz, z něhož vyplývají skutečnosti, pro které není možné přisvědčit názoru dovolatelky, že by na jejich základě šlo o odstoupení od smlouvy, neboť v něm žalovaná sděluje, že odstupuje od připravovaného projektu vzhledem k tomu, že účastníci se neshodli na obsahu smlouvy.
Odvolací soud vyložil uvedené projevy vůle v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v ust. §35 odst. 2 občan. zák., popř. §266 obchod. zák.
Namítala-li žalobkyně, že došlo ke vzniku škody porušením předsmluvní povinnosti ze strany žalované, vycházel odvolací soud z názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, tj. že odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti – bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy – se posuzuje podle ustanovení §415 a §420 občan. zák., a toto právní posouzení odvolacího soudu tedy vychází z judikatury dovolacího soudu.
Odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti – bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy – se posuzuje podle ustanovení §415 a §240 obč. zák.
Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná se – po obdržení návrhu písemné smlouvy od jednatele žalobkyně M. M., který si vyžádala i po schůzce v Ř. – poctivě snažila kontraktaci „dotáhnout a turné realizovat“, neboť o něj sama měla zájem, a žalobkyni zaslala prostřednictvím svého manažera J. P. protinávrh smlouvy, obsahující připomínky jak žalované, tak třetího člena uskupení G. K., V. N. O tomto protinávrhu, resp. připomínkách však žalobkyně odmítla s manažerem žalované vůbec jednat, proto byla žalovaná nucena jednání o uzavření smlouvy ukončit a od uskutečnění záměru předmětného turné v roce 2008 odstoupit.
Z těchto skutkových zjištění se podává, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, z níž by bylo možno odvodit její předsmluvní odpovědnost.
Škoda, která by případným porušením předsmluvní povinnosti vznikla, však není totožná se škodou, jež by vznikla určité smluvní straně pro nesplnění závazků druhou smluvní stranou po uzavření smlouvy. Jde totiž v takovém případě zejména o náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy, popř. náklady v té době odůvodněně vynakládané na přípravu plnění apod.
Dovolací soud k tomu dodává, že v případě, kdy jde o majetkovou újmu spočívající ve vynaložení nákladů v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy, pak potencionálním smluvním partnerům (zájemcům o uzavření smlouvy) zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoliv. Vynaložení těchto „ obvyklých “ provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu ustanovení §420 občan. zák. považovat nelze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které nelze považovat za - pro uzavření smlouvy konkrétního typu - běžné (obvyklé), a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody podle výše odkazovaného ustanovení.
Za skutkových zjištění k dané otázce vyplývá, že poté, co žalobkyně nepřistoupila na doplňující návrh žalované (která požadovala uzavření písemné smlouvy) a vzhledem ke konfliktům manažera žalované a jednatelem žalobkyně, žalovaná ukončila kontraktační proces. Odvolací soud uzavřel, že ukončením kontraktečního procesu žalované neporušila žádnou svoji povinnost.
V souzené věci, tak žalobkyně neprokázala, že by byl naplněn předpoklad existence protiprávního úkonu (porušení prevenční povinnosti), vzniku škody a příčinné souvislosti mezi takovým jednáním a vznikem škody (v podobě vynaložených nákladů), nelze dospět k závěru, že by žalovaná byla odpovědná za škodu ve smyslu §415 a §420 občan. zák.
Dovolatelka odvolacímu soudu též vytkla, že jí žalovaný nárok nepřiznal z titulu odpovědnosti žalované za škodu podle §424 občan. zák.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (viz např. rozsudek ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 odo 1213/2006) uvedl, že ustanovení §424 občan. zák. vyjadřuje jednu ze základních zásad právních vztahů, podle které výkon práv a povinností z těchto vztahů musí být v souladu s dobrými mravy a nikdo nesmí zneužít svého práva jednáním proti dobrým mravům (srovnej §3 odst. 1 občan. zák.). Jednání, které předpokládá citované ustanovení, sice neodporuje zákonu v užším slova smyslu (srovnej §39 občan. zák.), ale poškozuje zájmy účastníků občanskoprávních vztahů. Skutková podstata tak zahrnuje případy výkonu práva směřujícího úmyslně (záměrně) k tomu, aby byla jinému způsobena škoda (případy tzv. šikany), bez ohledu na to, že se výkon práva může jevit ve své podstatě jako oprávněný. Přitom platí, že není jednáním proti dobrým mravům, sleduje-li výkon práva vlastní prospěch jednajícího a nikoliv poškození jiného. Mezi případy jednání spadající pod §424 občan. zák. lze zařadit např. jednání vykazující znaky zákeřnosti, msty, bezohlednosti a nepřiměřené ziskuchtivosti. Jednání proti dobrým mravům (k otázce pojmu „ dobrých mravů “ srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopisu Soudní judikatura č. 8/97, pod č. 62/97) je tak současně jednáním protiprávním.
Je třeba zdůraznit, že pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům ve smyslu ust. §424 občan. zák. je nutné kumulativní splnění všech podmínek vzniku této odpovědnosti (vznik škody, jednání příčící se dobrým mravům, příčinná souvislost mezi tímto jednáním a vznikem škody a zavinění škůdce ve formě úmyslu).
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně vychází ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno úmyslné jednání žalované směřující ke způsobení majetkové újmy žalobkyni. Za této situace odvolací soud při právním posouzení věci nepochybil, když nárok nepřiznal ani z titulu náhrady škody způsobené úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Otázka předpokladů či aplikace §424 občan. zák. nečiní proto rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Pokud dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, uplatňuje – jak shora uvedeno - dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (viz např. R 8/1994).
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolacích námitek dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka dále výslovně v dovolání napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně a soudem odvolacím. Dovolatelka však přehlíží, že přípustnost dovolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto není přípustné a dovolací soud dovolání i v tomto rozsahu (směřující do nákladového výroku) jako nepřípustné odmítl.
Lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím v dovolání uvedených námitek nepodařilo doložit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), a proto Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené rozhodl tak, že její dovolání, pro nepřípustnost, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Žalovaná má proto právo na náhradu nákladů řízení, a to odměny advokáta podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jednoho paušálu hotových výloh (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč a konečně 21 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.463,- Kč, kteroužto částku je žalovaný povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, má žalovaná právo domáhat se výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu