ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2405.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2405/2019-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) H. M. , narozené XY, bytem v XY, a b) P. P. , narozeného XY, bytem v XY, oběma zastoupených JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, proti žalovaným 1) A. H. , narozenému XY, bytem v XY, 2) M. K. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, a 3) D. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanem Hoštou, advokátem se sídlem v Chomutově, Klostermannova 138, o určení vlastnictví, o nahrazení vůle k uzavření kupní smlouvy pro porušení předkupního práva, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 171/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2019, č. j. 22 Co 2/2019-505, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.947,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Ondřeje Chalupy, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem předesílá, že v této právní věci naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2366/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ), kterým zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 2. února 2016, č. j. 31 Co 292/2015-218, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. května 2015, č. j. 7 C 171/2014-124, ve znění opravného usnesení téhož okresního soudu ze dne 20. října 2015, č. j. 7 C 171/2014-204, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. ledna 2018, č. j. 7 C 171/2014-422, jednak určil spoluvlastnictví žalovaného 1) k předmětnému nemovitému majetku, dále určil, že na označených spoluvlastnických podílech žalovaného 1) neexistuje zástavní právo na základě označené zástavní smlouvy, uložil žalovanému 1) povinnost uzavřít se žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku předmětnou kupní smlouvu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
K odvolání všech žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 12. března 2019, č. j. 22 Co 2/2019-505, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětné žaloby zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud předně konstatoval, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalovaného 1) ke spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech, neboť osoba, která je jako vlastník těchto spoluvlastnických podílů zapsána v katastru nemovitostí, není účastníkem tohoto řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vlastnicí uvedených spoluvlastnických podílů je společnost S., kterou však žalobci neoznačili jako účastnici řízení, ani v průběhu řízení nenavrhli její vstup do řízení podle §107a o. s. ř. V řízení byl tak shledán nedostatek věcné legitimace, což nutně vedlo k zamítnutí předmětné určovací žaloby.
Shodná situace podle odvolacího soudu nastala i v případě druhé žaloby na určení neexistence zástavního práva ke spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech, neboť i v tomto případě není dána věcná legitimace, jelikož účastnicí řízení není společnost S. jako (v katastru nemovitostí) zapsaná vlastnice těchto podílů na označeném nemovitém majetku. K tomu odvolací soud dodal, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že byla do katastru nemovitostí zapsána podle §24 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, poznámka spornosti, jelikož existence této poznámky nebrání převodu vlastnického práva a nemá vliv na posouzení otázky věcné legitimace soudem v probíhajícím řízení.
Konečně odvolací soud své rozhodnutí ohledně zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému 1) uzavřít s žalobci předmětnou kupní smlouvu odůvodnil tím, že nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy může být vysloveno jenom ve vztahu k tomu, kdo je vlastníkem nemovitosti. Aby mohl být takový rozsudek v katastru nemovitostí promítnut, musí být ten, jehož projev vůle jako prodávajícího se nahrazuje, v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán, kterážto podmínka v tomto případě rovněž nebyla splněna.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však – jak bude dále vyloženo – jednak ve smyslu §237 o. s. ř. zčásti není přípustné, a ve zbývající části neobsahuje zákonem stanovené náležitosti dovolání.
K dovolací argumentaci žalobců dovolací soud zaujímá následující závěry.
1. K otázce naléhavého právního zájmu, respektive k věcné legitimaci ve vztahu k žalobám o určení spoluvlastnictví žalovaného 1) a o určení neexistence zástavního práva k uvedeným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech, dovolací soud uvádí následující
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu určovací žaloba podle §80 (dříve podle písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.
Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016). Znamená to tedy, že v případě žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 o. s. ř.; dříve §80 písm. c/ o. s. ř.) je třeba rozlišovat jak aktivní věcnou legitimaci žalobce, tak i jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení; věcná legitimace a naléhavý právní zájem v tomto smyslu tudíž nejsou splývajícími pojmy, přičemž z existence jednoho nelze bez dalšího dovozovat existenci druhého. Nebyl-li tudíž žalobce aktivně věcně legitimován, nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť nemůže přirozeně doložit, že by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/2003 nebo ze dne 9. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 2506/2008). V rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, pak Nejvyšší soud zaujal právní názor, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se příslušným zápisem [poznámka dovolacího soudu: nyní ve formě vkladu – k tomu srov. §11 odst. 1, §17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných práva o zápis v katastru nemovitostí opírají. K posledně uvedenému lze dodat, že uvedený názor se uplatní i v případě, pokud výsledkem (podle podané žaloby) soudní věcně právní deklarace k nemovitému majetku má být vyjádření, že osoba, které podle aktuálního stavu zápisů v katastru nemovitostí nesvědčí předmětný zápis vlastnického práva, je (spolu)vlastníkem tohoto majetku, přičemž v takovém případě má dojít (předmětným vkladem podle takto vydaného soudního rozhodnutí) ke změně zápisu v katastru nemovitostí; v takové situaci je tudíž nezbytné, aby žalobce žaloval (kromě osoby zapsané v katastru nemovitostí) též tuto osobu, v jejíž prospěch má být vlastnické právo v katastru nemovitostí na podkladě soudního rozhodnutí zapsáno.
Z vyloženého je zřejmé, že při řešení uvedené právní otázky se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž naopak z této judikatury důsledně vycházel a předmětné závěry promítl do zjištěných skutkových poměrů dané věci.
Pokud žalobci předpoklad přípustnosti svého dovolání primárně staví na argumentaci, že dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena právní otázka aplikace §24 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, pak je třeba uvést, že na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud pouze nad rozsah odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že na jím učiněném závěru (ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu a věcné legitimaci) nemohla nic změnit ani poznámka spornosti v katastru nemovitostí, přičemž nadto ještě vyložil, že sama tato poznámka nebrání převodu vlastnického práva a nemá žádný vliv na posouzení otázky věcné legitimace soudem v probíhajícím řízení.
K tomu dovolací soud poznamenává, že otázka týkající se aplikace §24 katastrálního zákona nemohla mít na závěr odvolacího soudu o předmětném nedostatku věcné legitimace, vzhledem k tomu, že žalován nebyl (rovněž) ten, v jehož prospěch v době rozhodování odvolacího soudu svědčil příslušný zápis v katastru nemovitostí ve vztahu k žalobám dotčenému nemovitému majetku, žádný vliv, a proto ani na jejím podkladě nemůže být dovozována přípustnost dovolání. Obecně lze však nad rozsah výše uvedeného dodat, že obecný soud – mimo řízení podle části páté o. s. ř. – nemůže přezkoumávat činnost katastrálních úřadů, ani posuzovat, zda na ten který zápis v katastru nemovitostí bude pohlížet jako na zápis neexistující; posuzování civilních otázek, jež mají souvislost s evidencí v katastru nemovitostí, tím pochopitelně dotčeno není.
Lze proto uzavřít, že se žalobcům na podkladě této dovolací argumentace nepodařilo přípustnost jejich dovolání založit.
2. K právní otázce, zda je nutno žalovat na nahrazení projevu vůle za žalovaného, v jehož prospěch dosud nesvědčí příslušný zápis vlastnického práva k předmětným spoluvlastnickým podílům na nemovitém majetku, až po pravomocném skončení řízení o určení, že uvedenému žalovanému svědčí příslušný spoluvlastnický podíl na tomto nemovitém majetku
Žalobci brojí proti odvolacím soudem vyloženému právnímu názoru, že: „Jestliže nabyvatel spoluvlastnického podílu, který je povinen podle §603 odst. 3 obč. zák. nabídnout oprávněnému spoluvlastníkovi spoluvlastnický podíl ke koupi, není v katastru nemovitostí jako spoluvlastník tohoto podílu zapsán, neboť převedl kupní smlouvou podíl na další osobu, musí oprávněný spoluvlastník nejprve žalovat na určení, že nabyvateli, jehož nahrazení projevu vůle se u soudu domáhá, náleží spoluvlastnický podíl“, když „v rámci takového řízení by soud řešil otázku platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi M. H. a žalovanou 3. a následně kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou 3. a S.“, neboť „teprve po právní moci takového rozsudku lze rozsudkem nahradit projev vůle nabyvatele nabídnout spoluvlastnický podíl ke koupi oprávněnému spoluvlastníkovi (§603 odst. 3 obč. zák. a §161 odst. 3 o. s. ř) a vklad práva z kupní smlouvy o prodeji tohoto spoluvlastnického podílu zapsat (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2470/2005).“
Odvolací soud v tomto směru vyšel z judikovaného závěru dovolacího soudu, že: „J estliže nabyvatel spoluvlastnického podílu, který je povinen podle §603 odst. 3 obč. zák. nabídnout oprávněnému spoluvlastníkovi spoluvlastnický podíl ke koupi, není v katastru nemovitostí jako spoluvlastník tohoto podílu zapsán, neboť převedl neplatnou darovací smlouvou podíl na další osobu, má oprávněný spoluvlastník naléhavý právní zájem na určení, že nabyvateli, jehož nahrazení projevu vůle projevu vůle se u soudu domáhá, náleží spoluvlastnický podíl. Teprve pak lze rozsudkem nahradit projev vůle nabyvatele nabídnout spoluvlastnický podíl ke koupi oprávněnému spoluvlastníkovi (§603 odst. 3 a §161 odst. 3 OSŘ) a vklad práva z kupní smlouvy o prodeji tohoto spoluvlastnického podílu (ze které byla nabídka ke koupi nahrazena rozhodnutím soudu) zapsat.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2470/2005).
I když nelze vyloučit kumulaci předmětných žalob v rámci jednoho řízení – avšak jistěže při dodržení posloupnosti (při převzetí žalobních návrhů do jednotlivých rozsudečných výroků) nejprve deklarace věcně právního vztahu a poté nahrazení projevu vůle za žalovaného stran uzavření předmětné věcně smlouvy – v poměrech této věci zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle je v konečném důsledku správné, neboť se stále uplatní závěr vyložený v posledně označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který je třeba ve skutkových poměrech této věci interpretovat tak, že žaloba o nahrazení projevu vůle za žalovaného nemůže být úspěšná, pakliže z vyložených důvodů nebylo vyhověno určovací žalobě pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Přitom sama žaloba o nahrazení projevu vůle za této skutkové a právní konstelace obstát nemohla, neboť i kdyby si rozhodující soud v rámci předběžné otázky vyřešil posloupnost (měl-li by za to, že) neplatných věcných smluv se závěrem, že žalovaný 1) je po právu jejich vlastníkem, nemohlo by na základě takto vydaného rozsudku (nabyl-li by dokonce právní moci) být příslušným katastrální úřadem povolen vklad předmětného (spolu)vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť právě bez reflexe oné věcně právní deklarace (takové rozhodnutí rovněž podléhá vkladu do katastru nemovitostí) by navrhovaný vklad (podle rozsudku o nahrazení projevu vůle za žalovaného) ve smyslu §17 odst. 2 písm. c) katastrálního zákona nenavazoval na dosavadní zápisy v katastru, a musel by být katastrálním úřadem zamítnut.
Je tedy zřejmé, že i v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu reflektuje zmíněnou judikaturu dovolacího soudu i úpravu na úseku katastru nemovitostí, a tudíž ani v tomto ohledu dovolací soud neshledává – z pohledu konečného výsledku – relevanci dovolací argumentace žalobců ve vztahu k jimi vymezenému předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
3. K otázce poučení účastníků řízení o nedostatku věcné legitimace
Žalobci nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku mj. vyložil:
„Žalobci jsou přitom v tomto řízení ‚pány‘ sporu, svou žalobou vymezují okruh účastníků (§90 o. s. ř.). Obecně platí, že poučení o nedostatku věcné legitimace v řízení není poučením o procesních právech ve smyslu §5 o. s. ř., kterého by se žalobcům mělo v průběhu řízení dostat od soudu. Poučení o tom, že má či může být žalován jiný účastník či že se řízení má účastnit ještě další účastník, z mezí procesních pravidel sporu zřetelně vybočuje, a zakládalo by tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 56/95).
Žalobci neprecizují právní otázku, nevymezují dovolací důvod ani právně relevantním důvodem nevymezují některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání. Pouze polemizují s rozhodnutím odvolacího soudu a preferují právní názor, že: „by otázka poučovací povinnosti soudu měla být vykládána tak, že poučení o nedostatku věcné legitimace je výsostně záležitostí procesní a tudíž je povinností soudu poučovací povinnost i v obdobných případech respektovat, přičemž takové poučení o procesní otázce nemůže mít vliv na rovnost účastníků řízení či (na) nestrannost soudu. V tomto směru pak navrhují, aby dovolací soud tuto otázku vyřešil.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Je zjevné, že žalobci zákonu odpovídajícím způsobem nevymezili dovolací důvod a některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání. Na podkladě této dovolací argumentace tedy nebylo možné zabývat se vůbec přípustností dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Odhlédnuto od výše uvedeného lze však nad rámec odůvodnění připomenout např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, v němž dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu §5 o. s. ř., ani ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu