ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3729.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 3729/2018-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce D. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalovaným 1) J. P. , narozené XY, bytem XY, a 2) A. P. , narozené XY, bytem shodně s žalovanou 1), oběma společně zastoupeným JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 210/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2018, č. j. 13 Co 194/2017-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.203,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Naděždy Paškové, advokátky se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. února 2017, č. j. 7 C 210/2009-313, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že: „D. P., nar. XY, není otcem A. P., nar. XY z matky J. P., rozené K., nar. XY“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení části složené zálohy žalobci.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. března 2018, č. j. 13 Co 194/2017-343, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku způsobem vyloženým ve výroku II., a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud s ohledem na zjištění učiněná soudem prvního stupně konstatoval, že o narození žalované 2) se žalobce dozvěděl okamžitě a od tohoto data jemu také běžela zákonná prekluzivní lhůta k podání popěrné žaloby. Žalobce ve své popěrné žalobě mj. uvedl, že již v době narození žalované 2) měl jisté pochybnosti o svém otcovství, nicméně návrh na popření otcovství nepodal, neboť byl žalovanou 1) ujišťován, že je biologickým otcem žalované 2).
Dále odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil, že i když měl žalobce pochybnosti o tom, že není biologickým otcem žalované 2), přesto nepodnikl žádné kroky k popření svého otcovství, založeného domněnkou, ačkoliv tak učinit mohl. Obdobně rozhodoval Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) i ve svém usnesení ze dne 25. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3852/12, ve kterém konstatoval, že žaloba v dané věci nemohla obstát, protože již v průběhu původní popěrné lhůty měl stěžovatel (žalobce) důvodné pochybnosti o svém otcovství, přesto kroky k popření otcovství neučinil.
Odvolací soud dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2014, sp. zn. II. ÚS 2964/12, z jehož závěrů je zřejmé, že je nutné se zabývat tím, zda za situace, kdy měl účastník pochybnost, zda je biologickým otcem, mohl podat návrh na popření otcovství. Jeho nečinnost by bylo možno vykládat v tom smyslu, že svou rodičovskou odpovědnost akceptoval.
Dále odvolací soud připomenul nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/09, který otevřel prostor pro neaplikování popěrné lhůty podle §57 odst. 1 zák. o rod., avšak za předpokladu, že pochybnost domnělého otce ohledně jeho biologického otcovství, vyvstala po uplynutí popěrné lhůty, respektive v jejím průběhu. V opačném případě by taková žaloba mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by soud podle §792 o. z. rozhodl o prominutí zmeškání lhůty z důvodu, že to vyžaduje zájem dítěte nebo veřejný pořádek.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. dubna 2015, č. j. 7 C 210/2009-225, zmeškání lhůty k popření otcovství žalobci neprominul, neboť k tomu nebyly dány podmínky ve smyslu §792 o. z.; toto usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce posléze potvrdil odvolací soud svým usnesením ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 13 Co 516/2015-246.
Ústavní soud usnesením ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 284/16, odmítl stížnost, kterou se žalobce domáhal zrušení posledně označených rozhodnutí obou soudů. V tomto rozhodnutí Ústavní soud mj. vyložil, že: „Pro zhodnocení nyní posuzované věci byly především rozhodné ty závěry, které soudy učinily ohledně existence závažných pochybností stěžovatele o jeho otcovství již v době početí dcery jeho manželky v roce 1992. Správně se tak ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2881/09 ze dne 29. 11. 2010 (N 238/59 SbNU 419) soustředil na posouzení toho, zda podání žaloby 17 let po narození dítěte může zasáhnout do práv a chráněných zájmů žalobou dotčených osob. Okresnímu soudu v Litoměřicích Ústavní soud uvedeným nálezem uložil poskytnout procesní prostor k posouzení všech těchto okolností, čemuž soud zcela dostál. V této souvislosti především vyzdvihl, že stěžovatel měl prokazatelně závažné pochybnosti již v době narození dcery. Nadto za situace, kdy byl opakovaně lékařsky vyšetřen z důvodu podezření na neplodnost, měl žalobu na popření otcovství tím spíše podat již tehdy. Jestliže tedy soudy vzaly v úvahu všechny tyto rozhodné momenty a dospěly k závěru, že zachování stávajícího právního stavu bude pro dítě (jakkoli již zletilé) příznivější než jeho zpochybnění, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Ve světle toho nemůže argumentace stěžovatele obstát. V podrobnostech lze přitom na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí zcela odkázat.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které ovšem není - jak bude dále vyloženo - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Důvodem nepřípustnosti dovolání je okolnost, že dovolatel opětovně polemizuje se závěry soudů shora stran neprominutí zmeškání popěrné lhůty, a zcela přehlíží, že v jeho věci již dvakrát rozhodoval také Ústavní soud, který ve svém shora označeném nálezu přisvědčil zmíněné (shora rovněž zreferované) argumentaci obou soudů ohledně neprominutí lhůty k podání popěrné žaloby.
Není-li vyhověno návrhu jednoho z rodičů na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a je-li zároveň návrh na popření otcovství podán po uplynutí zákonem stanovené popěrné lhůty, nemůže soud postupovat jinak, než že takový návrh na popření otcovství zamítne, a to aniž by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu. Takový postup přitom nelze považovat za rezignaci na zjišťování nejlepšího zájmu dítěte, neboť samotná právní úprava popírání otcovství je odrazem zákonodárcem provedeného vážení zájmu dítěte a zájem dítěte je dále též zjišťován při rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. 8. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu