ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1953.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1953/2020-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera , Ph.D., v právní věci žalobkyně V. L. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, 28. října 184, proti žalovanému M. N. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Radniční 13, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 79/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2020, č. j. 22 Co 304/2019-609, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dagmar Říhové, advokátky se sídlem v Příbrami VII, 28. října 184.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2019, č. j. 9 C 79/2017-568, určil, že žalobkyně je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně „dospěl k závěru, že uzavřená kupní smlouva, stejně jako smlouva o zápůjčce se žalovaným, byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy tak, jak to má na mysli ustanovení §580 odst. 1 občanského zákonu kdy žalovaný úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím uvedl žalobkyni v omyl a aby tím jejího omylu využil…uzavřená kupní smlouva není platná, proto soud rozhodl o určení vlastnictví k této nemovitosti.“
Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně (s formulačním upřesněním jeho meritorního výroku) potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrzení meritorního výroku rozsudku soudu prvního stupně (primárně) postavil na závěru, že pro neurčitost ujednání o kupní ceně „nelze než konstatovat, že kupní smlouva mezi účastníky nemohla platně vzniknout, když chyběla ta část ujednání, která je pro kupní smlouvu podstatnou náležitostí.“ Současně uvedl, že kupní smlouva „neobstojí…i z toho důvodu, že kupní smlouva a smlouvy na ni navazující byly uzavřeny v rozporu s korektivem dobrých mravů ve smyslu ustanovení §580 odst. 1 o. z. a ( §) 588 o. z., k čemuž přispěli oba účastníci svým lehkomyslným přístupem. Absolutní neplatnost (nicotnost) působí od počátku, takže subjektivní práva a povinnosti z takových jednání vůbec nevznikají. Soud prvního stupně proto správně deklaroval, že vlastníkem předmětných nemovitých věcí je stále žalobkyně.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem – jak bude dále rozvedeno
– není přípustné. K dovolací argumentaci žalovaného pak dovolací soud uvádí následující.
V převážné části dovolání (čl. IV. až po bod 3.) dovolatel předkládá skutkovou a prostou právní polemiku, která přípustnost jeho dovolání nezakládá. Po skutkové stránce totiž dovolacímu soudu nepřísluší v dovolacím řízení zabývat se přezkumem skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž po právní stránce je třeba v dovolání kromě vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. vymezit rovněž některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání, což dovolatel ve shora uvedené části dovolání neučinil. Přitom prostá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost jeho dovolání nezakládá.
Namítá-li dovolatel v čl. IV bod 4. dovolání (jinou) vadu řízení, spočívající v tom, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel v odvolání odkazoval, pak je k tomu třeba zdůraznit, že k (jiné) vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, pokud je dovolání přípustné, o kterýžto případ se zde nejedná.
Za řádně vymezenou variantu předpokladu přípustnosti dovolání lze naopak považovat tu část dovolání v rámci čl. V, v níž dovolatel namítá, že: „se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dílčím způsobem zaujal nové právní názory, které doposud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, resp. vyřešeny, zejm. v otázce týkající se porušení dobrých mravů tím, že některých z účastníků smlouvy, popř. oba, nezachoval při jejím uzavírání dostatečnou obezřetnost či k jejím uzavřené přistoupil lehkomyslně…“
Ovšem ani prostřednictvím této dovolací argumentace přípustnost dovolání žalovaného nebylo možnost založit, neboť odvolací soud své rozhodnutí primárně založil (vybudoval) na závěru, že v daném případě kupní smlouva představuje zdánlivé právní jednání pro neurčitost kupní ceny ve smyslu §553 odst. 1 o. z., takže k tomuto zdánlivému právnímu jednání podle §554 o. z. nepřihlížel, což se projevilo v již shora zreferovaném právním posouzení věci.
Jestliže odvolací soud ještě sekundárně řešil (nad rozsah uvedeného právního posouzení věci) otázku kolize uvedeného jednání účastníků s dobrými mravy, nemohla tato okolnost ničeho změnit na jím učiněném (primárním) právním posouzení věci, jež se odvíjelo od závěru o nicotné kupní smlouvě, respektive o zdánlivém právním jednání, k němuž nelze přihlížet.
Ani argumentace dovolatele na str. 6 v rámci druhého odstavce dovolání týkající se „neplatnosti či nicotnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu neurčitosti kupní ceny“ s tím, že: „se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu…“ , kdy dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Odo 166/2001, sp. zn. 28 Cdo 2187/2001, přípustnost dovolání nezakládá, neboť uvedená judikatura se vztahuje k předchozí úpravě dané občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, která ustanovení o zdánlivém právním jednání neobsahovala, nikoliv k odvolacím soudem aplikovaným ustanovením §553 a §554 nového občanského zákonu (zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jinými slovy řečeno, dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti, že se odvolací soud při posuzování právní otázky zdánlivého právního jednání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která se upíná k normativním poměrům reglementovaným předchozím civilním kodexem, rovněž nebyl naplněn a z tohoto pohledu nemohl přípustnost jeho dovolání založit.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatele na odložení právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu