ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4004.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4004/2018-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Mariánské Hoře, Prostorná 811/4, proti žalovaným 1) A. B. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, 2) J. S. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1023/55, a 3) E. M. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 23 C 31/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2018, č. j. 11 Co 383/2017-283, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. června 2017, č. j. 23 C 31/2015-231, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že J. S., narozená dne XY, zemřelá dne 20. listopadu 2014, posledně bytem v XY, byla ke dni své smrti výlučnou vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. května 2018, č. j. 11 Co 383/2017-283, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci a v nákladovém výroku III. ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku II. způsobem vyloženým ve výroku II. svého rozsudku, a navazujícími výroky III. a IV. dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
V daném případě dovolání žalobce neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel totiž ve svém dovolání (zákonu odpovídajícím způsobem) nevymezil jím tvrzenou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, že se odvolací soud při řešení právní otázky „hmotného práva dle §581 o. z.“ odchýlil od (a které) rozhodovací praxe dovolacího soudu, když v tomto směru dovolací argumentaci staví na prosté skutkové polemice (ačkoliv v dovolacím řízení skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, nelze revidovat), z níž posléze konstruuje svůj právní názor, jímž oponuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem, což samo o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Ani dovolací argumentace žalobce, že: „otázka posouzení platnosti darovacích smluv ze dne 16. 7. 2014 dovolacím soudem nebyla řešena za situace, že darovací smlouvy ze dne 26. 9. 2005 a ze dne 30. 11. 2005 ohledně stejných nemovitostí byl v důsledku vaskulární demence dárkyně J. S. shledány jako absolutně neplatné a s odstupem 9 let měla dárkyně uzavřít dvě platné smlouvy“ , nemůže založit přípustnost dovolání. Je tomu tak z toho důvodu, že posouzení této otázky vychází z jedinečných skutkových zjištění (z nichž při rozhodování v této věci vycházel odvolací soud), které co do rozsahu a jejich správnosti dovolatel napadá s tím, že jako jedině správnou preferuje skutkovou verzi, jež podle něj vede k závěru o absolutní neplatnosti předmětných převodních smluv. Na podkladě této dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nelze.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu