ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.984.99.1
sp. zn. 23 Cdo 984/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Bytového podniku v P., státního podniku, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. J., 2) A. P. a 3) L. B., (posledním dvěma jako právním nástupcům po J. J., zemřelém dne 17. listopadu 1993), zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce H. města P., zastoupeného advokátem, o určení neplatnosti dohody o vydání věcí a určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 331/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 1997, č.j. 19 Co 472/97-39, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 1997, č.j. 19 Co 472/97-39, v části potvrzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. ledna 1997, č.j. 7 C 331/93-20, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že „dohoda o vydání domu čp. 719 se staveb. parc. č. 592 a zahradou č. parc. 593, v kat. úz. S., uzavřená dne 18. 9. 1992 mezi navrhovatelem a odpůrci, a registrovaná dne 20. 1. 1992 pod č.j. 6 REH 581/92 Státním notářstvím pro Prahu 6, je neplatná\", se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 1997, č.j. 19 Co 472/97-39, v části potvrzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. ledna 1997, č.j. 7 C 331/93-20, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, „že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika - správa hospodaření pro Bytový podnik v P., s. p.\", a výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. ledna 1997, č.j. 7 C 331/93-20, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, „že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika - správa hospodaření pro Bytový podnik v P., s. p.\", včetně souvisejících nákladových výroků, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 1997, č.j. 19 Co 472/97-39, potvrdil rozsudek ze dne 10. ledna 1997, č.j. 7 C 331/93-20, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí (domu č.p. 719, pozemků parc. č. 592 a 593 v katastrálním území S.), uzavřené dne 18. září 1992, a určení, že vlastníkem uvedených věcí je „Česká republika - správa hospodaření pro Bytový podnik v P., s. p.\", a zavázal žalobce k náhradě nákladů, jež žalovaným v řízení vznikly; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil přípustnost dovolání.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně - aniž se zabýval otázkou platnosti sporného právního úkonu - dovodil, že žalobce na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí a na určení, „že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika, správa hospodaření pro Bytový podnik v P., s. p.\", nemá ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále též jen „o.s.ř.\"), naléhavý právní zájem, protože „bez požadovaného určení nebude ohroženo žádné žalobcovo právo, ani se nestane jeho právní postavení nejistým, aniž snad by požadované určení vytvořilo pevný základ pro budoucí vztahy mezi účastníky a tak se předešlo dalším možným sporům\". Uvedený závěr opřel odvolací soud o úvahu vylučující vlastnictví státu (a práva hospodaření žalobce), byla-li by dohoda o vydání nemovitostí shledána neplatnou; v takovém případě by se totiž uplatnil režim zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a vlastnictví nemovitostí by svědčilo vedlejšímu účastníku (a nikoliv státu). Ve vztahu k určení neplatnosti dohody o vydání věcí argumentoval odvolací soud i nemožností dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí jen na podkladě takového soudního výroku.
Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení napadl žalobce - uplatňuje výslovně dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - dovoláním; proti odvolacímu soudu prosazuje, že jako účastník dohody o vydání nemovitostí v pozici osoby vydávající (povinné) zájmem, požadovaným ustanovením §80 písm. c/ o.s.ř., disponuje.
Vedlejší účastník se ztotožnil s námitkou dovolatele a druhá žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.) - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu na základě ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dovolání shledal zčásti důvodným.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř., jež způsobují zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Zákon svěřil odvolacímu soudu oprávnění založit podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, má-li za to, že význam v něm řešené právní otázky, případně právní význam celého rozhodnutí je zásadní a vyžaduje přezkum cestou mimořádného opravného prostředku. Vyslovil-li odvolací soud přípustnost dovolání v souladu s §239 odst. 1 o.s.ř., nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce skutečně zásadní význam; v tomto směru je dovolací soud vázán názorem odvolacího soudu.
V projednávané věci vyslovil odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání, aniž by ji omezil jen na řešení určité právní otázky (vymezení konkrétní právní otázky týkající se „věcné legitimace k podání žaloby z titulu neplatné restituční dohody\" jen v odůvodnění odvolacího rozhodnutí nemá pro určení objektivních mezí dovolacího přezkumu žádný význam; k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, příloha sešitu č. 7). Dovolacímu přezkumu je ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. tak objektivně otevřeno právní posouzení věci odvolacím soudem jako celek, tedy všechny v něm řešené právní otázky. Z toho, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. je spjata se závěrem odvolacího soudu o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem je - vedle důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - výlučně již pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce také, jak již bylo řečeno výše, správnost rozhodnutí odvolacího soudu tímto dovolacím důvodem, jímž je dovolací soud, včetně jeho obsahového vymezení, vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), poměřuje.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo nepřiznává (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, když soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Námitka vadného výkladu podmínky naléhavého právního zájmu ve vztahu k požadovanému určení (§80 písm. c/ o.s.ř.) je kvintesencí žalobcem uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k dovolacím námitkám správný, znamená tudíž přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, uzavřené dne 18. září 1992 mezi žalobcem jako povinnou osobou a první žalovanou a J. J. jako osobami oprávněnými (registrované bývalým Státním notářstvím pro P. dne 20. listopadu 1992 pod č.j. 6 REH 589/92) a na určení „že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika, správa hospodaření pro Bytový podnik v P., s. p.\".
Podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení (žalobou) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je - jak správně dovodily soudy obou stupňů - existence naléhavého právního zájmu na určení na straně žalobce. Ustálená judikatura obecných soudů vychází ze závěrů, podle nichž naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má preventivní povahu. Jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, přičemž postačuje takové chování žalovaného, které nasvědčuje úmyslu porušit žalobcovo právo nebo způsobit žalobci újmu na jeho právním postavení. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny, a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (§80 písm. b/ o.s.ř.); prevence totiž ztrácí jakýkoliv smysl (naopak nastupuje požadavek reparace v podobě odstranění následků porušení práva) a žalobce již nemůže mít žádný právní zájem na určení právního vztahu nebo práva. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, připustila judikatura naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se (může se předejít) tak případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu). Zmíněné funkce určovací žaloby tak korespondují právě s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna uvedená podmínka. V takovém případě soud žalobu na určení zamítne, aniž by se současně zabýval meritem věci, tj. zkoumáním danosti aktivní nebo pasivní věcné legitimace účastníků řízení. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 1995, sp. zn. 7 Cdo 154/93, rozsudky Nejvyššího soudu z 23. ledna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1002/96, 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96, 29. dubna 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98, 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 203/97, příp. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu ČR, svazek 3, ročník 1995).
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že naléhavý právní zájem nesvědčí žalobci v případě požadovaného určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí. Je tomu tak proto, že k cíli sledovanému žalobci (navrácení v předešlý stav, tedy obnovení vlastnických poměrů panujících v době před účinnosti dohody o vydání věcí) nemůže reálně vést, neboť rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu, týkajícího se nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí (srov. §1, §2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální zákon/, ve znění zákona č. 89/1996 Sb.), není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí (§1 odst. 1, 3, §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákonů č. 210/1993 Sb. a č. 90/1996 Sb.). Jestliže právní otázka (zde platnost právního úkonu), o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (k existenci práva nebo právního vztahu, v daném případě vlastnického práva k nemovitostem), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky (neplatnosti právního úkonu), lze-li přímo žalovat na určení existence samotného práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3, ročník 1994, pod č. 11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II. Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 5, ročník 1996, pod č. 119).
Protože se žalobci v tomto rozsahu nepodařilo správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit, aniž by ve vztahu k této části rozhodnutí byly zjištěny vady ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, zamítl (§243b odst. 1, věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
Pokud bylo rozhodnuto o té části žaloby, jíž žalobce požadoval určení „že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika, správa hospodaření pro Bytový podnik v P., s. p.\", je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Soud prvního stupně totiž připustil změnu žaloby (v podobě jejího rozšíření o další nárok), aniž si uvědomil, že takto formulovaný žalobní návrh není - pokud se týká určení práv žalobce - srozumitelný (termín „správa hospodaření\" je co do svého obsahu nejasný a nelze jej bez dalšího ztotožnit s právem hospodaření ve smyslu §761 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud pak nevyvodil důsledky z toho, že soud prvního stupně nepostupoval podle §43 o.s.ř. (nevyzval žalobce k opravě žaloby v této části), čímž řízení zatížil uvedenou vadou. Již tento závěr s sebou nese důsledek v podobě zrušení napadeného rozhodnutí v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu na určení, „že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika - správa hospodaření pro Bytový podnik v P., s. p.\", včetně zmíněného výroku rozsudku soudu prvního stupně (§243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 2, věta druhá, odst. 5 o.s.ř.).
Závěr odvolací soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení, „že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika, správa hospodaření pro Bytový podnik v P., s. p.\", je třeba odmítnout již proto, že ve své podstatě je založen na úvaze o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce, aniž by se však namítanou neplatností dohody o vydání nemovitostí soudy zabývaly. Jestliže se žalobce po opravě žaloby bude domáhat určení svého práva hospodaření k nemovitostem, pak výsledkem případného zjištění, že právo hospodaření nemá, může být zamítavé rozhodnutí nikoli z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na takovém určení, ale pro absenci věcné legitimace žalobce. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 6. března 1996, sp. zn. II Odon 4/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, sešit č. 1, pod č. 3, a v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit č. 8, pod č. 54, vyslovil, že státní podnik má naléhavý právní zájem na určení existence práva hospodaření k nemovitostem a že rozsudek, kterým soud takové určovací žalobě vyhoví, je způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí potud, že na jeho základě se zapíše do katastru vlastnické právo státu a právo hospodaření příslušného státního podniku.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhá a třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová