ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.100.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 100/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Z. K., a b) Š. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 261/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č. j. 20 Co 307/2003-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou proti státu se žalobci domáhali na žalované náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny se sídlem v O. (dále jen „I. DZ“), na kterou byla pro závady v hospodaření uvalena nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Žalobcům jako členům I. DZ tak vznikla škoda, která spočívá v nemožnosti disponovat peněžními prostředky vloženými do I. DZ, ve výši vložených prostředků.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 2. 2003, č. j. 21 C 261/2000-97, žalobu žalobce a) na zaplacení částky 316.693,07 Kč s příslušenstvím a žalobu žalobkyně b) na zaplacení částky 82.062,17 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, č. j. 380/99, byla na I. DZ uvalena nucená správa, dalším rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 4. 11. 1999, č. j. 381/II/99, bylo rozhodnuto o zákazu a omezení její činnosti a dne 12. 11. 1999 bylo rozhodnuto o opakovaném zákazu a omezení činnosti. Usnesením Krajského soudu v Ostravě 36 K 8/2000 ze dne 20. 12. 2000 byl na majetek I. DZ prohlášen konkurs s účinky k uvedenému dni, který nadále trvá a v němž žalobci, kteří jsou členy I. DZ, přihlásili své pohledávky vůči ní. Soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že k okamžiku vyhlášení rozsudku není prokázána existence škody jako majetkové újmy na straně žalobců, neboť I. DZ je i nadále zapsána v obchodním rejstříku, na její majetek je prohlášen konkurs, který trvá, a není postaveno najisto, s jakým výsledkem skončí a jaké prostředky budou členům záložny v rámci konkursu, popř. likvidace, vyplaceny. Tvrzení žalobců, že přijdou o všechny své prostředky, které do I. DZ vložili, je tak předčasné. Teprve poté, co budou vyčerpány všechny zákonné možnosti k uspokojení nároků z jejich členství přímo proti I. DZ, se žalobci budou moci obrátit s nárokem na náhradu škody na stát. Nemožnost dispozice s vkladem u I. DZ není majetkovou újmou, tedy škodou, a nenastal tak ještě okamžik možnosti uplatnění práva na náhradu škody u soudu (actio nata).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, č. j. 20 Co 307/2003-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem o předčasnosti žaloby. Námitky žalobců neshledal důvodnými, neboť žalobci nesprávně směšují újmu, která jim byla způsobena neplněním závazků ze strany družstevní záložny, s újmou, která je jednou z podmínek vzniku nároku na náhradu škody. Družstevní záložna je dlužníkem žalobců z jejich právních vztahů založených smlouvami o vkladu, a v první řadě je ona povinna se s nimi vypořádat. Za situace, kdy probíhá konkursní řízení o majetku I. DZ, jehož účelem je uspokojení jejích věřitelů, a kdy žalobci své pohledávky z vkladů přihlásili k rozvrhu, není vypořádán vzájemný vztah žalobců a I. DZ a není tak postaveno najisto, zda žalobcům vznikne újma v jejich majetkové sféře. Existenci újmy pak nelze dovozovat z toho, že žalobcům byla vyplacena pojištěná část vkladů. Tato náhrada je pojistným plněním podle zákona č. 87/1995 Sb., její výplata neznamená zánik závazků a pohledávek žalobců vůči I. DZ a nárok žalobců vůči I. DZ nadále trvá v rozsahu nekrytém pojistným plněním.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádějí, že soud sice konstatuje, že žalobcům vznikla újma způsobená neplněním závazků ze strany záložny, avšak přehlíží, že tato újma byla způsobena také, a to především nečinností Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a Ministerstvem financí. Namítají, že je chybný závěr soudu, že není doložen vznik škody a rovněž to, že obdrželi náhradu od Zajišťovacího fondu družstevních záložen, svědčí o tom, že jim škoda již vznikla, neboť tuto náhradu obdrželi jako náhradu své majetkové újmy. Jsou přesvědčeni, že ve věci bylo možno rozhodnout mezitímním rozsudkem ve smyslu ust. §152 odst. 2 o. s. ř., a výši škody pak stanovit úvahou soudu podle ust. §136 o. s. ř. Poukazují na rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, týkající se jiné záložny v úpadku, v němž bylo konstatováno, že členům družstevní záložny vznikla škoda ve výši vloženého vkladu a příslušenství, a soudu proto vytýkají, že nevysvětlil, v čem se liší přístup trestního senátu a senátu v této věci. Dále poukazují na verdikt mezinárodní arbitráže, kde újma zahraničního investora v servisní organizaci televize Nova byla vyčíslena právě podle ust. §136 o. s. ř., a dovozují, že se nalézají v obdobné situaci jako zahraniční investor v případě řešeném arbitráží. Rovněž se odvolávají na Listinu základních práv a svobod a namítají, že bylo porušeno jejich vlastnické právo, že došlo prakticky k vyvlastnění, neboť jejich vlastnické právo bylo učiněno bezcenným. Namítají, že konkursní řízení a nevypořádaný vztah mezi žalobci a záložnou nesouvisejí s touto žalobou a že zákon č. 82/1998 Sb. neobsahuje žádnou odkládací podmínku ani nestanoví, že by v případě nesprávného úředního postupu byl žalobce povinen čekat na vypořádání jiného právního vztahu. Dále soudu vytýkají, že se nezabýval všemi aspekty návrhu a zkoumal pouze jednu složku nároku, že ignoroval jejich žádost o zjištění výše škody u správce konkursní podstaty a že pominul zprávu Veřejného ochránce práv – výsledek šetření ve věci I. Družstevní záložny O., v níž bylo konstatováno pochybení Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., po posouzení věci dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobci jako členové I. Družstevní záložny domáhají na státu z titulu jeho odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. Otázka vzniku škody byla tedy určující pro rozhodnutí ve věci.
Podle §13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení §13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Škoda, spočívající v neuspokojené pohledávce žalobců vůči družstevní záložně, vzniká jestliže se právo člena záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným a je vyloučeno, aby bylo uspokojeno. Vznik škody na straně člena družstva tedy předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. V případě probíhajícího konkursu na majetek družstva to znamená, že členům může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma.
Mimozávazkovou odpovědnost za vznik této újmy lze proto uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na vyplacení vkladu nebylo a již nemůže být záložnou uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se totiž nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla.
V řízení o nároku na náhradu škody leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ustanovení §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Rozhodující je tedy skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Pokud škoda neexistuje v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
Podle §17 odst. 1, věty první, zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 11. 2001 (dále jen „zákon o spořitelních družstvech), náhrada za pojištěný vklad (dále jen \"náhrada\") se vkladateli z Fondu poskytne v případě, že Fond obdrží písemné oznámení Úřadu o neschopnosti družstevní záložny dostát závazkům vůči vkladateli za zákonných a smluvních podmínek.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že z Fondu se vkladateli neposkytuje náhrada za způsobenou škodu, nýbrž se jedná o pojistné plnění, a poskytnutí náhrady za pojištěný vklad není vázáno na vznik škody na straně žalobce, nýbrž na jiné okolnosti. Nelze tak přisvědčit názoru žalobců, že obdrželi-li tuto náhradu, znamená to, že škoda již v jejich majetkové sféře nastala. Za důvodnou nelze mít ani námitku, že soud měl rozhodnout ve věci mezitímním rozsudkem. Mezitímním rozsudkem lze totiž rozhodnout o základu projednávané věci (§152 odst. 2 o. s. ř.) za situace, že nárok již vznikl a existuje a není známa pouze jeho přesná výše, tedy teprve tehdy, jsou-li naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu. V mezitímním rozsudku musí být posouzen celý právní základ věci, tj. vše, co nelze podřadit pod pojem výše uplatněného nároku, nikoliv řešit jen některé právní otázky či rozhodnout o dílčí právní otázce, týkající se žalobou uplatněného nároku (srov. např. R 44/1996).
Pokud jde o stanovení výše škody úvahou soudu dle ustanovení §136 o. s. ř., je třeba připomenout, že toto ustanovení předpokládá, že základ nároku je prokázán a obtíže vznikají jen při určení její výše; prokáže-li poškozený v řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení §136 o. s. ř. ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985).
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla žalobcům jakožto členům této záložny škoda, spočívající v neuspokojení jejich nároků na výplatu vkladů, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr o předčasnosti žaloby. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), neboť právní otázku řeší v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 105/2004), a dovolání proti němu tak není přípustné.
Dovolací soud proto dovolání žalobce odmítl podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu