ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4260.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4260/2018-648
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dědictví po P. V. , zemřelém dne 13. listopadu 2012, posledně bytem v XY, za účasti 1) P. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 2133/138, 2) T. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 792/40, 3) J. G. , narozené dne XY, bytem v XY, 4) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územního pracoviště České Budějovice se sídlem v Českých Budějovicích, Prokišova č. 1202/5, a 5) Městské charity České Budějovice se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. č. 309/12, IČO 60072709, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 16 D 368/2012, o dovolání P. V. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2017, č. j. 7 Co 742/2017-544, takto:
I. Dovolání P. V. se zamítá .
II. Řízení o dovolání P. V. proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 14. února 2017, č. j. 16 D 368/2012-525, se zastavuje.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po P. V., zemřelém dne 13. 11. 2012 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 23. 11. 2012, č. j. 16 D 368/2012-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Marta Javorská, notářka v Písku (§38 občanského soudního řádu).
Okresní soud v Písku usnesením ze dne 22. 10. 2013, č. j. 16 D 368/2012-310, rozhodl, že „listina ze dne 22. 1. 2012 není platnou závětí zůstavitele P. V., zemř. dne 13. 11. 2012“. Na základě zjištění, že zůstavitel zanechal jako časově poslední listinu označenou jako závěť, a to listinu allografní datovanou dne 22. 1. 2012, s velmi špatně čitelným podpisem zůstavitele, jíž jednak odkazuje své movité i nemovité věci, práva a jiné majetkové hodnoty svým třem dětem P. V., J. V. (pozn. nyní G.) a T. V., každému z nich rovným dílem, jednak odvolává své předchozí závěti, s tím, že tato listina obsahuje prohlášení, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a je podepsána dvěma svědky úkonu L. M. a A. V., soud prvního stupně dospěl k závěru, že svědkyně závěti A. V. jako matka všech dědiců povolaných závětí, „je zcela nepochybně osobou blízkou závětním dědicům“, a proto „nesplňuje podmínky §476e, 476f občanského zákoníku ve vztahu ke všem dědicům povolaným k dědění uvedenou závětí ze dne 22. 1. 2012“, a tedy závěť je „neplatná v celém rozsahu“.
K odvolání P. V. a J. G. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 1. 2014, č. j. 7 Co 2683/2013-348, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že „řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, když soud prvního stupně v posuzované věci „řešil otázku sporu o dědické právo“ a „správně postupoval podle §175k odst. 1 občanského soudního řádu“, neboť „posuzoval výhradně otázku naplnění formálních předpokladů pro platnost závěti zůstavitele“, ale vzhledem k tomu, že „závěr o platnosti či neplatnosti závěti zůstavitele nemůže být vyjádřen ve výroku“, protože „tento závěr je pouze řešením předběžné otázky“, měl ve výroku vyřešit spor o dědické právo, tedy „rozhodnout, který z účastníků dědického řízení je či není dědicem a se kterým z těchto účastníků bude nadále v dědickém řízení jednáno“. Odvolací soud také uložil soudu prvního stupně povinnost zabývat se námitkami odvolatelů stran jeho závěru o tom, že osoba blízká závětí povolaným dědicům nemůže být svědkem allografní závěti zůstavitele, a že její svědectví způsobuje neplatnost této závěti.
Okresní soud v Písku poté usnesením ze dne 24. 3. 2014, č. j. 16 D 368/2012-357, určil, že „poz. děti J. V. (pozn. nyní G.), P. V., T. V. nejsou dědici ze závěti ze dne 22. 1. 2012 zůstavitele P. V.“. Opětovně dospěl k závěru, že při posouzení otázky platnosti závěti zůstavitele P. V. ze dne 22. 1. 2012 „je třeba vycházet z ustanovení §476f občanského zákoníku“, a že „svědkyně závěti A. V. jako matka všech dědiců povolaných závětí je zcela nepochybně osobou blízkou všem závětním dědicům“, a proto „nesplňuje podmínky §476e, 476f občanského zákoníku ve vztahu ke všem dědicům povolaným k dědění uvedenou závětí ze dne 22. 1. 2012“, a tedy „k pořízení listiny – závěti zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 nedošlo platně“.
K odvolání P. V., T. V. aj. G. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 10. 2014, č. j. 7 Co 1673/2014-395, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud jednak schválil postup soudu prvního stupně, který ve výrokové části jednoznačně určil, se kterým z dosavadních účastníků řízení nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že nejsou dědici ve smyslu zákonného požadavku ustanovení §175k odst. 1 občanského soudního řádu, jednak se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o posouzení otázky platnosti závěti zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 s odůvodněním, že ustanovení §476f občanského zákoníku „se vztahuje jak k allografní závěti podepsané zůstavitelem přede dvěma svědky ve smyslu §476b občanského zákoníku, tak k allografní závěti zůstavitele, který nemůže číst nebo psát, se třemi svědky, ve smyslu §476c občanského zákoníku“, a že judikatura, na niž odvolatelé shodně odkazují, „se vztahuje pouze a výhradně k osobě pisatele závěti“, naproti tomu ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR dovozuje, že „pokud by některý ze svědků allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení §476b nebo 476c občanského zákoníku nesplňoval podmínky vymezené v ustanovení §476f a §476e občanského zákoníku, byla by závěť nepochybně neplatná“, a proto byla-li svědkem závěti zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 A. V., matka všech tří závětí povolaných dědiců, „není pochyb o tom, že tato závěť byla pořízena neplatně“. A dále odvolací soud odmítl námitku odvolatelů stran posouzení otázky odvolání předchozích závětí ve smyslu ustanovení §480 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu, že „tato otázka z hlediska platnosti závěti 22. 1. 2012 není významná“ a „soud ji bude posuzovat až v případě posuzování platnosti předchozích závětí zůstavitele“.
Dovolání P. V. proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 4. 11. 2015, č. j. 21 Cdo 3155/2015-442, odmítl pro soulad s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu z hlediska závěru o neplatnosti allografní závěti zůstavitele P. V. pořízené dne 22. 1. 2012 ve smyslu ustanovení §476b občanského zákoníku, byla-li svědkem předmětné závěti A. V., která je matkou závětí povolaných dědiců, a která tak „jako osoba blízká závětí povolaným dědicům nemohla ve smyslu ustanovení §476f občanského zákoníku při pořizování předmětné závěti působit jako svědek“. Námitku dovolatele stran platnosti odvolání předchozích závětí dovolací soud odmítl s tím, že posouzení této otázky nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Ústavní soud usnesením ze dne 20. 9. 2016, č. j. IV. ÚS 417/16-491, ústavní stížnost P. V. proti usnesení dovolacího soudu, odvolacího soudu i soudu prvního stupně odmítl, neboť neshledal, že by v daném případě napadenými rozhodnutími došlo k tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Okresní soud v Písku dále usnesením ze dne 26. 7. 2016, č. j. 16 D 368/2012-476, rozhodl, že „v řízení bude pokračováno s poz. dětmi zůstavitele J. V. (pozn. nyní G.), nar. XY, P. V., nar. XY, T. V., nar. XY, s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, s Městskou charitou České Budějovice jako dědici zůstavitele P. V., zemř. dne 13. 11. 2012, a to jako s dědici ze závěti ze dne 23. 3. 2007 (pozn. správně se jedná o závěť ze dne 29. 3. 2007) sepsané formou notářského zápisu sp. zn. NZ 45/2007, N 57/2007“. Vzhledem k tomu, že mezi dědici dále došlo ke sporu o platnost prohlášení zůstavitele o odvolání předchozích závětí, jež bylo součástí listiny ze dne 22. 1. 2012, soud prvního stupně opětovně přistoupil k šetření podmínek dědického práva a ohledně ustanovení §476f občanského zákoníku použil svého výkladu přijatého již v usnesení č. j. 16 D 368/2012-357 s tím, že ze stejných závěrů vycházel také při posouzení platnosti odvolání předchozích závětí zůstavitele listinou ze dne 22. 1. 2012, a dospěl k závěru, že svědek, A. V. jako matka všech dětí zůstavitele, svědek listiny ze dne 22. 1. 2012, „nesplňuje podmínky ustanovení §476f občanského zákoníku ani v části listiny, ve které jsou odvolávány všechny předcházející závěti zůstavitele“, neboť „i v této části zůstavitel fakticky ´zůstavuje´ osobám blízkým svědkovi“, že i „tato část listiny se vztahuje ke všem dětem zůstavitele“, neboť v případě odvolání předchozích závětí zůstavitele „by tyto děti nastupovaly jako dědici zákonné dědické posloupnosti“, a tedy „k odvolání závětí zůstavitele pořízených před dnem 22. 1. 2012 nedošlo platně“, a proto soud prvního stupně rozhodl „dle ustanovení §107 odst. 1 občanského soudního řádu, s jakými účastníky bude v řízení pokračovat“. K námitkám P. V. soud prvního stupně také uzavřel, že odvolání závěti „je jednáním, kterým ve svém důsledku zůstavitel nově pořizuje o svém majetku“, neboť „původně obmyšlené osoby vylučuje z dědění s vědomím, že za dědice jeho majetku budou povolány jiné osoby“, a „svým majetkem tak pro případ smrti nakládá“.
K odvolání P. V. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. 7 Co 2182/2016-506, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud předně soudu prvního stupně vytknul, že napadené usnesení není rozhodnutím dle §107 odst. 1 občanského soudního řádu, ale že o dědickém právu – o okruhu dědiců a účastníků dědického řízení - rozhodoval podle §175k odst. 1 občanského soudního řádu. Ztotožnil se však s jeho závěrem o tom, že je-li závěť zůstavitele z 22. 1. 2012 neplatná pro rozpor s §476f obč. zák. platného do 31. 12. 2013, je stejně tak neplatný i úkon zůstavitele, který je obsahem této závěti a který směřuje k odvolání všech předchozích závětí zůstavitele, a to z důvodu, že tento závěr „odpovídá ustanovení §480 odst. 1 věta za středníkem“, podle nějž odvolání musí mít formu, jaká je třeba k závěti, a tedy je-li odvolání závěti součástí allografní závěti ve smyslu §476b občanského zákoníku, která vyžaduje podpis dvou svědků, pak „skutečnost, že jeden ze svědků povolaných zůstavitelem nesplňuje podmínky §476f občanského zákoníku, způsobuje i neplatnost úkonu zůstavitele obsaženého v téže listině, který směřoval k odvolání dříve pořízených závětí“, neboť „nezpůsobilost svědka závěti představuje absenci formálních předpokladů platnosti závěti, tedy i v ní obsaženého úkonu směřujícího k odvolání závětí předchozích“, a svůj názor opřel také o odkaz na komentář k ustanovení §480 občanského zákoníku z nakladatelství C. H. Beck, sedmé vydání, rok 2002. Také závěr soudu prvního stupně, že nejen závětí, ale i odvoláním závěti zůstavitel pořizuje o svém majetku pro případ smrti, odvolací soud shledal správným. Závěrem však namítl, že soud prvního stupně vyřešil podmínky dědického práva ze závěti ze dne 23. 3. 2007 (pozn. správně jde o závěť ze dne 29. 3. 2007), „aniž by se zabýval“ pozdějšími závěťmi zůstavitele z 16. 9. 2008 a 1. 10. 2011, jež byly v probíhajícím dědickém řízení prohlášeny a se kterými „se měl vypořádat“, neboť „teprve poté, kdy by soud prvního stupně dospěl k závěru, že závěti zůstavitele z 16. 9. 2008 a 21. 10. 2011 jsou neplatné či mohou obstát vedle závěti ze dne 29. 3. 2007, bude možné usoudit na okruh dědiců ze závěti ze dne 29. 3. 2007“; protože soud prvního stupně „v tomto směru nečiní žádné závěry“, nemůže být jeho rozhodnutí v tomto směru odvolacím soudem přezkoumáno, a proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.
Okresní soud v Písku konečně usnesením ze dne 14. 2. 2017, č. j. 16 D 368/2012-525, rozhodl, že „v řízení bude pokračováno s poz. dětmi zůstavitele J. V. (pozn. nyní G.), nar. XY, P. V., nar. XY, T. V., nar. XY, s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, s Městskou charitou České Budějovice jako dědici zůstavitele P. V., zemř. dne 13. 11. 2012, a to jako s dědici ze závěti ze dne 29. 3. 2007 sepsané formou notářského zápisu sp. zn. NZ 45/2007, N 57/2007“. Vzhledem k pokynu odvolacího soudu soud prvního stupně nejprve posuzoval závěti zůstavitele ze dne 1. 10. 2011 a 16. 10. 2008 a dospěl k závěru, jednak že v případě závěti ze dne 1. 10. 2011 šlo o „allografní závěť zůstavitele, jejíž text byl sepsán synem zůstavitele T. V.“, že tuto listinu „zůstavitel vlastnoručně podepsal“, ale „výslovně neprojevil před dvěma současně přítomnými svědky, že listina obsahuje jeho poslední vůli a svědci se na listinu nepodepsali“, a tedy závěť z 1. 10. 2011 byla „v rozporu s §476b občanského zákoníku pořízena beze svědků“, a proto „není platnou závětí zůstavitele“, jednak že závětí z 16. 9. 2008 pořízenou formou notářského zápisu sp. zn. NZ 99/2008, N 118/2008, která je dle soudu prvního stupně dodatkem k závěti ze dne 29. 3. 2007 pořízené formou notářského zápisu sp. zn. NZ 45/2007, N 57/2007, zůstavitel pořídil „o majetku, který již ke dni svého úmrtí nevlastnil“, a proto „nebude ani ze závěti ze dne 16. 9. 2008 vycházeno“ a „ani touto závětí pozdější nebyla zrušena závěť zůstavitele ze dne 29. 3. 2007“. Poté soud prvního stupně k otázce platnosti odvolání předchozích závětí závětí zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 uzavřel - s odkazem na výklad ustanovení §476f občanského zákoníku, ohledně kterého „již ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2016 odkázal na své předchozí usnesení ze dne 24. 3. 2016“, a závěry, které již „učinil ve svých rozhodnutích ze dne 24. 3. 2014 a 26. 7. 2016 při hodnocení, zda listinou ze dne 22. 1. 2012 došlo platně k odvolání všech předchozích závětí zůstavitele“ - že „svědek, A. V. jako matka všech dětí zůstavitele, svědek listiny ze dne 22. 1. 2012, nesplňuje podmínky §476f občanského zákoníku ani v části listiny, ve které jsou odvolávány všechny předcházející závěti zůstavitele“, neboť „i v této části zůstavitel fakticky ´zůstavuje´ osobám blízkým svědkovi“, „i tato část listiny se vztahuje ke všem poz. dětem zůstavitele“, neboť „bez ohledu na formu předchozích závětí zůstavitele, bez ohledu na okruh povolávaných dědiců v těchto závětech zůstavitele; v případě jejich odvolání by tyto děti nastupovaly jako dědici zákonné dědické posloupnosti“, a tedy že „k odvolání závětí zůstavitele pořízených před dnem 22. 1. 2012 nedošlo platně“, a proto soud prvního stupně rozhodl „dle §107 odst. 1 občanského soudního řádu, s jakými účastníky bude v řízení pokračovat“. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že i „odvolání závěti je jednáním, kterým zůstavitel ve svém důsledku nově pořizuje o svém majetku“, neboť „původně obmyšlené osoby vylučuje z dědění s vědomím, že za dědice jeho majetku budou povolány jiné osoby“, a že tím zůstavitel „vyjadřuje svou vůli povolat za dědice jiné konkrétní osoby“ a „zcela nepochybně tak svým pro případ smrti nakládá“.
K odvolání P. V. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 6. 2017, č. j. 7 Co 742/2017-544, usnesení soudu prvního stupně potvrdil „v tomto správném znění: V dědickém řízení po zůstaviteli P. V., zemřelém 13. 11. 2012, bude nadále jednáno s pozůstalými dětmi J. V. G., nar. XY, T. V., nar. XY, a P. V., nar. XY, s Českou republikou zastoupenou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a s Městskou charitou České Budějovice jako s dědici zůstavitele ze závěti ze dne 29. 3. 2007, sepsané formou notářského zápisu JUDr. Martou Javorskou, notářkou v Písku, sp. zn. NZ 45/2007, N 57/2007.“ Odvolací soud opětovně uvedl, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně není rozhodnutím dle §107 odst. 1 občanského soudního řádu, ale že soud prvního stupně rozhodoval dle §175k odst. 1 občanského soudního řádu. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně jednak ohledně posouzení závětí zůstavitele ze dne 1. 10. 2011 a 16. 9. 2008, přičemž k posouzení závěti ze dne 16. 9. 2008 doplnil, že „zůstavitel nebyl vlastníkem nemovitostí uvedených v závěti z 16. 9. 2008 nejen ke dni svého úmrtí, ale ani ke dni pořízení této závěti“, což „vyplývá z dohody o vypořádání zaniklého SJM manželů P. a A. V.“, podle které „nemovitosti nabyla A. V. oproti povinnosti vyplatit zůstaviteli 1,000.000 Kč“, jednak ohledně posouzení platnosti odvolání předchozích závětí zůstavitele závětí ze dne 22. 1. 2012, když „již ve svém předchozím zrušovacím usnesení z 11. 1. 2017, č. j. 7 Co 2182/2016-506, považoval závěr soudu prvního stupně o tom, že závětí z 22. 1. 2012 nebyly platně odvolány závěti zůstavitele předchozí, tedy i závěť z 29. 3. 2007, za správný“ a „na tomto závěru nemá důvod cokoliv měnit“, a k tomu dále dovodil, že „tento závěr odpovídá §480 odst. 1 věta za středníkem občanského zákoníku“, dle kterého odvolání musí mít formu, jaká je třeba k závěti, a proto je-li odvolání závěti součástí závěti allografní ve smyslu §476b občanského zákoníku, pak „skutečnost, že jeden ze svědků povolaný zůstavitelem nesplňuje podmínky §476f občanského zákoníku, způsobuje i neplatnost úkonu zůstavitele obsaženého v téže listině, který směřoval k odvolání dříve pořízených závětí“, a tedy že „nezpůsobilost svědka závěti představuje absenci formálních předpokladů platnosti závěti, tedy i v ní obsaženého úkonu směřujícího k odvolání závětí předchozích“. Svůj závěr odvolací soud opřel také o názor vyslovený v komentáři k ustanovení §480 občanského zákoníku, nakladatelství C. H. Beck, 7. vydání, rok 2002, a odmítl námitky odvolatele o tom, že soudní praxe výklad §480 občanského zákoníku již překonala a že v následných edicích komentáře z roku 2008 a 2009 již text obsažený v komentáři z roku 2002 není obsažen, a to s odůvodněním, že obsah komentářů z roku 2008 a 2009 „je možné vyložit pouze tak, že odvolat závěť pořízenou ve formě notářského zápisu lze i závětí holografní podepsanou vlastní rukou či allografní, tedy nesepsanou vlastní rukou a stvrzenou dvěma způsobilými svědky; a naopak“, přičemž „musí být nepochybně dodrženy všechny zákonem předepsané náležitosti pro tu kterou formu závěti (odvolání závěti)“, a dospěl k závěru, že „pokud je nezbytným formálním předpokladem platnosti allografní závěti podpis této závěti dvěma způsobilými svědky ve smyslu §476e občanského zákoníku a tyto předpoklady nejsou splněny, pak předpoklady pro platné odvolání všech předchozích závětí v téže listině a formě rovněž nemohou být naplněny“, a tedy že „závětí z 22. 1. 2012 zůstavitel neodvolal platně všechny své předchozí závěti“, a tímto úkonem zůstavitele tak „nebyla zrušena platná závěť zůstavitele z 29. 3. 2007, pořízená ve formě notářského zápisu“, a proto soud prvního stupně „správně rozhodl o tom, že v řízení bude pokračováno (jednáno) se závětními dědici ze závěti z 29. 3. 2007“, a že „tomuto výkladu koresponduje“ i správný závěr soudu prvního stupně o tom, že „nejen závětí, ale i odvoláním závětí zůstavitel pořizuje o svém majetku pro případ smrti“. Odvolací soud naproti tomu souhlasil s námitkou odvolatele a vytknul soudu prvního stupně, že „se v rozporu s pokynem odvolacího soudu nezabýval odvolatelem tvrzeným rozporem s dobrými mravy dle §3 občanského zákoníku závěti z 29. 3. 2007 a jejího dodatku z 16. 9. 2008“, s tím, že tuto otázku posoudil sám - jelikož „skutková tvrzení v tomto směru jsou obsahem spisu“ a soud prvního stupně tuto otázku posoudil pouze konkludentně, vycházel-li z platnosti závěti z 29. 3. 2007 – a uzavřel, že „je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy v rozporu s dobrými mravy“, že ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku „nemůže vyloučit účinky, jaké má podle kogentní úpravy dědického práva pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost - smrt zůstavitele, právo zůstavitele pořídit o svém majetku pro případ smrti“, a že ani odvolatelem „skutkové vymezení důvodů rozporu s dobrými mravy nemůže obstát“, a to z důvodu, že „není významné, jakým způsobem zůstavitel nabyl majetek, jímž pro případ smrti disponuje“, že „v případě zkrácení práv jiných oprávněných osob bylo věcí těchto osob, aby se domáhaly svých nároků“, že „ani případné nepřesnosti v označení dědiců či podrobný výčet majetku či naopak jeho obecné vymezení nemohou být rozporné s dobrými mravy“, a že „ani skutečnost, že zůstavitel nakládal v doplňující závěti z 16. 9. 2008 s majetkem, jehož nebyl vlastníkem“, není v rozporu s dobrými mravy, a tedy že „je zřejmé, že odvolatel rozpor s dobrými mravy shledává především v tom, že projevená vůle zůstavitele neodpovídá jeho představám“ a „takovou situaci nelze podřadit ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku“.
Proti tomuto usnesení podal P. V. dovolání. Přípustnost dovolání shledává ve vyřešení jednak „otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a to otázky „náležitostí odvolání závěti dle ustanovení §480 odst. 1 občanského zákoníku“, „zda i odvoláním závětí zůstavitel pořizuje o svém majetku pro případ smrti“ a „zda zůstavitel může pořídit závětí v rozporu s dobrými mravy“, jednak „otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to „otázky povinnosti soudu prvního stupně své rozhodnutí odůvodnit řádně“. Ve vztahu k náležitostem odvolání závěti dovolatel odmítá závěr odvolacího soudu z důvodu „nepřípustného extenzivního výkladu obsahu ustanovení §480 odst. 1 občanského zákoníku tím, že odvolací soud podmiňuje platnost úkonu spočívajícího v odvolání závěti splněním náležitostí, jakých je třeba k platnosti allografní závěti“, neboť má za to, že z ustanovení §480 odst. 1 občanského zákoníku „je zřejmé, že závěť se zrušuje buď 1) platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, nebo 2) samostatným právním úkonem – ´odvoláním závěti´“, že formu závěti upravuje ustanovení §476 občanského zákoníku a z tohoto ustanovení „je zřejmé, že formou závěti se rozumí buď ´písemná forma´ nebo ´forma notářského zápisu´“, přičemž „účast svědků není formou, nýbrž podmínkou platnosti“, a že „pokud by zákonodárce pro platnost odvolání závěti vyžadoval tytéž náležitosti jako pro allografní závěť, zcela jistě by v ustanovení §480 občanského zákoníku neužil pojmu ´forma´, nýbrž pojmu ´náležitosti´“, že „skutečnost, že formou závěti se rozumí písemná forma, je zřejmá i z judikátu NS sp. zn. 21 Cdo 5375/2007“, a navíc pokud listina z 22. 1. 2012 „obsahuje výslovný projev vůle zůstavitele odvolat své předchozí závěti a byla pořízena v písemné formě a je zůstavitelem podepsána“, má tato listina dle dovolatele „ve smyslu ustanovení §41a občanského zákoníku náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, tedy odvolání závěti dle ustanovení §480 odst. 1 věty za středníkem občanského zákoníku“. Dovolatel dovozuje, že „je zcela bez významu, zda listinu obsahující odvolání předchozích závětí podepsala – kromě jednajícího – i další osoba“, že ustanovení §480 odst. 1 občanského zákoníku „pro platnost tohoto úkonu jeho podepsání další osobou (svědkem) nevyžaduje“, a že právní názor uvedený v komentáři k §480 občanského zákoníku, na který poukazuje odvolací soud, je založen na „nepřípustně extenzivním výkladu ustanovení §480 odst. 1 věty za středníkem občanského zákoníku“ a je již „překonaný“, protože „není obsažen v následné edici komentáře k občanskému zákoníku“, a odvolacímu soudu také vytýká, že „přehlédl, že odvolání závěti lze učinit samostatným právním úkonem, pro jehož platnost ustanovení §480 občanského zákoníku nevyžaduje, aby splňoval náležitosti, jaké je třeba k platnosti závěti“. Podle dovolatele není správný ani závěr odvolacího soudu a soudu prvního stupně o tom, že také odvoláním závětí zůstavitel pořizuje o svém majetku pro případ smrti, neboť má za to, že „je-li nezbytnou podmínkou k tomu, aby vůbec mohl být úkon odvolání závěti učiněn, existence předchozí závěti“, je zřejmé, že „objektem úkonu odvolání závěti je jiný úkon (závěť), nikoli nakládání s majetkem zůstavitele“, a že „důsledkem odvolání závěti je, že osoba povolaná odvolanou závětí k dědění podle takto odvolané závěti nedědí“. Závěrem dovolatel jednak odvolacímu soudu vytýká, že ve vztahu k posouzení námitky rozporu pořízení pro případ smrti zůstavitele (závěti z 29. 3. 2007 a jejího dodatku z 16. 9. 2008) s dobrými mravy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť se právním posouzením této otázky vůbec nezabýval, a tento nedostatek bránil odvolacímu soudu zhodnocení jeho správnosti, a odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak nesouhlasí s jeho závěrem, že je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy v rozporu s dobrými mravy, a namítá, že právním úkonem, jímž je závěť, „zůstavitel vykonává své subjektivní právo pořídit o svém majetku pro případ smrti“, že podle něj je obsah závěti ze dne 29. 3. 2007 a její doplnění ze dne 16. 9. 2008 - „coby konkrétní výkon práva zůstavitele pořídit o svém majetku pro případ smrti“ - v rozporu s dobrými mravy, že z ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku „není jakkoli dovoditelné, že by v rozporu s dobrými mravy mohl být výkon jen některých subjektivních práv, zatímco výkon jiných nikoli“, že i komentář k ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání, Praha 2009) uvádí, že ustanovení §3 „má obecnou povahu, tj. týká se všech subjektivních občanských práv“, a podle komentáře k ustanovením §1494 až 1497 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.; Fiala, Drápal a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015) „závěť se nesmí obsahem nebo účelem příčit dobrým mravům nebo odporovat zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje“, a k tomu dále odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 248/2000, publikované v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2001, a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 481/2001, publikované v časopise Soudní rozhledy pod č. 11, ročník 2001, a s ohledem na uvedené dovozuje, že je zřejmé, že v případě závěti ze dne 29. 3. 2007 a jejího doplnění ze dne 16. 9. 2008 „šlo o šikanózní výkon práva zůstavitele pořídit o svém majetku pro případ smrti závětí, hlavně za účelem poškození či znevýhodnění své bývalé manželky, paní A. V., a účastníků č. 1) až 3)“, a tedy závěry odvolacího soudu jsou „nesprávné“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se zrušuje rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení otázek hmotného práva, a to otázky výkladu „formy“ odvolání závěti, a zda lze pořídit závětí v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že otázka posouzení formálních náležitostí odvolání závěti dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a otázka možného rozporu pořízení závětí s dobrými mravy nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že jejich vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání P. V. je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel P. V. zemřel dne 13. 11. 2012, je třeba v řízení o dědictví i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele (srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013. Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (§476 odst. 1 obč. zák.). Všem druhům závěti je společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena.
Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná (§476a obč. zák.).
Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat (§476b obč. zák.). Svědky mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit (§476e obč. zák.). Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé (§476f obč. zák.).
Zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu (§476d odst. 1 obč. zák.).
Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti (§480 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury soudů a právní literatury je třeba posuzovat platnost právního úkonu k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl učiněn. Uvedené platí i v případě, zkoumá-li soud platnost allografní závěti z hlediska způsobilosti svědků této závěti; okolnost, že právní účinky závěti nastávají až dnem smrti zůstavitele, je přitom nerozhodná.
Závěť sepsaná podle ustanovení §476b obč. zák. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení §476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní (pod sankcí neplatnosti právního úkonu) požaduje, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků při pořízení závěti podle ustanovení §476b obč. zák. slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Závětí povolanými nebo zákonnými dědici se rozumí osoby, které byly ustanoveny za dědice jakoukoliv závětí pořízenou zůstavitelem, a osoby, které i jen přicházejí v úvahu jako dědici zůstavitele ze zákona v jakékoliv dědické skupině dle ustanovení §473 až §475a obč. zák. (k tomu srov. například názor vyjádřený v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1454).
Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner (v registrovaném partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§116 obč. zák.).
V projednávané věci zůstavitel zanechal (mimo jiné) allografní závěť ze dne 22. 1. 2012, jíž odkázal „veškeré své movité i nemovité věci, práva a jiné majetkové hodnoty svým třem dětem P. V., T. V. a J. V. (nyní G.), každému z nich rovným dílem“; současně jí odvolal „své předchozí závěti“. Jedním ze svědků této allografní závěti zůstavitele byla A. V., ačkoliv byla při jejím pořízení podle ustanovení §476f obč. zák. z působení svědka závěti vyloučena, neboť byla osobou blízkou závětí povolaným dědicům P. V., T. V. a J. G. - byla jejich matkou. Otázka neplatnosti allografní závěti zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 z důvodu nezpůsobilosti A. V. být svědkem této závěti již byla vyřešena v usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2014, č. j. 16 D 368/2012-357, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2014, č. j. 7 Co 1673/2014-395, dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 11. 2015, č. j. 21 Cdo 3155/2015-442, a ústavní stížnost proti těmto usnesením byla též odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. IV. ÚS 417/16-491.
Zůstavitel může závěť také kdykoli odvolat. Může ji odvolat jako celek nebo jen částečně (např. ohledně některého dědice nebo některého majetku), odvolání se také může týkat konkrétní závěti nebo se může vztahovat k dřívějším závětem obecně. Odvolání závěti musí mít vždy formu, jaké je třeba k závěti, nemusí však být učiněno stejnou formou, jako byla pořízena závěť, kterou zůstavitel odvolává; zůstavitel proto může např. vlastnoruční formou (dle ustanovení §476a obč. zák.) odvolat závěť pořízenou ve formě notářského zápisu (dle ustanovení §476d odst. 1 obč. zák.), či pořízením před dvěma svědky (dle ustanovení §476b obč. zák.) odvolat závěť vlastnoruční (dle ustanovení §476a obč. zák.) apod. Odvolání závěti může být učiněno jako samostatný právní úkon nebo může být pojato do nové závěti nebo listiny o vydědění jako jejich součást. Odvolání závěti, stejně jako pořízení závěti, však vždy musí být platným právním úkonem, a to jak z hlediska obecných náležitostí kladených na právní úkony, tak i zvláštních náležitostí vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti (k tomu srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. §1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 684-685, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1440, 1460).
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolání závěti je možné učinit jako samostatný právní úkon nebo jej lze pojmout jako součást závěti či listiny o vydědění, tento úkon však vždy musí splňovat jednak náležitosti platného právního úkonu obecně, tzn. že musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§37 odst. 1 obč. zák.), že osoba, jež tento právní úkon činí, musí být k tomuto právnímu úkonu způsobilá a nesmí jej činit v duševní poruše (§38 obč. zák.), že nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu nebo jej obcházet anebo se příčit dobrým mravům (§39 obč. zák.) a že musí být učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon (§40 odst. 1 obč. zák.), jednak náležitosti zvláštní - kladené na platné odvolání závěti, tzn. že musí být učiněn ve formě, jež je předepsána pro pořízení závěti (§480 odst. 1 část věty za středníkem obč. zák.), přičemž pro pořízení závěti zákon vymezuje tyto formy závěti: holografní závěť dle ustanovení §476a obč. zák., allografní závěť dle ustanovení §476b obč. zák., allografní závěť dle ustanovení §476c obč. zák. v případě osoby, jež nemůže číst nebo psát, a závěť ve formě notářského zápisu dle ustanovení §476d obč. zák.
S přihlédnutím k uvedenému dovolací soud s názorem P. V., že „formou závěti“ se rozumí pouze písemná forma nebo forma notářského zápisu, nemůže souhlasit a má za to, že dovolatel zjevně přehlíží, že požadavek písemné formy je všem závětem - tzn. holografní závěti, allografním závětem i závěti ve formě notářského zápisu - společný.
Dovolací soud neshledává důvodnou ani námitku dovolatele, že „ustanovení §480 odst. 1 obč. zák. pro platnost právního úkonu odvolání závěti jeho podepsání další osobou (svědkem) nevyžaduje“. Vzhledem k tomu, že zůstavitel byl osobou plně způsobilou k právním úkonům, která mohla číst a psát (v tomto směru žádné námitky účastníků řízení z obsahu spisu nevyplývají), měl možnost pořídit závěť, a to formou holografní závěti dle ustanovení §476a obč. zák., formou allografní závěti dle ustanovení §476b obč. zák. nebo formou notářského zápisu dle ustanovení §476d odst. 1 obč. zák. a (pouze) těmito formami též mohl učinit úkon odvolání svých předchozích závětí (bez ohledu na to, jakou formou byly předchozí závěti pořízeny). Za situace, kdy zůstavitel učinil úkon odvolání svých předchozích závětí součástí allografní závěti pořízené ve formě dle ustanovení §476b obč. zák., bylo nezbytné, aby tento úkon splňoval nejen všechny obecné náležitosti kladené na právní úkon, ale také zvláštní náležitosti vymezené zákonem pro allografní formu pořízení pro případ smrti, tzn. že kromě, toho, že musela být pořízena písemně a musel v ní být uveden den, měsíc a rok, kdy zůstavitel závěť, jejíž součástí bylo také odvolání předchozích závětí zůstavitele, podepsal, zůstavitel musel tuto listinu také podepsat vlastní rukou, musel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a svědci se museli na tuto listinu též podepsat; na svědky přitom byly kladeny nároky stanovené zákonem v ustanoveních §476e a §476f obč. zák., a tedy svědkem závěti, jejíž součástí bylo též odvolání předchozích závětí zůstavitele, nemohla být (mimo jiné) osoba blízká závětí povolaným, ani zákonným dědicům.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že závětí povolaným dědicům, osobám, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona (zákonným dědicům), a osobám jim blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti; je tomu tak proto, že u těchto osob nelze - s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým tento majetek má (může) jako zůstavitelovým dědicům připadnout - vůbec předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě, nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné (k tomu srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 530/2001, který byl publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 81, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2600/2005, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3332/2009). Závěry o tom, že svědky závěti podle ustanovení §476b obč. zák. nemohou být závětní ani zákonní dědici a osoby jim blízké (stejně jako osoby nezpůsobilé k právním úkonům, osoby nevidomé, neslyšící, němé a ty, které neznají jazyk zůstavitele), zastává rovněž právní literatura (srov. zejména Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanské právo hmotné, 2. upravené vydání. Plzeň, 2009, str. 320; Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1450; Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. §1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 648). Dovolací soud je toho názoru, že není žádného důvodu, aby tyto závěry nebylo možné vztáhnout rovněž na osoby svědků působících při právním úkonu odvolání závěti, jenž byl učiněn v allografní formě jako samostatný právní úkon či byl pojat jako součást allografní formy pořízení pro případ smrti.
Byla-li tedy svědkyní allografní závěti ze dne 22. 1. 2012, jejíž součástí bylo též odvolání předchozích závětí zůstavitele, A. V. jako matka touto závětí povolaných dědiců a zároveň i v úvahu přicházejících zákonných dědiců zůstavitele v první dědické skupině, nemá dovolací soud pochybnosti o tom, že tato osoba byla z postavení svědka vyloučena nejen pro úkon pořízení závěti, ale také pro úkon odvolání předchozích závětí, a tento nedostatek měl proto za následek neplatnost úkonu pořízení závěti i úkonu odvolání předchozích závětí zůstavitele.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že objektem úkonu odvolání závěti je pouze jiný úkon (závěť) a nikoli nakládání s majetkem zůstavitele. Dovolatel totiž nebere náležitě v úvahu, že zůstavitel může odvolat závěť jednak jako celek, ale také může odvoláním zrušit jen některé její ustanovení nebo část. Zůstavitel tedy může závěť pouze částečně odvolat, a to nejen ohledně některého dědice, ale také ohledně některého majetku (k tomu srov. například názor vyjádřený v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1460).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném případě otázku výkladu (interpretace) „formy“ odvolání závěti ve smyslu ustanovení §480 odst. 1 obč. zák. vyřešil správně a správný je proto i jeho závěr o neplatnosti odvolání předchozích závětí zůstavitele závětí ze dne 22. 1. 2012.
Dovolatel však odvolacímu soudu důvodně vytýká závěr, že „je pojmově vyloučeno“, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., tedy v rozporu s dobrými mravy.
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.).
Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Při zřízení závěti musí zůstavitel dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoliv právního úkonu obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti (k tomu srov. například názor vyjádřený v Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. §1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 640, nebo v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1440).
Obecné náležitosti kladené na platný právní úkon, které tak závěť musí splňovat, jsou tyto: závěť musí být učiněna svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§37 odst. 1 obč. zák.), zůstavitel musí být k tomuto právnímu úkonu způsobilý a nesmí jej činit v duševní poruše (§38 obč. zák.), závěť nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu nebo jej obcházet anebo se příčit dobrým mravům (§39 obč. zák.) a musí být učiněna ve formě, kterou vyžaduje zákon (§40 odst. 1 obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu, že je pojmově vyloučeno, aby pořízení závěti bylo v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud považuje za nesprávný, neboť i z výše uvedeného vyplývá, že platná závěť musí splňovat i tuto obecnou náležitost platného právního úkonu, tedy že nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a při posouzení platnosti závěti je tak nezbytné se zabývat také tím, zda neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po „pečlivé úvaze“, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Odvolací soud, který se - oproti soudu prvního stupně - otázkou případného rozporu závěti ze dne 29. 3. 2007 a jejího dodatku ze dne 16. 9. 2008 s dobrými mravy v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení zabýval, a to především z hlediska P. V. skutkového vymezení důvodů, v nichž P. V. shledával rozpor předmětné závěti s dobrými mravy, a při právním posouzení otázky, zda se posuzovaný právní úkon - pořízení závěti ze dne 29. 3. 2007 a její dodatek ze dne 16. 9. 2008 - nepříčí dobrým mravům, v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud s jeho závěrem, že ani dovolatelem skutkové vymezení důvodů rozporu s dobrými mravy nemůže obstát, souhlasí. Pokud dovolatel dále v dovolání namítá, že v případě předmětné závěti šlo o „šikanózní“ výkon práva zůstavitele pořídit o svém majetku pro případ smrti závětí, hlavně za účelem poškození či znevýhodnění své bývalé manželky a účastníků 1) až 3), zřejmě přehlíží, že bývalá manželka zůstavitele již v době pořízení závěti ze dne 29. 3. 2007 a jejího dodatku ze dne 16. 9. 2008 nepatřila ani do okruhu zákonných dědiců zůstavitele z titulu manželky zůstavitele, a tedy v samotném pořízení závěti, jíž ji zůstavitel nepovolal za svou dědičku, nelze spatřovat její poškození či znevýhodnění, a tedy že by se mělo jednat o pořízení příčící se dobrým mravům, a dovolací soud ani ve způsobu povolání a označení účastníků 1) až 3) za dědice závětí ze dne 29. 3. 2007, v němž dále dovolatel zřejmě spatřuje „šikanózní“ výkon práva zůstavitele pořídit o svém majetku, rozpor s dobrými mravy neshledává.
Přestože tedy odvolací soud chybně uzavřel, že je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., zabýval se skutkovým vymezením důvodů, v nichž P. V. shledával důvody rozporu závěti zůstavitele ze dne 29. 3. 2007 a jejího dodatku ze dne 16. 9. 2008, a ustanovení §3 odst. 1 a §39 obč. zák. aplikoval i interpretoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů, a proto jeho závěr o tom, že předmětná závěť není v rozporu s dobrými mravy, a tedy je platná, dovolací soud shledává správným.
Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, a tento nedostatek tak bránil odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, a když odvolací soud své rozhodnutí v tomto ohledu řádně neodůvodnil, jednak přehlíží, že odvolací soud se otázkou rozporu předmětné závěti s dobrými mravy v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení sám zabýval a při jejím posouzení vycházel ze skutkových tvrzení (tvrzení dovolatele), jež byla obsahem spisu, jednak tím uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a proto v této části dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Pro úplnost dovolací soud zmiňuje, že v těchto souvislostech nemůže být důvodná ani dovolací námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a že nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání P. V. podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Směřuje-li dovolání P. V. rovněž proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 14. 2. 2017, č. j. 16 D 368/2012-525, brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006), a proto bylo dovolací řízení v této části zastaveno podle ustanovení §243b a §104 odst. 1 věty první o.s.ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu České republiky.
Dovolací soud však považuje za nezbytné upozornit na novou skutečnost rozhodnou pro posouzení dědického práva po zůstaviteli - nově předloženou závěť zůstavitele ze dne 15. 1. 2012 (založena na č. l. 576 ve spise), jíž zůstavitel odkázal „veškerý svůj majetek svým třem dětem P. V., J. V. (nyní G.) a T. V.“ - jež byla soudu prvního stupně předložena po podání dovolání P. V., před předložením věci dovolacímu soudu k projednání dovolání, jíž se dovolací soud nemohl zabývat, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o.s.ř.).
V projednávaném případě bylo rozhodnuto usnesením, jež bylo vydáno podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř., které nepředstavuje konečné řešení dědického práva; o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (§175q o.s.ř.), a má proto své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci. Vyjdou-li v dalším průběhu řízení o dědictví najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva, ztrácí toto rozhodnutí své právní účinky, neboť vyšetření podmínek dědického práva jím provedené již nemůže být (za změněných okolností) podkladem pro vydání usnesení o dědictví podle ustanovení §175q o.s.ř. Dojde-li za této situace „znovu“ ke sporu o dědické právo, je třeba (opět) postupovat podle ustanovení §175k odst. 1 nebo 2 o.s.ř. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1999; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1765/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88, ročník 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009). V případě existence nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a ve vztahu k ní i nového sporu o dědické právo nezakládá pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo překážku věci pravomocně rozsouzené. Je proto možné, aby byla znovu posuzována otázka, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví.
S ohledem na výše uvedené se tedy soud prvního stupně v dalším řízení touto novou skutečností, nově předloženou závětí zůstavitele ze dne 15.1.2012, a ve vztahu k ní i případným novým sporem o dědické právo neopomene zabývat.
Protože tímto rozhodnutím řízení o dědictví po P. V. nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu