ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1425.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1425/2023-503
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované E. T. , narozené dne XY, bytem v XY, t.č. Psychiatrická nemocnice Dobřany, zastoupené procesním opatrovníkem P. M., advokátem se sídlem v XY, za účasti Statutárního města Plzeň , se sídlem Úřadu městského obvodu Plzeň 3, sady Pětatřicátníků č. 20/7, hmotněprávního opatrovníka posuzované, a Krajského státního zastupitelství v Plzni , se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 27/38, o navrácení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 99 P 152/2016, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. února 2023, č.j. 18 Co 259/2022-479, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresní soud Plzeň-město ze dne 1. září 2022 č.j. 99 P 152/2016-448 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem posuzované, doručeným soudu prvního stupně dne 23.5.2022, bylo zahájeno řízení o navrácení svéprávnosti posuzované.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 1.9.2022 č.j. 99 P 152/2016-448 návrh zamítl a rozhodl, že náklady řízení nese stát a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že naposledy bylo o svéprávnosti posuzované rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4.10.2019 č.j. 99 P 152/2016-327, kterým bylo na dalších 5 let prodlouženo omezení svéprávnosti posuzované, stanovené rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26.5.2015 č.j. 15 Nc 1209/2014-76 „ve spojení“ s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10.2.2016 č.j. 61 Co 359/2015-123, tak, že posuzovaná není schopna nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje částku 600 Kč týdně a zavazovat se k opakujícímu se plnění, jednat v pracovně právních vztazích, činit pořízení pro případ smrti, žádat, přijímat a vymáhat dávky státní sociální podpory, dávky sociální péče, dávky důchodového a nemocenského pojištění, dávky pro osoby se zdravotním postižením a příspěvek na péči, není schopna posoudit poskytnutí zdravotních služeb a důsledek poskytnutí. Podle znaleckého posudku MUDr. Michala Hrona ze dne 18.7.2022, který byl v projednávané věci vypracován za účelem přezkoumání zdravotního stavu posuzované, posuzovaná v současné době trpí duševní poruchou, která není jen přechodného rázu, a to perzistující poruchou s bludy. Jedná se o poruchu trvalou, která je velmi obtížně léčebně ovlivnitelná, když u posuzované je narušeno především myšlení a uvažování, sama posuzovaná také ke svému psychickému onemocnění a k léčbě není zcela kritická, má tendence nadhodnocovat svoje schopnosti, navíc její osobnost je lehce ovlivnitelná, zneužitelná, podléhající svodu. Je u ní narušena schopnost samostatně jednat, rozhodovat se. Zná např. hodnotu peněz, ale umí jen částečně posoudit svou finanční situaci, nemá přehled o svých závazcích, aniž by neohrozila sama sebe. Je také velmi důvěřivá. Nerozumí obsahu a důsledkům smluv. Sám „stálý“ opatrovník potvrdil, že posuzovaná rozhodně neumí řádně hospodařit s financemi, je třeba tuto oblast regulovat, když opatrovník jí de facto přiděluje peníze a hradí veškeré její závazky. Jedinou změnou, která nastala od doby předchozího rozhodnutí, resp. prodloužení omezení svéprávnosti podle znalce tkví v tom, že pokud posuzovaná neodmítá léčbu, její psychický stav je natolik kompenzován, že je možno, aby sama jezdila na dovolenky. Podle znalce je riziková v oblasti užívání psychoaktivních látek, což pod kontrolou nemá. Vzhledem k uvedenému soud prvního stupně „dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro vrácení svéprávnosti posuzované s ohledem na závěry znaleckého posudku“, a „proto byl návrh zamítnut“.
K odvolání posuzované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1.2.2023 č.j. 18 Co 259/2022-479 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že účastníci ani stát nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že „v přezkoumávané věci soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, z nichž řádně zjistil skutkový stav, který i správně právně posoudil“. Podle výpovědi i znaleckého posudku MUDr. Michala Hrona posuzovaná nadále trpí duševní poruchou, a to perzistující poruchou s bludy, jedná se o poruchu trvalou, nikoliv přechodnou. S ohledem na zdravotní stav posuzované není možno jí navrátit svéprávnost. Posuzovaná odmítá ústavní péči, vůči níž má velké výhrady, a chtěla by léčbu ambulantní. Je u ní riziková psychoaktivní látka, kterou evidentně pod kontrolou nemá. U posuzované se jedná o 13. hospitalizaci. Z poslední dovolenky v červnu 2022 se k ústavní ochranné léčbě nevrátila, byla posléze dopadena Policii ČR, která ji znovu do PN v Dobřanech dovezla. Posuzovaná není schopna rozhodnout o svém zdravotním stavu a učinit si náhled na něj. Od posledního znaleckého vyšetření se jen mírně změnil zdravotní stav posuzované ve smyslu sociálním. Pokud jde však o duševní poruchu, podle názoru znalce i nadále trvají důvody pro omezení svéprávnosti. Nelze očekávat změnu ve zdravotním stavu posuzované, pokud jde o duševní poruchu, v době kratší tři let. Za tohoto stavu podle názoru odvolacího soudu „ani doplněním dokazování skutkový stav nedoznal žádných změn, posuzovaná nepřesvědčila odvolací soud o tom, že shora uvedenou duševní poruchou netrpí a že jí může být navrácena svéprávnost v neomezeném rozsahu“, a proto „nebyly splněny předpoklady pro aplikaci §60 o. z.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud „nerespektoval“ právní názor vyjádřený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 č.j. 24 Cdo 1290/2020-253, ze dne 17.12.2014 č.j. 30 Cdo 4467/2014 a ze dne 19.2.2014 č.j. 30 Cdo 232/2014, které se zabývají otázkou navrácení svéprávnosti. S ohledem na závěry vyslovené v těchto rozsudcích se dovolatelka domnívá, že „není-li zde okolnost, dle které by jí hrozila závažná újma, nemůže být obecnými soudy dále omezena ve svéprávnosti“.
V daném případě však – jak zdůraznila – v rozsudku odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) „absentuje odůvodnění toho, v čem je spatřována závažná újma, jež by posuzované (či třetím osobám) hrozila v případě, že by jí svéprávnost byla plně navrácena“. Ustanovení §55 odst. 2 o. z. přitom – jak dále uvedla – zakládá podmínku, že omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření, „a není možné, aby byla tato skutečnost obecnými soudy opomíjena“. Podle názoru dovolatelky tedy „obecné soudy v rámci projednávání navrácení svéprávnosti zcela opomenuly ustanovení §55 o. z. a rovněž i judikaturu dovolacího soudu, z které vyplývá, že skutečnost, že posuzovaná trpí duševní poruchou není důvodem pro omezení její svéprávnosti, není-li konkrétně uvedeno, koho nebo co by ohrožovala plná svéprávnost posuzované“. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení hmotněprávní otázky, za jakých předpokladů může soud (k návrhu o navrácení svéprávnosti) rozhodnout o trvání dosavadního omezení svéprávnosti člověka. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání posuzované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle ustanovení §55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle ustanovení §60 o.z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.
Podle ustanovení §39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.ř.s.) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. ve vztahu k předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2012 sp. zn. 30 Cdo 2865/2012 nebo za současné právní úpravy rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020 a ze dne 25.5.2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Ke každému případu je nutno přistoupit individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je proto potřeba zejména zjistit, kde, s kým člověk žije, jaký je jeho denní režim, které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Dále do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává, zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří, jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom musí mít na zřeteli, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2014 sp. zn. 30 Cdo 4467/2014).
Je-li, tak jako v posuzované věci, rozhodováno o návrhu na navrácení plné svéprávnosti, je třeba mít na zřeteli, že důvodem pro změnu nebo zrušení původního rozhodnutí soudu ve věci svéprávnosti člověka (§60 o.z.) může být nejen změna zdravotního (duševního) stavu posuzovaného člověka, a to jak v pozitivním smyslu (kdy mu zlepšení zdravotního stavu umožňuje právně jednat ve větším rozsahu), tak v negativním smyslu (kdy mu zhoršení zdravotního stavu naopak znemožňuje - buď částečně nebo zcela - právně jednat v dosavadním rozsahu), ale i změna v jeho sociální nebo jiné situaci, např. že již existuje (nebo naopak již není k dispozici) osoba, která je schopna zabezpečit jeho běžné potřeby, a nadále není důvod (anebo naopak již je důvod) očekávat, že by sám člověk mohl vstupovat do zásadního právního jednání se třetími osobami nad rámec záležitostí každodenního života, ani není důvod (anebo naopak již je důvod) k obavám, že bez omezení svéprávnosti by posuzovanému v určitých životních situacích hrozila závažná újma (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2021, sp. zn. 24 Cdo 3488/2020). Na rozdíl od podmínek změny rozhodnutí v případech uvedených v ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř., v nichž se vyžaduje podstatná změna okolností, postačuje v těchto případech i méně výrazná (prostá) změna okolností, může-li odůvodnit změnu v rozsahu omezení svéprávnosti (srov. obdobně stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 18.11.1977 sp. zn. Cpj 160/76, uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979).
Z uvedeného vyplývá, že při zjišťování toho, zda u posuzovaného člověka došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je nezbytné porovnání okolností, které byly právně významné pro předešlé rozhodnutí soudu, a aktuálních poměrů posuzovaného. Prvořadým úkolem soudu je tak posoudit, jaký rozsah omezení svéprávnosti je aktuálně (oproti předchozímu stavu) v zájmu posuzovaného člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních životních situacích vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle ustanovení §55 odst. 1, 2 o.z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k tomu kterému (zákonem předvídanému) mírnějšímu a pro posuzovaného méně omezujícímu opatření (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2021 sp. zn. 24 Cdo 3488/2020 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2017 sp. zn. 30 Cdo 1287/2017).
Jak bylo naznačeno již výše, vysvětlení takové aplikační úvahy vedoucí k nezbytnosti setrvání na omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující ke zvolení mírnějšího opatření, musí z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (k tomu srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020, na který v této souvislosti poukazuje i sama dovolatelka).
V projednávané věci odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1.9.2022 č.j. 99 P 152/2016-448, jímž soud prvního stupně zamítl návrh posuzované na navrácení (plné) svéprávnosti. Odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel ze zjištění, že (podle výpovědi i znaleckého posudku MUDr. Michala Hrona ze dne 18.7.2022) posuzovaná nadále trpí duševní poruchou (perzistující poruchou s bludy), která je trvalého rázu, posuzovaná je snadno manipulovatelná, zneužitelná, lehce podléhající svodu, není schopna rozhodnout o svém zdravotním stavu a učinit si náhled na něj, u posuzované „je riziková psychoaktivní látka, kterou evidentně nemá pod kontrolou“, u posuzované se nyní jedná o 13. hospitalizaci, přičemž „od posledního znaleckého vyšetření se jen mírně změnil zdravotní stav posuzované ve smyslu sociálním“, a „pokud jde o duševní poruchu, podle názoru znalce i nadále trvají důvody pro omezení svéprávnosti“. Vycházeje z uvedeného odvolací soud dovodil, že „posuzovaná nepřesvědčila odvolací soud o tom, že shora uvedenou duševní poruchou netrpí“, a že proto „s ohledem na zdravotní stav posuzované není možno jí navrátit svéprávnost“.
Takto strohý úsudek odvolací soudu o tom, proč nelze vyhovět návrhu posuzované na navrácení její (plné) svéprávnosti, však nelze ve smyslu výše citované judikatury považovat za dostačující. Dovolací soud sice nepochybuje o závažnosti duševní poruchy posuzované i o tom, že tato porucha zřejmě zásadně ovlivňuje schopnost posuzované právně jednat, přesto však je třeba odvolacímu soudu vytknout, že nevzal v úvahu, že pouhá existence duševní poruchy – pokud soud nepřihlédne k zásadám, z nichž vychází výše zmíněná judikatura dovolacího soudu – ještě není důvodem pro trvání dosavadního omezení svéprávnosti posuzované. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevyjasnil, z jakého důvodu nelze u posuzované aplikovat ustanovení §55 odst. 2 o.z., které umožňuje soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného člověka méně omezujícím opatřením, a dále – jak lze přisvědčit dovolatelce – konkrétně neuvedl koho, resp. jaký zájem ohrožuje vrácení svéprávnosti posuzované, tedy zda posuzované v případě plné svéprávnosti nadále (v porovnání s předešlými poměry) hrozí závažná újma. Náležitá aplikační úvaha v tomto směru absentuje i v rozsudku soudu prvního stupně. Přitom právě užití mírnějšího a pro posuzovaného člověka méně omezujícího opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jeho zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby se soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil na odpovídající skutková zjištění, která kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného člověka.
Za tohoto stavu, kdy odvolací soud (i soud prvního stupně) v rozporu s ustanovením §55 odst. 2 o.z. nezvážil jakékoli mírnější alternativy, kterými by bylo ještě možno dosáhnout sledovaného cíle (ochrany zájmů posuzované, případně třetích osob), ani nezdůvodnil, proč situaci nelze řešit mírnějšími prostředky, a také konkrétně neuvedl koho, resp. jaký zájem by ohrožovala (navrácená) plná svéprávnost posuzované v jednotlivých oblastech, v nichž je nyní její svéprávnost omezena, nezbývá než konstatovat, že tak (prozatím) nebyly naplněny předpoklady pro rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o zamítnutí návrhu posuzované na vrácení svéprávnosti.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu