ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.4782.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4782/2018-190
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci osvojitelů a) J. Š. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) J. Š. , narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 792/40, proti osvojenci Z. Š. , narozenému dne XY, bytem XY, o zrušení osvojení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 370/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2018 č. j. 19 Co 258/2017-140, takto:
I. Dovolání osvojitelů a) a b) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem podaným k soudu dne 14. 12. 2016 se osvojitelé domáhali zrušení osvojení osvojence, které bylo vysloveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 24. 4. 1987 č. j. Nc 157/87-21. Svůj návrh odůvodnili zejména tím, že ke zhoršení vzájemných vztahů došlo v roce 2007, kdy osvojence prostřednictvím pořadu „XY“ kontaktovala jeho biologická matka. Osvojenec se začal stýkat se svojí biologickou rodinou a následně přerušil kontakty s osvojiteli, přestal se o ně zajímat, začal rozmařile nakládat s finančními prostředky od osvojitelů a hrát na automatech, a když se nyní osvojitelům ozve, tak jen proto, aby si půjčil či vzal další peníze. Z tohoto důvodu také sepsali prohlášení o vydědění osvojence.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 4. 2017 č. j. 8 C 370/2016-51 návrh na zrušení osvojení Z. Š. zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Přestože k osvojení osvojence došlo v roce 1987 osvojením zrušitelným, zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo upuštěno od dělení osvojení na zrušitelné a nezrušitelné, a byla zavedena automatická konverze zrušitelného osvojení na osvojení nezrušitelné plynutím času, kdy tato automatická konverze je reflexí čl. 13 revidované Evropské úmluvy o osvojení dětí. Ustanovení §840 o. z. omezuje možnost zrušení osvojení z důležitých důvodů na dobu tří let od rozhodnutí o osvojení, jelikož však rozhodnutí o osvojení nabylo právní moci dne 24. 4. 1987, není již podle současné právní úpravy osvojení možné zrušit, byť se původně jednalo o osvojení zrušitelné. Argumentu osvojitelů, že zde dochází k pravé retroaktivitě soud nepřisvědčil, neboť se jedná pouze o retroaktivitu nepravou, na jejímž principu je postaveno pro věc rozhodné přechodné ustanovení §3028 odst. 2 o. z.
K odvolání osvojitelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 19 Co 258/2017-140 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že pokud k osvojení došlo v době tří let a více před 31. 12. 2013, pak od 1. 1. 2014 dochází k přeměně původního zrušitelného osvojení na nezrušitelné osvojení. Aplikací přechodného ustanovení §3028 nedochází k pravé retroaktivitě a nelze souhlasit ani s tím, že osvojitelům byla odejmuta práva nabytá v dobré víře.
Proti tomuto rozsudku podali osvojitelé dovolání, v němž uvádějí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla vyřešena, kdy touto otázkou má být, zda ustanovení §840 odst. 2 o. z. ve spojení s přechodnými ustanoveními o. z. působí tzv. nepravou mezeru v zákoně, jež má za následek protiústavní stav. Dovolatelé argumentují, že není zřejmé, zda se automatická konverze zrušitelného osvojení na nezrušitelné vztahuje i na osvojení vzniklá před 1. 1. 2014. Tato otázka není podle mínění dovolatelů nikde v zákoně upravena a odpověď nelze dovodit ani adekvátním výkladem. Podle dovolatelů došlo k zásahu do jejich právní jistoty a jedná se o pravou retroaktivitu, případně jedná-li se o retroaktivitu nepravou, má tříletá doba, během které je osvojení možné z vážných důvodů zrušit, plynout až od 1. 1. 2014.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda nemožnost zrušit osvojení z důležitých důvodů po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení dopadá i na osvojení vzniklá před 1. 1. 2014. Protože tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §840 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jsou-li pro to důležité důvody, soud osvojení na návrh osvojitele nebo osvojence zruší; podá-li návrh jen jeden z nich, může se druhý k návrhu připojit.
Podle ustanovení §840 odst. 2 o. z., osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem.
Podle ustanovení §3028 odst. 2 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Dovolatelé ve svém dovolání předně zaujímají názor, že v zákoně není upraveno, a nelze ani výkladem dovodit, kdy a zda vůbec dochází ke konverzi zrušitelných osvojení vzniklých před 1. 1. 2014 na osvojení nezrušitelná, když zákonodárce výslovně nestanovil okamžik této konverze, ani tato osvojení z působnosti nové právní úpravy nevyňal.
Dovolací soud se s argumenty dovolatelů neztotožňuje, neboť nelze vnímat ustanovení §840 odst. 2 o. z. bez spojitosti s přechodnými ustanoveními. Ustanovení §3028 odst. 2 o. z. jednoznačně stanovuje, že se právní poměry, týkající práv rodinných, řídí ustanoveními tohoto zákona. Ačkoli tak není výslovně stanoveno speciální přechodné ustanovení pro případy osvojení uzavřených před 1. 1. 2014, je z uvedeného patrné, že ustanovení §840 odst. 2 o. z. dopadá i na ta osvojení, která vznikla před 1. 1. 2014. Nelze tudíž přijmout závěr předestíraný dovolateli, že se v projednávaném případě jedná o tzv. nepravou mezeru v zákoně. Nadto lze předpokládat, že opustil-li zákonodárce v nynější právní úpravě režim dvou typů osvojení (zrušitelného a nezrušitelného) a stanovil možnost zrušení osvojení pouze do tří let od rozhodnutí od osvojení (vyjma případů, je-li osvojení v rozporu se zákonem), nezamýšlel tak učinit jen pro nově vzniklá osvojení od 1. 1. 2014 a ohledně dřívějších osvojení i nadále ponechat vedle sebe existenci zrušitelných a nezrušitelných osvojení, ale že prostřednictvím přechodných ustanovení zamýšlel sjednotit i režim osvojení vzniklých před 1. 1. 2014.
Přisvědčit nelze ani tvrzení dovolatelů o pravé retroaktivitě, když účinky ustanovení §840 odst. 2 o. z. podle mínění dovolatelů dosahují před účinnost i platnost o. z. Tak tomu jistě není, neboť v případě dřívějšího návrhu na zrušení osvojení by se postupovalo podle tehdejších právních předpisů (zák. č. 94/1963 Sb., o rodině), dovolatelé se tudíž mohli domáhat zrušení osvojení do 31. 12. 2013, kdy nebyli limitováni tříletou dobou od rozhodnutí o osvojení.
Nepřípadná je také argumentace dovolatelů spočívající v tom, že jestliže se jedná o nepravou retroaktivitu, měla by tříletá doba ke zrušení osvojení začít běžet až od 1. 1. 2014 a nikoli od rozhodnutí o osvojení. Pro takovýto postup však nelze najít zákonnou oporu. V projednávaném případě nadto nelze pominout, že se dovolatelé mohli domáhat zrušení osvojení již podstatně dříve (dle jejich tvrzení došlo ke zhoršení vztahů v roce 2008), a proto by tak nemělo žádné opodstatnění, aby byla dovolatelům poskytována ještě dodatečná doba pro podání návrhu v trvání tří let od nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Takovýmto prodlužováním doby, po níž je možné se domáhat zrušení osvojení, by pouze vznikaly neopodstatněně nerovné podmínky pro účastníky vztahů osvojení vzniklých před a po 1. 1. 2014.
Z uvedeného vyplývá, že se dovolatelům uplatněnými dovolacími důvody nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Protože nebylo zjištěno, že by napadený rozsudek byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání osvojitelů podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože dovolatelé se svým dovoláním nebyli úspěšní a osvojenci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, nepřiznal dovolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu