ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1021.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 1021/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ Zemědělskému družstvu M., 2/ Ministerstvu zemědělství České republiky se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, 3/ České republice - Ministerstvu zemědělství České republiky se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, 4/ České republice – Okresnímu úřadu v Novém Jičíně, 5/ P. f. ČR, zastoupenému advokátem, o náhradu za nemovitosti ve výši 781. 583 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 52/95, o dovolání 3. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.9.1999, čj. 11 Co 395/99 – 155, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 1999, čj. 11 Co 395/99-155, se ve výroku, jímž byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5.listopadu 1998, čj. 16 C 52/95-122, tak, že 3.žalovaný Česká republika- Ministerstvo zemědělství ČR byl zavázán zaplatit žalobci částku 763.569 Kč, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a třetím žalovaným a ve výroku o náhradě nákladů státu, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5.11.1998, čj. 16 C 52/95-122, byla ve výroku označeném I. stanovena povinnost čtvrtému žalovanému zaplatit žalobci částku 763. 569 Kč, a ve výroku označeném IV. povinnost zaplatit mu 61.320 Kč na nákladech řízení. Tímtéž rozsudkem byl výrokem označeným II. zamítnut návrh na stanovení povinnosti čtvrtému žalovanému zaplatit částku žalobci 18. 014 Kč a 16% úrok z částky 781.583 Kč, a výrokem označeným III. byl zamítnut návrh, aby ostatní žalovaní byli povinni zaplatit žalobci 781. 583 Kč s 16 % úrokem z prodlení. Výroky označenými V., VI. a VII. rozhodl soud prvního stupně o ostatních nákladech řízení.
Žalobce odůvodňoval svůj návrh tím, že jako oprávněné osobě podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále též jen „zákon o půdě\" ), mu nebyly poskytnuty náhrady za některé nemovitosti – budovy a porosty, jež náležely k nemovitostem zapsaným v knihovní vložce č. 321 k.ú. F., tzv. zbytkovému statku „ Z. d. „ , které však ke dni vydání ostatních jím uplatněných nároků již neexistovaly. Výši náhrady opíral o posudek znalce F. Ch. ze dne 22. 3. 1992, podle něhož činila hodnota budov 781. 583,02 Kč.
Soud prvního stupně shledal pasivně legitimovaným čtvrtého žalovaného - Českou republiku - Okresní úřad v Novém Jičíně z titulu jeho zákonné povinnosti spravovat majetek ve vlastnictví státu, u nějž není patrno, která státní organizace jej má spravovat, a na danou věc aplikoval ustanovení §65 hospodářského zákoníku.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm.c) zákona o půdě, a že věci, o jejichž náhradu se jedná, přešly na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, neboť se jednalo o odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Odvolací soud neměl rovněž pochybnosti o tom, že nárok žalobce byl uplatněn v zákonné lhůtě ve smyslu §13 odst. 3 zákona o půdě. Za základní spornou otázku považoval, zda a který z žalovaných je osobou povinnou k poskytnutí uplatněných náhrad. Se závěry soudu prvního stupně se shodl v posouzení nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného, který převzal statek v době, kdy již byly předmětné budovy zbourány. Pokud jde o druhého žalovaného, tj. Ministerstvo zemědělství České republiky ( dále jen „ Ministerstvo zemědělství\"), podle názoru odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by tento právní subjekt, či jeho právní předchůdce, s předmětným majetkem disponoval. S poukazem na ustanovení §18a zákona o půdě konstatoval, že rovněž pátý žalovaný není povinnou osobou k poskytnutí náhrady v této věci. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, podle něhož je čtvrtý žalovaný, tj. Česká republika – Okresní úřad v Novém Jičíně, osobou povinnou k poskytnutí náhrad, neboť dle jeho názoru nebylo prokázáno, že by s majetkem nakládal bývalý okresní národní výbor, jenž byl jeho právním předchůdcem, a nejedná se o případ podřaditelný pod ustanovení §65 odst. 3 hospodářského zákoníku v jeho platném znění. Za osobu povinnou k poskytnutí náhrad v předmětné právní věci odvolací soud považuje třetího žalovaného tj. Českou republiku, zastoupenou ministerstvem zemědělství, a to s ohledem na charakter majetku, o jehož náhradu se jedná. Dovozuje, že tento majetek spadá do působnosti ministerstva zemědělství, o čemž svědčí kroky tohoto státního orgánu v souvislosti se zrušením státního statku, který naposledy s předmětným majetkem hospodařil. Výše náhrad za zaniklé budovy byla, dle názoru odvolacího soudu, prokázána znaleckým posudkem, předloženým žalobcem, a nebyla zpochybněna. V úvahu pak přichází , s ohledem na charakter určené povinné osoby, pouze peněžitá forma náhrady.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jež nabylo právní moci dne 6.ledna 2000, napadl třetí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost založil na ustanovení §238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. Dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Poukazuje především na okolnost, že předmětný majetek, tzv. zbytkový statek „ Z. d.\" F., byl přidělen právním předchůdcům žalobce přídělovou listinou Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 15. 9. 1934 čj. 95366/34-I/3 za přídělovou cenu 249. 133 Kčs, zahrnující jak cenu půdy, tak i ceny přidělených staveb. Odkazuje přitom na usnesení Okresního soudu ve Fulneku Č.j.246/35, kde jsou tyto skutečnosti uvedeny. Přestože soudu prvního stupně i soudu odvolacímu byly uvedené skutečnosti známy, při určování výše náhrady je nezohlednily. Dovolatel v této souvislosti připomíná, že ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě nerozlišuje mezi příděly uskutečněnými před rokem 1948 ( tj. od roku 1920, kdy nabyl účinnosti zákon č. 81/1920 Sb., tzv. přídělový), a po tomto roce. Vzhledem k tomuto charakteru majetku bylo třeba přiznat žalobci jen omezenou náhradu ve smyslu §14 odst. 9 zákona o půdě. Dovolatel připomíná rovněž stanovisko Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp.zn. 2 Cdon 634/97, uveřejněné v publikaci Soudní judikatura č. 7/1998. Zásadní námitka dovolatele pak směřuje k závěru odvolacího soudu při řešení otázky, který státní orgán by měl za stát předmětnou náhradu, vyplývající ze zákona o půdě, poskytnout. Akceptuje názor odvolacího soudu, který dovodil, že odpovědnost k předmětné náhradě má v souladu se zákonem o půdě stát, avšak nenachází zákonnou oporu pro závěr odvolacího soudu, že tato náhrada spadá do působnosti Ministerstva zemědělství. Podle mínění dovolatele je kompetentním orgánem v oblasti nakládání s majetkem státu ( a má tedy i povinnost náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 5 zákona o půdě), okresní úřad v místě, kde se taková nemovitost nalézala, neboť jemu příslušela a přísluší oblast státní správy na úseku hospodaření s národním ( i zemědělským ) majetkem. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem, že jedinou možnou náhradou je forma peněžitého plnění; poukazuje přitom na ustanovení §18a odst. 1 zákona o půdě, který pamatuje na skutečnost, kdy povinnost k náhradě má okresní úřad. V takových případech náhradu poskytuje P. f. České republiky způsobem uvedeným v odstavci 2 citovaného ustanovení. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem navrhl zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel rovněž navrhl vydání usnesení o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, které odůvodňuje zejména tím, že náhrady podle restitučního zákona o půdě se poskytují především na základě dohod a především v naturální formě, a dále okolností, že námitka o výši přiznané náhrady, ač byla uplatněna Ministerstvem zemědělství i Okresním úřadem v Novém Jičíně, nebyla v průběhu řízení zohledněna.
K dovolání se vyjádřil pátý žalovaný – P. f. České republiky tak, že právní závěry odvolacího soudu, které vyvodil ze zjištěného skutkového stavu, považuje za správné; P. f. v žádném případě nevznikla povinnost plnění vůči žalobci, a pro tuto povinnost nebyly předloženy žádné důkazy ani odpovídající právní argumentace. Má zato, že dovolání ze strany třetího žalovaného není důvodné.
Z vyjádření čtvrtého žalovaného – Okresního úřadu v Novém Jičíně - vyplývá, že ve věci určení osoby pasivně legitimované se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť okresní úřad, resp. Okresní národní výbor v Novém Jičíně předmětný majetek nikdy nedržel, ani s ním nenakládal.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že považuje závěry soudu za správné jak v otázce pasivní legitimace, tak i v otázce formy náhrady. Nesouhlasí s argumenty dovolatele ohledně výše náhrady, a v souvislosti s tím zpochybňuje výklad pojmu příděl, jak jej uplatnil dovolatel. Dodává, že z předmětného přídělu je požadována náhrada za obytný dům do výše 156.009 Kč. Všechny ostatní budovy, ať již obytné nebo hospodářské či jiné stavby, byly zbudovány až po přídělu ze dne 15. 9. 1934. Navrhl zamítnutí dovolání i návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatel v následné replice uvádí, že vyjádření žalobce k výši požadované náhrady je nesprávné a nemá oporu ve znaleckém posudku F. Ch., jehož část cituje. Také ostatní námitky v předmětném vyjádření nemají oporu v zákoně, což dokládá přehledem právní úpravy na úseku dispozic s majetkem. Argumenty ve vyjádření žalobce tak nejsou důvodné.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř., je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm d) o.s.ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v mezích daných dovolacím důvodem ( §242 odst. 3 věta první o.s.ř.) včetně jeho obsahového vymezení.
Dovolatel naplňuje dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem ( §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.), následujícími námitkami :
a) Nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že osobou povinnou k poskytnutí náhrad za odstraněné budovy bývalého statku Z. d. v katastrálním území F. je Česká republika - Ministerstvo zemědělství. Přitom nárok žalobce uplatněný podle ustanovení §14 a §16 zákona o půdě považuje za oprávněný. Za správný rovněž považuje závěr odvolacího soudu, že osobou povinnou k poskytnutí těchto náhrad je stát.
b) Nepovažuje za správně vypočtenou výši náhrady, protože původní vlastnice budov – matka žalobce- je získala přídělem od státu, resp. sama získala přídělem jednu jejich ideální polovinu, a druhou získal přídělem v roce 1934-35 její manžel, po němž ji zdědila. Náhrada proto měla být poskytnuta jen do výše přídělové ceny.
c) Za nesprávné považuje rozhodnutí o formě náhrady, protože ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě neumožňuje náhradu v penězích, pokud se účastníci na této formě nedohodli, což se v daném případě nestalo.
Zásadní námitku dovolatele, týkající se pasivní věcné legitimace v řízení, považuje dovolací soud za nedůvodnou. Úvahy odvolacího soudu vycházejí ze skutkového zjištění, jehož správnost nebyla napadena. Podle něj byly budovy, za něž žalobce požaduje náhradu, odstraněny v době, kdy byly ve vlastnictví státu a ve správě a užívání Státního statku O. Výměrem ministerstva zemědělství ČSR z 16.12.1975 byl tento státní statek zrušen bez likvidace a zbývající majetek - již po odstranění předmětných budov – byl převeden do vlastnictví jednotného zemědělského družstva. Závěr odvolacího soudu, že za této situace je ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě osobou pasivně legitimovanou k poskytnutí náhrady stát, považuje proto dovolací soud za správný: podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě poskytuje totiž náhradu podle ustanovení §14 zákona o půdě ( tedy včetně náhrady za odstraněné budovy podle jeho odstavce 1) právnická osoba, která věc držela v době zániku nemovitostí. Povinnou osobou je tedy z tohoto hlediska stát jako právnická osoba ( §21 obč. zák.), která budovy vlastnila a prostřednictvím své hospodářské organizace ( kterou sama zrušila ) i držela v době, kdy byly odstraněny. Ostatně i dovolatel považuje tento závěr za správný. Otázka pasivní legitimace je tím tedy vyřešena a zbývá jen posoudit, který státní orgán má v této věci stát (Českou republiku) zastupovat. Dle názoru dovolacího soudu vystupují jako orgány, odpovědné za plnění jménem státu v restitučních věcech především ústřední orgány, což vyplývá z právních předpisů vydaných k provedení restitučních zákonů, přičemž okresní úřady jim poskytují potřebnou součinnost ( viz zákon č. 162/92 Sb., o působnosti orgánů České republiky při provádění zákona č. 403/90 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších zákonů, a zákon č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích ).Podle ustanovení §21 odst. 2 o.s.ř. jedná za stát pracovník státního orgánu, jehož se věc týká, nebo pověřený pracovník jiného státního orgánu.
Pojem „orgán, jehož se věc týká\", je poměrně volný a může být sporný, protože věc se může týkat působnosti více orgánů, včetně ústředních. V dané věci by např. vedle ministerstva zemědělství mohlo přicházet v úvahu i ministerstvo financí České republiky, které je zmocněno k poskytování náhrad podle zákona č. 403/90 Sb., a zákona č. 87/91 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zemědělské restituce byly však vyčleněny k zvláštní zákonné úpravě provedené zákonem o půdě, a zákonem č.243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Posléze citovaný zákon svěřil ministerstvu zemědělství i poskytování náhrad za stát v případech uvedených v §14 odst.6 v tehdy platném znění, a to v ustanovení §10 písm.b). Dovolací soud proto sdílí právní názor odvolacího soudu, že i v dané věci s ohledem na zemědělský charakter restituce, se věc týká ministerstva zemědělství. Za správný považuje i právní závěr odvolacího soudu, že povinnou osobou nebyl v daném případě Okresní úřad v Novém Jičíně, protože dle obsahu spisu jeho předchůdce - Okresní národní výbor v Novém Jičíně - nikdy předmětné nemovitosti nedržel ani nespravoval.
Dovolateli nelze dát zapravdu ani v tom, že by v daném případě, kdy původní vlastníci – právní předchůdci žalobce – získali předmětné nemovitosti přídělem od státu v roce 1934, měla být náhrada omezena výší přídělové ceny, tj. částkou 249.133 Kč podle ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě. Ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě sleduje zájem nevyplácet náhrady podle současných cenových předpisů v případech, kdy přídělové ceny byly po roce 1945 stanovovány značně výhodnou částkou, která nezřídka ani nebyla zaplacena, a přídělci často po krátké době odcházeli z přidělených usedlostí. Tuto situaci nelze srovnávat s příděly, jež se uskutečnily v předválečném období, za jiných cenových relací i finanční síly tehdejší československé měny, a za situace, že vlastníci o nemovitosti léta pečovali. Není proto důvod aplikovat ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě na případy, kdy k přídělu došlo podle předpisů platných před rokem 1945. Na základě této úvahy pak již není rozhodující judikatura dovolacího soudu, podle níž je třeba ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě vztáhnout ( jde-li o příděly, na něž se vztahuje), i na právní nástupce původních přídělců.
Poslední otázkou, kterou zbývalo posoudit, je forma náhrady podle ustanovení §16 odst. 4 věta druhá zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení se náhrada poskytuje ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí náhrady vlastní, …, popřípadě v podílu na jmění … nedohodnou –li se účastníci jinak. Ustanovení §16 odst.6, podle něhož rozhoduje soud v případě, že účastníci se o způsobu náhrady nedohodnou, nelze vykládat tak, že soud může v takovém případě stanovit jinou formu náhrady, než jaká je v zákoně uvedena. V tomto směru odkazuje dovolací soud na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod bodem 13. Podle něj je v ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě stanoveno, v čem náhrada spočívá, a soud proto nemůže přiznat jinou náhradu, pokud se účastníci ovšem o jiném způsobu náhrady nedohodli. Odůvodnění odvolacího soudu, že peněžitá forma náhrada byla stanovena s ohledem na charakter určené povinné osoby, proto neshledal dovolací soud správným, zvláště když stát nesporně může poskytnout náhradu ve věcech, které vlastní, včetně zemědělského majetku, i ve formě podílu na jmění. Z tohoto důvodu byl proto jinak správný rozsudek odvolacího soudu zrušen podle ustanovení §243b odst.1 věta za středníkem o.s.ř., a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v němž je v otázce formy náhrady vázán právním názorem odvolacího soudu.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude nově rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci ( §243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2000
JUDr. Ema Ba r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová