ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1089.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1089/2019-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 68, proti žalovanému Z. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 14, o zrušení darovací smlouvy, o určení spoluvlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 78/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2018, č. j. 38 Co 28/2018-59, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.598,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 14.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2017, č. j. 5 C 78/2017-36, výrokem I. zamítl žalobu o zrušení označené darovací smlouvy, výrokem II. zamítl žalobu o určení, že žalobce je rovnodílným spoluvlastníkem označených pozemků, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. října 2018, č. j. 38 Co 28/2018-59, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, v nákladovém výroku III. jej změnil způsobem obsaženým ve výroku II., a dále výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Předně k námitce žalovaného (obsažené v jeho vyjádření k dovolání žalobce) stran absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) uvádí, že s přihlédnutím k obsahu dovolání žalobce lze učinit závěr, že podané dovolání - pokud jde o tu část meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku II. (o zamítnutí určovací žaloby) - obsahuje zákonem stanovené náležitosti. Je v něm vymezen dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybňující nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (viz čl. III. písm. a/ a b/ dovolání), a jsou v něm rovněž vymezeny i předpoklady přípustnosti dovolání, a to v řešení právních otázek simulovaného právního jednání a nereflektování odvolacího soudu na právně významnou argumentaci dovolatele (jím učiněné odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu), při jejímž řešení se podle mínění dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kromě toho dovolatel v dovolání také namítá, že: „odvolací soud se adekvátním (v mnoha případech však žádným) způsobem nevypořádal mj. s námitkou, že v případě simulovaného (nikoli vážného) jednání není pro závěr o jeho platnosti podstatné, zda je disimulovaná smlouva platná, námitkou…, že se některé závěry soudu neopírají o provedené důkazy, námitkou, že není z prvoinstančního rozsudku zřejmé, co soud zjistil z výslechu žalobce, námitkou, že rozsudek je vnitřní rozporný a nepřezkoumatelný, námitkou, že se soud nezabýval důkazními návrhy na výslechy svědků jednotlivě a námitkou, že výslech navržených svědků nemůže být pro věc zbytečný, když svědkyně P. K. a J. P. byly přítomny na jednání smluvních stran (přestože nešlo o jednání před notářkou) a když svědek – syn žalobce byl informován o všech jednáních mezi žalobcem a žalovaným, což žalobce tvrdil již před soudem prvního stupně. Přitom podle judikatury Ústavního soudu, např. nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, je jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, uplatnitelná i jako dovolací důvod.“
Naopak žalovanému nutno přisvědčit, pokud jde o dovolání proti té části meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. o zamítnutí žaloby na zrušení předmětné darovací smlouvy, neboť v tomto ohledu dovolatel nevymezil ani dovolací důvod ani žádnou (ze čtyř v úvahu přicházejících) variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř.; v této části tudíž dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti.
Dovolání žalobce tedy obsahuje zákonem stanovené náležitosti vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení spoluvlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům. V tomto směru ovšem dovolatel při své konstrukci dovolací argumentace (vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání) pomíjí, že v této části je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (spočívá) mj. na dílčím (a pro rozhodnutí zásadně významném) skutkovém zjištění, že: „sám žalobce v rámci svého účastnického výslechu uvedl, že v době uzavření (darovací) smlouvy chtěl s žalovaným uzavřít smlouvu darovací“ , což umožňovalo odvolacímu soudu přistoupit k předmětnému (a shora již zreferovanému) právnímu posouzení věci. Nesouhlasí-li dovolatel s tímto právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu, nepřípustně tak především zpochybňuje skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a který v dovolacím řízení nelze jinak revidovat.
Pokud dovolatel ve svém dovolání odkazuje na judikaturu dovolacího soudu vztahující se navíc (k předchozímu civilnímu kodexu) stran (dis)simulování právního úkonu (nyní právního jednání), přehlíží, že se vesměs jednalo o případy, kdy skutkový základ vyžadoval doplnění, pročež se dovolací soud v kasačních rozhodnutích vyjadřoval k předmětné materii a zdůrazňoval nezbytnost náležitého skutkového objasnění věci z hlediska finálního posouzení, zda v tom kterém případě se jedná o (dis)simulovaný právní úkon, který by měl být postižen absolutní neplatností. O takový případ se však v tomto případě nejednalo, neboť sám dovolatel se v řízení zcela jednoznačně vyjádřil v tom směru, že v době uzavření darovací smlouvy chtěl s žalovaným takovou smlouvu uzavřít, a současně popsal, co po uzavření této smlouvy (což už z pohledu posuzování disimulování právního jednání právně rozhodné, jak správně v odůvodnění svého rozsudku vyložil odvolací soud, nebylo) následovalo (že se žalovaný zavázal uhradit žalobci částku 350.000,- Kč).
Je sice pravdou, že žalobce v odvolacím řízení argumentoval též s odkazy na konkrétně označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a zčásti z těchto rozhodnutí citoval učiněné právní závěry a také namítal, že odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku na tuto argumentaci nijak nereagoval, nicméně jde o jinou vadu řízení (§242 odst. 3 o. s. ř.), která ovšem v tomto případě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož skutkový stav, z nějž odvolací soud při meritorním rozhodnutí vycházel a jenž v dovolacím řízení (opětovně se připomíná) nelze revidovat, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k uvedenému právně kvalifikačnímu závěru o platnosti předmětného darovacího aktu. Jinými slovy řečeno, sama okolnost, že odvolací soud na předmětnou dovolací argumentaci žalobce, respektive na jím učiněné odkazy či citace z judikatury dovolacího soudu v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku nijak nereagoval, v žádném ohledu (za dané skutkové konstelace) nemá (nemůže) mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Brojí-li pak dovolatel do správnosti skutkových zjištění, rozsahu dokazování, jde o nesouhlas se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (odvolacího soudu), kterážto argumentace přípustnost dovolání nezakládá, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy nikoliv že vychází z nesprávně (neúplně) zjištěného skutkového stavu. Dovolací soud přitom nezaregistroval, že by ze strany odvolacího soudu došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání učiněný prostřednictvím advokáta žalovaného), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 3.500,- Kč podle §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 1, §9 odst. 4 písm. b), §11 odst. 1 písm. d), §12 odst. 3 [při součtu tarifních hodnot 10.000,- Kč (žaloba o zrušení darovací smlouvy) + 50.000,- Kč (žaloba na určení spoluvlastnického práva k nemovitému majetku) = 60.000,- Kč] vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 798,- Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 4.598,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 4. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu