ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4628.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4628/2018-1005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy ve věci péče o nezletilého AAAAA (pseudonym) , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného kolizním opatrovníkem městem Brandýs nad Labem, se sídlem městského úřadu v Brandýse nad Labem, Mariánské náměstí č. 28/10, syna matky M. K. , narozené dne XY, bytem v XY, a otce P. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markétou Tillerovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, V Zátiší č. 547, o změnu výchovy, o zbavení otce rodičovské odpovědnosti a o zákazu styku, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 30 P 217/2011, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2018, č. j. 32 Co 463/2017-935, takto:
I. Dovolání otce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018 č. j. 32 Co 463/2017-935, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce závažného zanedbávání rodičovské odpovědnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3361/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 1989, sp. zn. Cpj 19/89, a v nich vyjádřený právní závěr, že za závažné zanedbávání rodičovské odpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod.) V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění není dovolací soud oprávněn přezkoumávat), že otec dlouhodobě neplní svoji vyživovací povinnost k nezletilému dítěti (resp. ji plní pravidelně pouze ve výši 100 Kč měsíčně, ačkoli mu bylo soudem stanoveno platit výživné na nezletilého za jednotlivá období v rozmezí 1500 Kč – 3500 Kč), a byl odsouzen pro dva úmyslné přečiny zanedbání povinné výživy k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. I když neplnění vyživovací povinnosti se nemusí do oblasti výkonu rodičovské odpovědnosti negativně promítat do té míry, že vyžaduje zbavení rodičovské odpovědnosti, zejména existuje-li mezi rodičem a dítětem vzájemný citový vztah, projevuje-li rodič o dítě zájem a je s ním v kontaktu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2012) nelze přehlédnout, že dle zjištění odvolacího soudu otec o nezletilého a jeho další osud neprojevuje opravdový zájem, což dokládá skutečnost, že se otec nedostavil k jednání před soudem prvního stupně, nedostavil se ani k ustanoveným znalkyním, čímž znemožnil vypracování znaleckého posudku k jeho osobě, a nedostavil se ani k jednání odvolacího soudu. Již soud prvního stupně poukázal také na skutečnost, že otec od vydání předběžného opatření, kterým mu byl zakázán styk s nezletilým, nekontaktoval ani matku nezletilého, nezletilému neposlal žádný dárek k Vánocům či narozeninám, a matce (ani soudu) není známo, kde se otec fakticky zdržuje, ani co dělá.
Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009, jedná se o rozhodnutí pro projednávanou věc nepřiléhavé, neboť se týká situace, kdy byl otci styk s nezletilou její matkou znemožněn, a proto objektivně nemohl řádně vykonávat svoji rodičovskou odpovědnost. V projednávané věci se však otec s nezletilým stýkal v rozsahu vymezeném soudním rozhodnutím, a o možnost styku přišel až následně svojí vinou, kdy mu byl styk s nezletilým pro jeho nevhodné chování vůči nezletilému předběžným opatřením zakázán. Odvolací soud přitom výslovně uvádí, že k absenci kontaktu s nezletilým po vydání předběžného opatření při rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti nepřihlížel.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že odvolací soud vybočil ze zásad hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř., když měl vzít za prokázané skutečnosti, které podle něj vyplývaly pouze z toho, co nezletilý sdělil v rámci vypracovávání znaleckého posudku a co bylo uvedeno pouze v úvodní části znaleckého posudku před soudem položenými otázkami a znaleckými odpověďmi na ně. Dovolatel přehlíží, že skutečnosti, že nutil nezletilého opakovat „škaredá“ slova o matce a ostatních členech rodiny, že se nezletilému nevěnoval, když u něj nezletilý pobýval, a že je podle nezletilého otec zlý, vyplynuly také ze zprávy z pohovoru sociálního pracovníka s nezletilým, který proběhl bez přítomnosti matky, a některé z těchto skutečností také rovněž z výpovědi matky, která byla v řízení vyslechnuta. Přisvědčit nelze dovolateli ani v tvrzení, že se odvolací soud nevypořádal s rozpory v tvrzeních nezletilého. Dovolacímu soudu není zřejmé, v čem má dle tvrzení dovolatele spočívat rozpor mezi negativním vyjadřováním nezletilého o otci a tvrzením matky, že než otec nezletilého by pro něj byl lepší žádný otec, nebo v čem by měl spočívat rozpor se sdělením, že kontakt nezletilého s jeho polorodým bratrem, s nímž má stejného otce, negativní emoce k otci spíše umocňují, což je dáno tím, že otec má negativní vztah i s tímto svým dítětem, nelze přitom přičítat k tíži matky, snaží-li se o zachování rodinných vazeb nezletilého s jeho polorodým bratrem. V řízení přitom byly provedeny důkazy přečtením zprávy z pohovoru sociálního pracovníka s nezletilým i znaleckého posudku, není tudíž správnou námitka dovolatele, že by se k výše uvedeným tvrzením nemohl otec vyjádřit. Neobstojí ani námitka, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním, když ten se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ztotožnil. Byl to již soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že otec nejeví o nezletilého opravdový zájem, a nejedná se o ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče, a o odlišná skutková zjištění nejde ani z důvodu namítaného dovolatelem, že odvolací soud akcentoval i některé skutečnosti vyplývající z listin, které soud prvního stupně uvedl jako dílčí skutková zjištění vyplývající z jednotlivých důkazů, aniž je všechny zopakoval i v následném shrnutí skutkového stavu. Pochybení neshledává dovolací soud ani v tom, že nezletilý, kterému v době rozhodování soudu prvního i druhé stupně bylo sedm let, nebyl slyšen přímo před soudem, když jeho postoj k otci měly soudy zjištěny nepřímo, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že nezletilému byl doporučen odklad školní docházky z důvodu nezralosti a poruchy řeči.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání otce na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 3. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu