ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.980.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 980/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Allianz pojišťovny, a. s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, proti žalované J. G. , zastoupené Mgr. Evou Švecovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích 2, V. Talicha 1807/14, o zaplacení částky 166 855, 94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 294/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2016, č. j. 7 Co 1156/2016-256, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2016, č. j. 7 Co 1156/2016-256, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 21 C 294/2013-234, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 166 855,94 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Původně se žalobkyně domáhala částky 181 718,60 Kč, soud prvního stupně ovšem rozsudkem ze dne 27. března 2015, č. j. 21 C 294/2013-170, řízení částečně zastavil ohledně částky 3 753,20 Kč a žalobu částečně zamítl ohledně částky 11 109,46 Kč. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Poškozený na žalovanou podal trestní oznámení dne 22. listopadu 2010 pro podezření, že zpronevěřila stroje Caterpillar M 318 D a Caterpillar M 316 C. Z trestního příkazu Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. února 2013, č. j. 2 T 24/2013-400, soud prvního stupně zjistil, že žalovaná byla odsouzena za spáchání přečinu zpronevěry a byla jí uložena povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši 490 864,40 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený odkázán na civilní řízení. Poškozený ohlásil pojistnou událost žalobkyni dne 5. října 2011 a žalobkyně poškozenému uhradila částku 228 558 Kč a částku 444 025 Kč. Žalobkyně poté vyzvala dne 22. srpna 2013 žalovanou k úhradě 181 718,60 Kč (původně žalovaná částka). Soud prvního stupně dále vycházel ze skutečnosti, že v průběhu trestního řízení poškozený uplatnil nárok ve výši 2 270 290,52 Kč dne 29. listopadu 2011. Výše uvedený trestní příkaz Okresního soudu Praha – východ byl zástupci poškozeného doručen 1. března 2013 a právní moci nabyl dne 13. března 2013. Žalobkyně (jakožto právní nástupce poškozeného podle §33 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném k 31. prosinci 2013) poté podala žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky dne 10. září 2013.
Při právním posouzení se soud prvního stupně k námitce žalované zabýval otázkou promlčení nároku uplatněného žalobkyní. Soud vycházel z toho, že poškozený podal trestní oznámení dne 22. listopadu 2010. Od tohoto dne začala běžet subjektivní promlčecí doba, neboť poškozený věděl o vzniku škody i o tom, kdo za ni odpovídá. Promlčecí doba poté přestala běžet dne 29. listopadu 2011, kdy poškozený uplatnil právo na náhradu škody v adhezním řízení, a neběžela až do doručení trestního příkazu zástupci poškozeného, v němž byl poškozený ohledně zbytku svého nároku odkázán na civilní řízení, tedy do 1. března 2013. Od 1. března 2013 do podání žaloby dne 10. září 2013 pak promlčecí doba opět běžela. Soud prvního stupně aplikoval §106 obč. zák. a žalobu podanou 10. září 2013 považoval za včasnou. Námitku promlčení tedy soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba v okamžiku podání žaloby ještě neuplynula.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 2016, č. j. 7 Co 1156/2016-256, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, ovšem s jeho právním posouzením se neztotožnil. Odvolací soud aplikoval §106 odst. 1 obč. zák. stanovující délku promlčecí doby u práva na náhradu škody a §112 obč. zák., podle kterého uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení se řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Odvolací soud vyložil, že za řádné pokračování v řízení se považuje také postup poškozeného, který své právo na náhradu škody uplatnil v adhezním řízení a byl odkázán na řízení civilní, jestliže civilní řízení zahájil podanou žalobou v přiměřené lhůtě po skončení řízení trestního. Zákon délku takové lhůty nestanoví a je třeba ji tedy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu. V opačném případě, tedy nepodá-li poškozený žalobu v přiměřené lhůtě po skončení trestního řízení, se nejedná o řádné pokračování řízení a stavení promlčecí doby pomine a promlčecí doba dle závěru odvolacího soudu uplyne bez ohledu na to, že právo bylo u příslušného státního orgánu uplatněno, tedy jako by k jejímu stavení nikdy nedošlo.
Odvolací soud vycházel ze svých výše uvedených obecných závěrů ohledně výkladu §112 obč. zák. a při jejich aplikaci na řešený případ dospěl k závěru, že podání žaloby dne 10. září 2013 nepředstavovalo řádné pokračování v řízení, neboť trestní příkaz, v němž byl poškozený odkázán na civilní řízení, byl zástupci poškozenému doručen již 1. března 2013, tedy více než šest měsíců před tím, než žalobkyně (právní nástupkyně poškozeného) podala žalobu. Dobu šesti měsíců nelze podle závěru odvolacího soudu považovat za přiměřenou, neboť poškozený znal rozhodné skutečnosti již v okamžiku uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení (29. listopadu 2011) a k přípravě žaloby k zahájení civilního řízení tedy nebylo třeba tak velké časové rozmezí. Ke stavení promlčecí doby tedy dle závěru odvolacího soudu nedošlo, neboť v řízení nebylo řádně pokračováno ve smyslu §112 obč. zák. a subjektivní dvouletá promlčecí doba tak uplynula, jako kdyby k jejímu stavení nedošlo, tedy před podáním žaloby (počala běžet dnem podání trestního oznámení 22. listopadu 2010 a skončila po uplynutí dvou let). Odvolací soud tedy uzavřel, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí doby a námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru dovolatelky závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval §112 obč. zák., neboť i kdyby podání žaloby nebylo možné považovat za řádné pokračování v řízení, stále byla žaloba včas před uplynutím promlčecí doby. Na podporu své argumentace odkázala dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, podle kterého nepokračuje-li poškozený po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení.
Dovolatelka v rámci své argumentace vyložila, proč dle jejího mínění byla žaloba podána před uplynutím promlčecí doby. Jestliže promlčecí doba počala běžet dnem podání trestního oznámení (22. listopadu 2010) a jestliže k jejímu stavení došlo, když poškozený uplatnil svůj nárok v adhezním řízení (29. listopadu 2011), pak promlčecí doba běžela po dobu jednoho roku a sedmi dnů. Ke stavení promlčecí doby pak dle dovolatelky došlo od 29. listopadu 2011 do 13. března 2013, kdy trestní příkaz nabyl právní moc. Promlčecí doba poté opět běžela od právní moci trestního příkazu do podání žaloby (10. září 2013), čímž došlo k uplynutí necelých šesti měsíců. Podle dovolatelky tedy žaloba nebyla podána po marném uplynutí promlčecí doby, neboť promlčecí doba po dobu trestního řízení neběžela. Podle dovolatelky tak stěžejní při právním posouzení nebyla otázka, zda žalobu podala v přiměřené lhůtě po skončení trestního řízení, nýbrž otázka, zda žaloba byla podána před uplynutím promlčecí doby s přihlédnutím k době, po kterou v důsledku trestního řízení promlčecí doba neběžela.
Podle dovolatelky odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže námitku promlčení považoval za důvodnou. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že její žalobě vyhoví, a aby rozhodl o nákladech řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že dovolání není podle jejího názoru přípustné, neboť podané dovolání nemá judikatorní přesah a otázkou formulovanou v dovolání se dovolací soud již zabýval. Žalovaná dále uvedla, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, neboť podání žaloby až šest měsíců po skončení trestního řízení nelze považovat za řádné pokračování v řízení a žaloba je tak podána až po marném uplynutí promlčecí doby. Žalovaná tedy navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou předestřené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení jejího nároku a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že pokud poškozený (v tomto případě jeho právní nástupce) po skončení trestního řízení nepodá v přiměřené době žalobu v občanskoprávním řízení, nepovažuje se jeho postup za řádné pokračování řízení ve smyslu §112 obč. zák. Potud se dovolací soud s právním názorem soudu odvolacího ztotožňuje. Ovšem s navazujícím závěrem odvolacího soudu, že následkem takového postupu poškozeného je promlčení jeho nároku bez ohledu na to, zda jej uplatnil v adhezním řízení, tedy s účinky jako kdyby svůj nárok poškozený nikdy u soudu neuplatnil a ke stavení promlčecí doby nedošlo, nelze souhlasit.
Nejvyšší soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi k tomu, jaké následky přináší postup poškozeného, který žalobou nezahájí civilní řízení ve lhůtě přiměřené po skončení trestního (adhezního) řízení, již několikrát vyjádřil a dospěl k závěru, že v takovém případě začne promlčecí doba opět plynout dnem právní moci rozhodnutí v trestním řízení. Viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011. Nejvyšší soud tedy ve své rozhodovací praxi dovodil, že následkem postupu poškozeného, který nelze považovat za řádné pokračování v řízení podle §112 obč. zák., není promlčení jeho nároku s účinky, jako kdyby jej neuplatnil ani v adhezním řízení, jak dovodil odvolací soud. Následkem takového postupu poškozeného je podle dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu „pouze“ to, že stavení promlčecí doby dnem právní moci rozhodnutí v trestním řízení pomine a promlčecí doba od tohoto dne nadále běží, což ovšem nemění nic na tom, že promlčecí doba po dobu trestního řízení (od uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení až do pravomocného skončení trestního řízení) neběžela.
Při aplikaci výše uvedených závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu na řešený případ je třeba dospět k závěru, že žaloba byla podána před uplynutím promlčecí doby. Promlčecí doba totiž začala běžet dnem, kdy poškozený podal trestní oznámení (22. listopadu 2010), neboť v tuto dobu měl poškozený již informace o tom, že škoda vznikla a kdo za ni odpovídá (§106 odst. 1 obč. zák.). Promlčecí doba pak běžela až do 29. listopadu 2011, kdy poškozený uplatnil své právo na náhradu škody v adhezním řízení (ke stavení promlčecí doby došlo až tímto okamžikem, neboť přímo v trestním oznámení poškozený neuplatnil svůj nárok na náhradu škody – k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011) . Tímto došlo ke stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. a ta neběžela až do právní moci rozhodnutí v trestním řízení, tedy do 13. března 2013. Poté pokračoval běh promlčecí doby až do podání žaloby dne 10. září 2013, neboť žalobkyně neuplatnila své právo v přiměřené době po skončení trestního řízení (viz výše citované rozsudky Nejvyššího soudu). Celkem tedy z dvouleté subjektivní promlčecí doby uběhl před podáním žaloby 1 rok 6 měsíců a 4 dny, neboť promlčecí doba běžela od 22. listopadu 2010 do 29. listopadu 2011, poté došlo k jejímu stavení a její běh pokračoval dále od 13. března 2013 do 10. září 2013. V době podání žaloby tedy nemohl být nárok žalobkyně promlčen a odvolací soud pochybil, jestliže námitku promlčení shledal důvodnou.
Z výše uvedeného vyplývá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť při řešení otázky promlčení nároku žalobkyně dospěl k chybnému závěru, že nepodá-li poškozený v přiměřené lhůtě po skončení trestního (adhezního) řízení žalobu v civilním řízení, promlčí se jeho nárok, aniž by bylo přihlíženo k době, během které promlčecí doba neběžela z důvodu, že poškozený svůj nárok uplatnil v adhezním řízení. Podle výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je třeba přihlížet ke stavení promlčecí doby během trestního řízení (od okamžiku uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody), přičemž běh promlčecí doby pokračuje dnem pravomocného skončení trestního řízení (za předpokladu, že poškozený řádně nepokračoval v řízení ve smyslu §112 obč. zák. podáním civilní žaloby). Skutečnost, že poškozený podal žalobu na náhradu škody v takové lhůtě od skončení trestního řízení, která nebyla přiměřená, nemůže mít za následek to, že nebude přihlédnuto k tomu, že během adhezního řízení promlčecí doba neběžela. Následkem toho, že poškozený nepokračoval řádně v řízení podle §112 obč. zák., je totiž podle výše uvedených judikaturních závěrů pouze opětovné pokračování běhu promlčecí lhůty dnem právní moci rozhodnutí v trestním řízení.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalobkyně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu