ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1813.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 1813/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ J. J., a B/ J. J., jako právních nástupců A. J., zemřelé dne 26.7.1996, zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ R. L. a 2/ L. L., zastoupených advokátem, o zrušení darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 164/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.1999, čj. 27 Co 42/99 – 155, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8.dubna 1999, čj. 27 Co 42/99-155, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou soudu dne 27.8.1993, se A. J. domáhala jednak zrušení části smlouvy, kterou bezplatně převedla v souvislosti s kupní smlouvou na budovu též zemědělské pozemky v užívání zemědělské organizace, jednak zaplacení ceny takto darovaných pozemků podle ustanovení §8 odst. 3 ( v tehdy platném znění - nyní odst. 4) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\"). Při jednání před Okresním soudem Praha-východ, konaném dne 20.12.1993, tento návrh upravila tak, že \"navrhuje zrušení části smlouvy, nikoli úhradu ceny za darované pozemky\". Žalovaní od počátku řízení navrhovali, aby byli uznáni povinnými uhradit cenu darovaných pozemků. Žalobkyně nato vyjádřila nesouhlas s úhradou ceny pozemků a při jednání u soudu dne 21.7.1994 upřesnila, o které pozemky v katastrálním území K., se jedná. Poslední specifikaci svého návrhu učinila žalobkyně podáním došlým soudu 27.3.1995, kdy navíc upřesnila, kterou smlouvu a jakou její část navrhuje zrušit.
Okresní soud Praha-východ poprvé rozhodoval ve věci rozsudkem ze dne 28.3.1995, čj. 3 C 164/93-36, kdy žalobě vyhověl a zrušil část smlouvy ze dne 20.7.1984 v části, kterou žalobkyně darovala žalovaným v souvislosti s prodejem mlýna čp.2 v K. zemědělské pozemky ve výroku konkretizované. Na základě odvolání žalovaných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19.12.1995, čj. 14 Co 612/95-51, rozsudek soudu prvního stupně zrušil; uložil soudu prvního stupně zkoumat procesní způsobilost žalobkyně, a vyslovil právní závěr, že úpravu provedenou ustanovením §8 odst. 3) / dnes odst. 4/ zákona o půdě lze považovat za určitý druh vypořádání, avšak souhlas s úhradou ceny vyslovuje současný vlastník pozemků.
V dalším řízení ( v němž bylo zjištěno, že žalobkyně nemá omezenou procesní způsobilost) se soud prvního stupně zaměřil na zjištění ceny předmětných pozemků. Rozsudkem ze dne 24.7.1997, čj. 3 C 164/93-133, vydaným již v době, kdy na místo zemřelé žalobkyně nastoupili její dědici Ing. J. J. a J. J., soud výrokem označeným I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení části předmětné smlouvy, výrokem označeným II. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 313.210 Kč jako cenu předmětných nemovitostí, a výroky označenými III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 8.4.1999, čj. 27 Co 42/99-155, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. tak, že zrušil část smlouvy ze dne 20.7.1984 uzavřené mezi A. J. a žalovanými pokud jde o darování výše specifikovaných pozemků. Vycházel z týchž skutkových zjištění soudu prvního stupně pokud se týkala uzavření předmětné smlouvy, jejích účastníků a předmětu smlouvy. Konstatoval, že byla dána aktivní legitimace původní žalobkyně Anny Janovské, do jejíchž práv vstoupili dědicové J. J. a Ing. J. J., i pasivní legitimace žalovaných, původních účastníků předmětné kupní a darovací smlouvy, jejíž součástí bylo darování předmětných pozemků. S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1547/96, a rozsudek ze dne 30.10.1996, sp. zn. Cdon 1049/96, vyslovil názor, že nelze vyhovět žalovaným, kteří souhlasili s úhradou ceny darovaných pozemků, neboť jim zákon neumožňuje zvolit si způsob vypořádání, tedy vybrat si, zda zaplatí cenu pozemků, které byly předmětem bezúplatného převodu. Pokud tedy žalobci navrhovali zrušení části předmětné smlouvy, bylo na soudu, aby se zabýval takovým návrhem, neboť právo volby, zda požadovat zrušení smlouvy či zaplacení darovaných pozemků, má oprávněná osoba. Dovodil, že jsou dány podmínky stanovené v §8 odst. 4 zákona o půdě pro vyhovění návrhu žalobců, a proto v tomto smyslu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost založili na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a důvody dovolání opřeli o ustanovení §241 odst. 2 (správně zřejmě odst. 3) písm. b) a d) o.s.ř. Žalovaní především vyjadřují nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu pokud jde o výklad ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě a podávají svůj výklad, podle něhož poslední věta citovaného ustanovení zákona o půdě zavazuje soud k postupu při rozhodování k upřednostnění úhrady ceny pozemků, a pouze v případě, že současný vlastník nesouhlasí s úhradou ceny, ke zrušení smlouvy. Tento názor odvozují mimo jiné i z gramatického výkladu věty „ Nesouhlasí-li vlastník pozemku s úhradou ceny podle písm. b), rozhodne soud o zrušení smlouvy podle písm. a) cit. ustanovení zákona o půdě.\" V této souvislosti zákon nepřiznává oprávněné osobě právo na výběr petitu. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se spokojil s konstatováním, že vlastník nemá v žádném případě právo volby ohledně způsobu vypořádání, a že právně neodůvodnil, na základě kterých skutečností se ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu. Dále uplatňují, že v době uzavírání předmětné smlouvy nemělo vlastnictví pozemků pro žalobkyni nijaký ekonomický význam, o pozemky neměla zájem, naopak podmiňovala převod ostatních nemovitostí převodem předmětných pozemků. Ustanovení zákona o půdě je třeba dle žalovaných vykládat v souladu s požadavkem zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu, jemuž vyhovuje lépe řešení, podle něhož dojde k vypořádání sporných stran úhradou ceny pozemků. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s uvedeným výkladem dovolatelů, vyjadřují domněnku, že řízení vykazuje vady, které měly vliv na rozhodování soudu. Tyto vady spatřují v tom, že za předpokladu, že právo volby žalobního návrhu měli žalobci, pak tento nesplňoval náležitosti požadované ustanovením §42 odst. 3 o.s.ř. ( zřejmě měli na mysli §42 odst. 4 o.s.ř.), zejména určitost toho, čeho se žalobce domáhá. Tento nedostatek nebyl v průběhu řízení odstraněn; odvolací soud tedy pochybil, jestliže vycházel z předpokladu, že žalobci se domáhali pouze částečného zrušení kupní a darovací smlouvy, aniž poukázal na to, kterým úkonem účastníků byl žalobní petit změněn. Navrhují zrušení napadeného rozhodnutí a \"potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně\".
Žalobci se vyjádřili k dovolání svým podáním ze dne 29.9.1999. Nepovažují dovolání žalovaných za důvodné a ztotožňují se s právním názorem odvolacího soudu a Nejvyššího soudu na tuto problematiku. Poukazují na sémantický a logický výklad ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, který podle nich vede k závěru, že se soud musí zabývat návrhem, neboť právo volby, zda smlouvu zrušit nebo požadovat zaplacení ceny darovaných pozemků, má oprávněná osoba, tedy žalobci. Tento závěr opírají i o princip, podle něhož nelze v řízení přisoudit něco, co nebylo navrhováno. Navrhují zamítnutí dovolání.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. Důvody, vedoucí žalované k podání dovolání, jsou obsahově vymezeny, a jsou podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přípustnost dovolání je v tomto případě dána ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolateli uplatněny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných dovolacích důvodů ( §242 odst.3 věta prvá o.s.ř.).
Vady řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) o.s.ř., které dle dovolatelů měly spočívat v tom, že soud jednal bez určitého návrhu, dovolací soud neshledal. Žalobní návrh byl totiž v průběhu řízení upřesněn, jak je shora uvedeno.
Přezkoumání právního závěru odvolacího soudu se týká výkladu ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě z toho hlediska, zda je soud vázán návrhem některého z účastníků řízení pokud jde o volbu možností uvedených v tomto ustanovení, tj. buď zrušení smlouvy /její části / dle ustanovení 8 odst. 4 písm.a) zákona o půdě, nebo zaplacení ceny bezúplatně převedených pozemků dle ustanovení §8 odst. 4 písm.b) téhož zákona. Odvolací soud i účastníci řízení v tomto směru vyvozují rozdílné závěry z rozsudků Nejvyššího soudu České republiky, které se týkají výkladu tohoto ustanovení, a to konkrétně z rozsudku ze dne 30.10.1996, sp.zn. 3 Cdon 1049/96, a rozsudku ze dne 28.4.1997, sp.zn. 2 Cdon 1547/96. V obou zde uvedených věcech učinil dovolací soud závěr, že řízení podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, které soudu dává možnost rozhodnout se mezi dvěma způsoby řešení vztahů mezi účastníky, je řízením o určitém způsobu vypořádání. Odvolací soud tento názor vyslovil jak v napadeném rozsudku, tak i v dřívějším usnesení, jímž zrušil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. V dalším své úvaze se však již důsledně tohoto názoru nedržel, když konstatoval, že \"právo volby, zda zrušit, či požadovat zaplacení ceny darovaných pozemků, má oprávněná osoba \". Dovolatelé naopak z tohoto ustanovení dovozují přednostní právo na způsob vypořádání současnému vlastníkovi.
Dovolací soud i v další své judikatuře setrvává na právních závěrech obsažených ve shora uvedených rozsudcích, včetně toho, že není rozhodující návrh současného vlastníka na plnění formou úhrady kupní ceny pozemků; soud je při svém rozhodování o vypořádání účastníků řízení omezen jen ustanovením poslední věty uvedené v §8 odst. 4 zákona o půdě, totiž tak, že pokud současný vlastník nesouhlasí s úhradou ceny pozemků, rozhodne soud o zrušení smlouvy. Úvaha, že řízení podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání účastníků, jinak musí vést k závěru, že soud není vázán ve svém rozhodnutí o tom, kterou z obou forem vypořádání, uvedených v zákoně, použije, ani návrhem žalobce, ani návrhem žalovaného ( §153 odst. 2 o.s.ř.), protože způsob vypořádání se týká obou stran. Pokud tedy žalovaní od počátku řízení jasně a vážně prohlašují, že hodlají zažalovaný nárok uspokojit formou zaplacení ceny pozemků, je třeba, aby se soud zabýval důvody svědčícími pro jedno nebo druhé řešení na straně žalobců i žalovaných, posoudil důvody, které je vedou k jejich konkrétnímu návrhu, přičemž podle okolností případu a oprávněných zájmů účastníků není vyloučeno ani řešení, spočívající ve zrušení části smlouvy k určitým pozemkům, a úhrady ceny zbývajících pozemků.
Protože odvolací soud z tohoto hlediska návrh žalovaných (a ostatně ani žalobců) neposoudil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, a nezbylo proto než je podle ustanovení 243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst.1 věta druhá o.s.ř.) a rozhodne nově o nákladech řízení včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková