ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1612.2006.1
sp. zn. 23 Odo 1612/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Č. o. b., a. s., proti žalovanému JUDr. T. S., advokátu, zastoupenému Mgr. J. V., advokátem, o vydání písemností, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 117/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2006, č. j. 3 Cmo 196/2006-130, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.035,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. V., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 21. 8. 2002 se žalobkyně původně domáhala rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost vydat jí kopie všech písemností, klientských spisů a dokumentů, které drží v souvislosti se zastupováním I. banky, a. s., za období do 18. 6. 2000. Na výzvu soudu učiněnou usnesením ze dne 23. 8. 2002, č. j. 14 Cm 117/2002-11, podáním ze dne 23. 11. 2004 upřesnila žalobní petit tak, že se domáhá vydání a) kopií všech písemností, které byly žalovanému klientem svěřeny nebo které z projednávání věci vznikly a jsou uloženy v advokátních spisech žalovaného sp. zn. 190294, 190346, 190426, 190401, 190345, 190391, 190471, 190508 a 190591, které vedl pro klienta I. A P. B., akciová společnost, za období do 18. 6. 2000, a b) kopií všech písemností, které tento klient žalovanému svěřil nebo které vznikly z projednávání věcí tohoto klienta v období do 18. 6. 2000.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č. j. 14 Cm 117/2002-82, žalobu zamítl s odůvodněním, že není projednatelná. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2005, č. j. 3 Cmo 170/2005-93, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se s jeho názorem, že žalobní petit je i po upřesnění neurčitý, poukázal však na to, že neprojednatelnost žaloby je důvodem k postupu podle ustanovení §43 o. s. ř.. Výzvu k doplnění žaloby posoudil jako nekonkrétní a uložil soudu prvního stupně, aby žalobkyni znovu vyzval a poučil ji, co je třeba doplnit.
Na výzvu soudu prvního stupně učiněnou při jednání dne 3. 2. 2006, aby doplnila žalobu o jmenovité označení konkrétních dokladů, jejichž vydání se domáhá, žalobkyně podáním ze dne 20. 2. 2006 doplnila žalobní petit tak, že se domáhá vydání a) kopií všech písemností, které vznikly z projednávání věcí klienta I. A P. B., akciová společnost, a jsou uloženy v advokátních spisech žalovaného sp. zn. 190294, 190346, 190426, 190401, 190345, 190391, 190471, 190508 a 190591, které vedl pro tohoto klienta, za období do 18. 6. 2000, a b) kopií všech písemností (včetně příloh), které vznikly z projednávání věcí tohoto klienta, na kterých je uveden tento klient jako adresát, a kopií všech písemností (včetně příloh), které byly žalovaným odesílány v plné moci za tohoto klienta v období do 18. 6. 2000. Soud prvního stupně poté, co žalovaný nevyhověl jeho výzvě (učiněné na návrh žalobkyně s odkazem na §128 o. s. ř.) k předložení seznamu dokumentů týkajících se uvedené akciové společnosti, usnesením ze dne 4. 4. 2006, č. j. 14 Cm 117/2002-118, žalobu odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobní petit je nadále neurčitý, neboť postrádá individualizaci věcí, jejichž vydání se žalobkyně domáhá.
Toto usnesení napadla žalobkyně odvoláním, jemuž Vrchní soud v Praze nevyhověl, usnesením ze dne 2. 8. 2006, č. j. 3 Cmo 196/2006-130, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v závěru, že ani doplňujícím podáním ze dne 20. 2. 2006 nebyla odstraněna neurčitost žalobního petitu v označení požadovaných dokumentů a že žaloba je neprojednatelná, neboť převzetí žalobního petitu do výroku by mělo za následek materiální nevykonatelnost rozhodnutí. Dovodil, že na tento případ nelze vztáhnout závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, jimiž žalobkyně argumentovala, neboť v tomto případě nejde o hromadně vyráběnou věc, kterou by nebylo možno popsat tak, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků téhož druhu. Jedná se o konkrétní listiny a žalobkyně nebyla schopna popsat ani jedinou z nich.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) napadla toliko potvrzující výrok tohoto usnesení, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §239 odst. 3 o. s. ř. a jehož důvodnost spatřovala jednak v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./, jednak v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./.
Nesprávné právní posouzení žalobkyně shledala v závěru odvolacího soudu, že žalobní petit ani po upřesnění není natolik určitý, aby žaloba byla projednatelná. Argumentovala, že ve věci nejde o to, zda papír jako hmotný substrát je hromadně vyráběnou věcí, nýbrž o to, že na tomto papíru jsou uvedeny určité konkrétní skutečnosti, které, ač jsou v žalobním petitu určeny obecně, jsou určeny dostatečně z toho hlediska, aby bylo na první pohled zřejmé, že náleží žalobkyni. Přečtením konkrétního dokumentu a porovnáním, zda naplňuje požadavky petitu, lze podle přesvědčení žalobkyně dospět k určení, zda jí konkrétní dokument vydat či nikoliv. Žalobkyně též vytkla soudům nižšího stupně formalistický přístup, jestliže posuzovaly pouze žalobní petit a nikoliv žalobu, v níž podrobně vylíčila, čeho se domáhá, jako celek, a opětovně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, z něhož dovozuje, že v reivindikační žalobě postačí popsat věc obecným způsobem a žalobní petit zpřesňovat v řízení podle skutečností, které v něm mohou vyjít najevo.
Vadou měl řízení zatížit soud prvního stupně tak, že vyzval žalovaného k předložení seznamu dokumentů, jenž má význam pro rozhodnutí ve věci, poté však, co žalovaný odmítl výzvě vyhovět, nepoužil některý z prostředků občanského soudního řádu a žalovaného k vydání nedonutil. Žalobkyně neví, které její dokumenty jsou v držení žalovaného, žalovaný odmítá sdělit, které dokumenty to jsou, a žalobkyně nemá prostředky, aby jej donutila předložit obsah spisu, ze kterého by si žalobkyně mohla vybrat a označit takové dokumenty, které by jí měly být vydány. To je důvod, proč nemůže žalobní petit zformulovat přesněji. Aby mohla vyhovět požadavku soudu, bylo nezbytné, aby žalovaný poskytl soudu potřebnou součinnost, a bylo proto na soudu, aby vhodným postupem, např. podle ustanovení §129 odst. 2 o. s. ř., přiměl žalovaného k předložení dokladů, z nichž by bylo zřejmé, které dokumenty má v držení. V postupu soudů nižších stupňů nedůvodně požadujících stále přesnější formulaci žalobního petitu spatřuje žalobkyně odepření spravedlnosti. Tím, že jí tyto soudy neposkytly účinnou součinnost k ochraně jejího práva ve vztahu k žalovanému, jímž byla procesní součinnost záměrně ztěžována, bylo dle mínění žalobkyně porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl. Vedle obsáhlé argumentace týkající se důvodnosti žaloby, jíž se napadené usnesení odvolacího soudu nezabývalo, označil za správný závěr odvolacího soudu o neurčitosti žalobního petitu, jakož i způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s argumenty žalobkyně. Poukázal na to, že postup podle ustanovení §125 a násl. o. s. ř. je vůči němu nepřípustný, neboť se týká až fáze dokazování, k níž řízení nedospělo.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. /nikoliv též podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak se mylně domnívá žalobkyně/, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je nedůvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahového hlediska jsou námitky žalobkyně především kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky – posouzení náležitostí žaloby. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle ustanovení §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že žaloba je neurčitá ve vymezení toho, čeho se žalobkyně domáhá (tzv. žalobního petitu). Jako nedostatečné odvolací soud posoudil označení předmětu požadovaného plnění. Jak tento soud správně uvedl (a jak Nejvyšší soud vyložil v četných svých rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000, či v usnesení ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, pod č. 210), žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. nesmí, s výjimkou případů tam uvedených, účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno. Vymezení obsahu práv a jim odpovídajících povinností, jejichž splnění se žalobce domáhá (včetně předmětu plnění), pak musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 352/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 38/2002). Rozhodnutí, které by převzalo do výroku nepřesný, neurčitý nebo nesrozumitelný žalobní petit, by vzhledem k ustanovení §261a odst. 1 o. s. ř. nebylo po materiální stránce vykonatelné, právní důsledky, které žalobce zahájením řízení sledoval, by tedy nenastaly a řízení by bylo vedeno zcela bezúčelně.
Ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. vymezuje obsahové, nikoliv formální náležitosti žaloby; jeho požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, tedy neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Zákonem požadované náležitosti je ovšem třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možno bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Požadavku zákona je tedy učiněno zadost, označí-li žalobce v žalobě (v kterékoliv části jejího textu, popřípadě i výslovným odkazem na přílohu) přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, pod č. 152 a již citované usnesení sp. zn. 29 Odo 421/2002).
Písemnosti, vydání jejichž kopií se žalobkyně domáhá, lze z hlediska způsobu jejich označení v žalobním petitu rozdělit do tří skupin:
1) všechny písemnosti, které vznikly z projednávání věcí klienta I. A P. B.,, akciová společnost, a jsou uloženy v klientských spisech označených shora uvedenými spisovými značkami, které žalovaný vedl pro tohoto klienta, za období do 18. 6. 2000,
2) všechny písemnosti (včetně příloh), které vznikly z projednávání věcí tohoto klienta, na kterých je uveden tento klient jako adresát, a
3) všechny písemností (včetně příloh), které byly žalovaným odesílány v plné moci za tohoto klienta v období do 18. 6. 2000.
Údaj o spisových značkách a obchodní firmě klienta, jenž jediný splňuje požadavky konkrétnosti, je způsobilý individualizovat klientské spisy žalovaného (jejichž vydání se žalobkyně nedomáhá), nikoliv však blíže neurčené listiny v nich založené. Údaj, že se jedná o písemnosti, které vznikly z projednávání věcí uvedeného klienta, je jen zcela povšechný, abstraktní a jak z hlediska kvantitativního (co do počtu písemností), tak z hlediska kvalitativního (co do jejich individualizace) zcela neurčitý. I kdyby si soud zjednal v rámci nuceného výkonu rozhodnutí, které převzalo do výroku takový žalobní petit, přístup k uvedeným klientským spisům, neobešel by se před odebráním listin žalovanému (srov. §345 o. s. ř.) bez zkoumání původu všech listin ve spise založených. V rámci řízení o výkon rozhodnutí (či v rámci exekuce) však nelze zkoumat, z jakých aktivit ta či ona listina pochází. Původ listin a jejich povaha (zda byly žalovanému svěřeny právním předchůdcem žalobkyně nebo zda vznikly z projednávání jeho věci – srov. čl. 9 odst. 4 Usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, Věstník ČAK č. 1 /1997), jsou skutečnostmi, jež jsou právně významné pro rozhodnutí ve věci samé v tomto nalézacím řízení a tvrzení o těchto skutečnostech by v případě projednatelnosti žaloby byla předmětem dokazování. Skutkový závěr soudu, zda konkrétní písemnosti mají takový původ či nikoliv, by byl součástí zjištěného skutkového stavu věci, na jehož základě by soud rozsudkem žalobě na vydání těchto písemností vyhověl anebo ji zamítl (srov. §153 odst. 1 o. s. ř.). Mimo nalézací řízení sporné skutkové otázky významné pro posouzení vzniku (existence) uplatněného nároku řešit nelze, nelze tedy jejich řešení prostřednictvím abstraktně formulovaného žalobního petitu přenášet do řízení o výkon rozhodnutí. Soud výkonu rozhodnutí či exekutor se jimi zabývat nemůže.
Obdobné platí též pro druhou skupinu písemností. Označení písemnosti obchodní firmou adresáta je sice konkrétním znakem, tento jeden jediný znak však sám o sobě k individualizaci listiny nepostačuje, zejména když ani v tomto případě z žalobního petitu nevyplývá, kolik má být písemností vyhovujících takové charakteristice vydáno. Další žalobkyní užitá charakteristika, to jest že jde zároveň o písemnosti, které vznikly z projednávání věcí tohoto adresáta jako klienta žalovaného, pak význam označení písemností firmou adresáta jen problematizuje; pokud by byly žalovaným dobrovolně předloženy či mu měly být nuceně odebrány písemnosti označené takovým adresátem, bylo by nutno zkoumat též původ jejich vzniku. To, jak bylo shora vysvětleno, mimo nalézací řízení nelze. Co platí pro vlastní písemnosti, platí tím spíše pro jakkoliv neoznačené přílohy, jejichž identitu by bylo nutno dodatečně zjišťovat z obsahu vlastních písemností.
Pokud jde o třetí skupinu, pak z důvodů shora rozvedených nelze až v řízení o výkon rozhodnutí (či v exekučním řízení) zkoumáním a hodnocením obsahu listin (tedy prováděním a hodnocením důkazů) zjišťovat jejich obsah a činit závěry, zda jde o písemnosti, které byly odesílány žalovaným, zda je žalovaný odesílal v plné moci za uvedeného klienta a zda se tak stalo v období do 18. 6. 2000.
Údaje, jimiž jsou písemnosti v žalobě označeny, tedy k jejich individualizaci (ke spolehlivému odlišení od jiných listin v držení žalovaného) nepostačí a rozhodnutí, které by žalovanému uložilo vydat takto označené listiny, by nebylo z hlediska materiálního vykonatelné.
Žalobkyni se nezdařilo individualizovat písemnosti vůbec, tedy ani v obecnější podobě, což je odrazem skutečnosti, že jí není známo, které písemnosti žalovaný drží. Není proto případný její poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2004 (dále jen R 72/2004), v němž (a též v usneseních ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 428/2006, a ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5269/2007, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) je vyjádřen názor, že postačí, je-li věc v žalobě popsána obecněji (např. televizor určité značky a průměru obrazovky), a popis lze upřesnit v průběhu řízení na základě jeho výsledků. Je zřejmé, že o takovou procesní situaci v posuzované věci nejde. Na ni se vztahuje názor, jenž z R 72/2004 též vyplývá (mutatis mutandis), že v žalobě o vydání movitých věcí (mezi něž patří i písemnosti) je třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného. Tomuto požadavku žalobkyně nevyhověla.
Je třeba též zdůraznit význam té skutečnosti, že žalobkyně, který není schopna označit konkrétní písemnosti, se domáhá vydání „všech písemností“, které vyhovují zvolené abstraktní charakteristice. V případě převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí by tak nebylo možno i z tohoto důvodu zjistit, zda povinný splnil dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí (srov. §251 o. s. ř.), či zda byl proveden nařízený výkon rozhodnutí odebráním věci (srov. §345 o. s. ř.). Jestliže by totiž žalovaný vydal dobrovolně písemnost (či určité množství písemností), jež by formálně vyhovovala abstraktním kritériím obsaženým v žalobním petitu, anebo by mu byla taková písemnost (písemnosti) nuceně odebrána, nebylo by možno posoudit, zda byly takto vydány či odebrány skutečně „všechny písemnosti“, na něž se vztahuje exekuční titul. Rozhodnutí, které by převzalo posuzovaný žalobní petit do výroku, by tak bylo materiálně nevykonatelné též z tohoto důvodu.
Údaje, které by blíže konkretizovaly předmětné písemnosti, nevyplývají ani z jiných částí žaloby než z vlastního návrhu soudního výroku. Vytýkaný formalismus proto dovolací soud v procesním postupu soudů nižších stupňů neshledává. V doplňujícím podání ze dne 23. 11. 2004 žalobkyně označila dostatečně konkrétně dvě písemnosti, vyjádření za I. v řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 11. 5. 1998 a rozklad proti rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 26. 8. 1998. Kopie těchto písemností však předložila k důkazu, má je tedy k dispozici a je proto zřejmé, že jejich vydání se nedomáhá. Údaje o jiných konkrétních písemnostech jsou obsaženy v dalších listinách, které žalobkyně předložila k důkazu, a to pod body 1) až 3) přípisu ze dne 13. 6. 2002, jímž žalobkyně (s odkazem na návrh smlouvy o dlouhodobé strategii, jehož fotokopie je rovněž přílohou žaloby) vyzvala žalovaného k předložení těchto písemností. Pokud by se žalobkyně chtěla domáhat vydání těchto konkrétních písemností, bylo třeba, aby je v žalobě jako předmět požadovaného plnění označila či v ní alespoň výslovně odkázala na obsah příslušné přílohy jako na listinu, z níž je patrný konkrétní nárok, jehož procesní ochrany ve formě rozhodnutí soudu se domáhá, tj. aby takto v žalobě projevila vůli upřesnit vymezení uplatněných práv a jim odpovídajících povinností prostřednictvím skutkových údajů obsažených v připojené listině (srov. mutatis mutandis závěry týkající se vylíčení rozhodných skutečností v žalobě, obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, pod č. 35, a v rozsudku téhož soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V posuzované věci se tak nestalo.
Opakované poučení žalobkyně podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. již obsahovalo konkrétní informaci o tom, jak je třeba žalobní petit doplnit, lze je tedy posoudit jako řádné. Žalobkyně byla vyzvána k doplnění žaloby a byla jí stanovena přiměřená lhůta. Podání, které na základě této výzvy předložila, však nedostatek určitosti žalobního petitu neodstranilo a na základě takto vadné žaloby nelze v řízení pokračovat. Jestliže za této procesní situace dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě aplikovat ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., pak jde o právní posouzení správné a uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dán není.
Dán není ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Předmětné řízení je řízením sporným, tedy řízením, v němž se řeší spor o právo a v němž jeho účastníci, žalobce a žalovaný, stojí proti sobě jako odpůrci (srov. §79 odst. 1 větu poslední a §90 o. s. ř.). Úspěch jednoho ve sporu znamená neúspěch druhého. Bylo by v rozporu s principy, na nichž stojí takové řízení, aby procesní soud nutil jednu stranu ke sdělení informací nezbytných k úspěšnému vedení sporu druhou stranou. Takovým postupem by soud především napomáhal jedné straně sporu proti druhé, čímž by porušil ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení, zakotvenou v Čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a v Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavu by pak porušil rovněž v Čl. 90, a též v Čl. 36 odst. 1 Listiny, z nichž plyne, že soudy poskytují ochranu právům stanoveným způsobem. Způsob, jakým soudy poskytují ochranu právům v občanském soudním řízení, upravuje především občanský soudní řád. V něm pak není upraven procesní postup, jímž by soud přinutil žalovaného sdělit skutečnosti, které potřebuje žalobce k podání řádné žaloby. Ustanovení §128 věty první o. s. ř., podle něhož každý je povinen na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, se vzhledem ke svému systematickému zařazení v rámci úpravy důkazních prostředků (§125 a násl. o. s. ř.), a též z hlediska logiky, vzhledem ke shora popsanému postavení účastníků sporného řízení, vztahuje pouze na třetí osoby (na orgány, fyzické a právnické osoby – srov. §125 větu první o. s. ř.), nikoliv na účastníky řízení. Důkazním prostředkem, jímž lze získat poznatky, které má o věci účastník, je výslech účastníka podle ustanovení §131 o. s. ř. Tento důkaz však nelze ve sporném řízení provést, aniž by s tím účastník souhlasil. Využít nebylo možno ani postupu upraveného v ustanovení §129 odst. 2 o. s. ř., podle něhož předseda senátu může uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil. Toto ustanovení se vztahuje též na účastníky řízení, tedy i na žalovaného, a splnění soudem uložené povinnosti lze vynucovat. Listina by ovšem musela by být potřebná k důkazu a v rozhodnutí soudu by musela být konkrétně označena. Z toho plyne, že by soud nemohl uložit žalovanému povinnost předložit ty listiny, jež jsou vlastním předmětem žalovaného plnění a které ostatně nemůže konkrétně označit. Uložit povinnost k předložení soupisu listin pak ustanovení §129 odst. 2 o. s. ř. v posuzované věci rovněž neumožňuje; stanoví totiž povinnost vydat listinu existující (srov. dikci „kdo má listinu“), nikoliv takovou listinu (zde soupis) za účelem jejího předložení pořídit. Pro oba zvažované procesní instrumenty pak platí, že jde o prostředky, jimiž soud v řízení probíhajícím na základě řádného návrhu na zahájení řízení provádí dokazování a které proto nejsou určeny k obstarání informací, jež potřebuje navrhovatel k samotnému uplatnění nároku u soudu. Listiny, jimiž bude třeba provést důkaz, a zprávy o skutečnostech, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, si sice soud opatřuje již v rámci přípravy jednání (srov. §114a o. s. ř.), vzhledem k ustanovení §114a odst. 1 o. s. ř. tak však postupuje pouze za předpokladu, že nebylo rozhodnuto podle ustanovení §114 odst. 2 o. s. ř., mimo jiné že nebyl návrh na zahájení řízení odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. Z toho plyne, že v případě podání neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité žaloby je soud povinen nejprve zjednat nápravu postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. a teprve v tom případě, že bude žaloba opravena nebo doplněna do té míry, že bude projednatelná, doručí žalobu žalovanému s výzvou k vyjádření a podnikne další kroky k vlastní přípravě jednání upravené v ustanovení §114a a násl. o. s. ř.
Není-li žalobkyni známo, jaké písemnosti týkající se jejího právního předchůdce žalovaný drží, a není-li z tohoto důvodu objektivně schopna požadované listiny individualizovat, pak žaloba na vydání nebyla vhodným způsobem uplatnění jejích práv a žalobkyně nedůvodně vytýká soudům nižších stupňů, že jí odepřely spravedlnost a porušily její právo na spravedlivý proces. Článek 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, na který se žalobkyně odvolává, zakotvuje ústavní právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným postupem. Ten je, jak bylo již řečeno, v posuzované věci určen především občanským soudním řádem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 239/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 73/1996). Tam, kde se řízení zahajuje toliko na návrh, spadá pod požadavek stanoveného postupu též podání návrhu obsahujícího předepsané náležitosti. Takto stanovený postup žalobkyně přes řádné poučení ze strany soudu nedodržela, přičemž je bez významu, zda se tak stalo z důvodů objektivních či jiných.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) je tedy usnesení odvolacího soudu správné. Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Odvolací soud pochybil, když (alespoň podle obsahu odůvodnění napadeného usnesení) odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. 14 Cm 117/2002-118, projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005. Podle přechodných ustanovení v čl. II. bod 2. zákona č. 59/2005, kterým byl s účinností od 1. 4. 2005 novelizován občanský soudní řád, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Bylo-li přezkoumávané usnesení soudu prvního stupně vydáno po datu účinnosti této novely, měl odvolací soud postupovat podle občanského soudního řádu ve znění novelizovaném. Skutečnost, že odvolací soud postupoval, byť nesprávně, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005, vedla k tomu, že vzhledem k přechodným ustanovením v čl. II. bod 3. zákona č. 59/2005 musel též dovolací soud projednat dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005. Protože však ustanovení občanského soudního řádu rozhodná pro procesní postup a rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu v tomto řízení nebyla zákonem č. 59/2005 (ani následujícími novelami) dotčena, není procesní pochybení odvolacího soudu takovou vadou řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Žalovanému, jenž byl v dovolacím řízení zcela úspěšný, přiznal dovolací soud náhradu nákladů v něm vynaložených (§142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř.). Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem, jehož odměna se vzhledem k §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, určuje podle sazby stanovené v §15 ve spojení s §14 odst. 2, §13 a §8 a ve spojení s §18 odst. 1 této vyhlášky částkou 2.250,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů, a to za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 2.550,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. částku 485,- Kč, kterou bude advokát žalovaného jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 3.035,- Kč žalobkyně zaplatí ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalovaného (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu