ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.979.2000.1
sp. zn. 23 Cdo 979/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně A. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. Š., zastoupenému advokátkou, a 2) S. e. z., s. p., zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 184/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 1995, č.j. 14 Co 589/95-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. E. B. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 12. 1995, č.j. 14 Co 589/95-80, změnil rozsudek Okresního soudu Praha - východ (soudu prvního stupně) ze dne 25. 5. 1995, č.j. 3 C 184/94-59, tak, že žalobu o určení neplatnosti dohody o vydání pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S., uzavřené žalovanými (dne 29. 7. 1994) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 87/1991 Sb.\"), zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení (§80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.\"/) odvolací soud nedovodil. Protože žalobkyni nevzniklo ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. právo na vydání poloviny sporného pozemku druhým žalovaným (nemovitost totiž přešla na stát znárodněním mimo rozhodné období stanovené v §1 odst. 1 cit. zákona), „nemůže být její neexistující právo ohroženo\", i když „je dohoda uzavřená mezi žalovanými ... neplatná podle §39 o. z., protože byla uzavřena v rozporu s §1 zákona č. 87/91 Sb.\"
Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti dohody o vydání věci napadla žalobkyně - prostřednictvím důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - dovoláním. Poukázala rovněž na to, že (po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) Okresní úřad P. vydal dne 11. 12. 1995, pod č.j. PÚ-R 38/5, rozhodnutí, zakládající na základě zákona č. 229/1991 Sb. žalobkyni vlastnictví sporného pozemku, a dodatkem k dovolání ze dne 29. 4. 2000 předložila rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu v P. ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 2126/99-5010, podle něhož je sporný pozemek nemovitostí, na níž se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. (§17 odst. 6 cit. zákona). Navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a dovolání navrhl zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) - přezkoumal rozhodnutí odvolacího (§242 odst. 1, 3 o.s.ř.) a dovolání neshledal opodstatněným.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem - v daném případě důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž jako jediným správnost napadeného rozhodnutí dovolatelka poměřuje - včetně toho, jak jej obsahově vymezila (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu pouze kontrola správnosti odvolacím soudem přijatého závěru, podle něhož nemá žalobkyně na určení neplatnosti dohody o vydání věci naléhavý právní zájem.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že námitky dovolatelky, týkající se otázky neplatnosti dohody o vydání věci, včetně polemiky o charakteru sporného pozemku z pohledu dopadu zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č. 229/1991 Sb. a o způsobu a době přechodu nemovitosti na stát, lze pominout, neboť s otázkou existence naléhavého právní zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. nemají souvislost. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - sice (nadbytečně) dohodu posoudil jako neplatný právní úkon (a v tom se shodl s názorem dovolatelky); své rozhodnutí však založil právě jen na nedostatku naléhavého právní zájmu na určení její neplatnosti.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu také vyplývá, že skutkový základ věci, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován. Pro rozsudek odvolacího soudu byl rozhodující (zjištěný skutkový) stav v době jeho vyhlášení (srov. §213, §211 a §154 odst. 1 o.s.ř.); pouze k tomuto okamžiku tedy může dovolací soud, jenž sám dokazování - vyjma důkazů k prokázání důvodů dovolání - neprovádí (§243a odst. 2 o.s.ř.), přezkoumat správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav zjištěný - pro účely aplikace §80 písm. c/ o.s.ř. - odvolacím soudem, není proto zpochybnitelný argumenty založenými na skutkových okolnostech, ke kterým došlo nebo o kterých se dovolatelka dozvěděla až po vydání napadeného rozhodnutí a na jejichž základě by případně bylo lze dospět k jiným (pro dovolatelku příznivějším) skutkovým - a posléze právním - závěrům. Uvedené je v projednávané věci významné potud, že argumentace dovolatelky vzcházející z existence rozhodnutí pozemkového úřadu, popřípadě rozhodnutí ministerstva, vydaných po vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, je pro dovolací řízení bezcenná.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Obvinění odvolacího soudu z nesprávného výkladu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. je kvintesencí žalobkyní uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti zmíněného právního úkonu je - přes nepřiléhavé odůvodnění - správný.
Podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení (žalobou) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je - jak správně dovodil odvolací soud - existence naléhavého právního zájmu na určení na straně žalobce. Ustálená judikatura obecných soudů vychází ze závěrů, podle nichž naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí, aniž by se soud zabýval meritem věci (srov. shodně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995 - I. díl, rozsudek Vrchního soudu v Praze z 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 11 v sešitě č. 3 z roku 1994, a rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a 21 v sešitě č. 3 z roku 1997). Závěry shora uvedené se uplatní i v projednávané věci.
Žalobkyni naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o vydání věci nesvědčí, protože k cílům jí sledovaným (navrácení v předešlý stav, tedy obnovení vlastnických poměrů panujících v době před účinností dohody o vydání nemovitosti) nemůže reálně vést. Rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu, týkajícího se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí (srov. §1, §2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální zákon/), totiž není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí (§1, §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb.); navíc platí, že má-li právní otázka (zde platnost právního úkonu), o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (k existenci práva nebo právního vztahu, v daném případě vlastnického práva k nemovitosti), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky (neplatnosti právního úkonu), lze-li přímo žalovat na určení existence samotného práva nebo právního vztahu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 5, ročník 1996, pod č. 119). Připomenout je nezbytné i to, že situace, kdy věc byla po uplatnění nároku vydána jen jedné z oprávněných osob, je ošetřena speciálními ustanoveními restitučních zákonů (srov. §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, ve znění pozdějších předpisů, §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) a lze ji řešit žalobou na plnění, nikoli žalobou na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (shodně rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1387/98).
I když odvolací soud se při odůvodnění závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti dohody o vydání věci zaměřil především na skutečnosti, z nichž vyplývá existence či neexistence práva žalobkyně na vydání věci (tj. na skutečnosti související s posouzením věcné aktivní legitimace), na správnosti závěru dovozujícího, že žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, to nic nemění.
Napadené právní posouzení věci odvolacím soudem je tak v mezích dovolacího přezkumu ve svém výsledku správné a tomu odpovídá závěr, že rozsudek, který na tomto právním posouzení spočívá, je rovněž správný; Nejvyšší soud proto - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1, 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni (dovolatelce), jež nebyla úspěšná, uložil povinnost zaplatit prvnímu žalovanému na nákladech tohoto řízení částku 575,- Kč, která představuje výdaje účelně vynaložené žalovaným na zastoupení advokátem při jednom úkonu právní služby za 500,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a jedné paušální částce 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky), když hodnota sporu nebyla uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi. Výrok o tom, že žalobkyně a druhý žalovaný nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, odpovídá situaci, kdy druhému žalovanému žádné náklady (podle obsahu spisu) v tomto stadiu řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. listopadu 2000
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová