ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1005.99.1
sp. zn. 25 Cdo 1005/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně K. H., zastoupené advokátem, proti žalované O. J., zastoupené advokátem, o zaplacení 114.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 490/92, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 1999 č. j. 13 Co 471/98-154, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vydání věcí (1. šachy s jantarem, 2. stříbrné manžetové knoflíky s ametystem, 3. stříbrné tepané pouzdro od kapesních hodinek, 4. dóza s pávem – Rosenthal, 5. koňaková sklenka, hoch-email, 6. perleťové divadelní kukátko, 7. tři malé stříbrné mečíky délky cca 25 cm, 8. černá váza s volavkou, 9. zátiší – ovoce a slánka, 10. tři mandolíny, 11. banjo, 12. balalajka malá, 13. housle, 14. mandolína jako dekorační předmět, 15. bubny tam-tam jako dekorace, 16. kytara vykládaná perletí, 17. jantarové korále, 18. zlaté hodinky, 19. kytara španělka, 20. poháry bojarské – kůže, kov, 21. samovar z mosaze, 22. dvě šavle s pochvami, 23. jedna šavle bez pochvy, 24. ikona Sv. Michal, 25. stříbrná madona, 26. basbalalajka) a pro případ, že by je nebylo možno vydat, požadovala po částečném zpětvzetí žaloby náhradu škody v částce 114.400,- Kč, když žalobu na vydání věcí vzala v průběhu řízení zpět. Uvedené věci měla mít uloženy v bytě svého bratra M. J. Ten zde se žalovanou, s níž dne 16. 3. 1990 uzavřel sňatek, bydlel od poloviny listopadu 1990 až do dne 26. 11. 1990, kdy zemřel. Věci uvedené v žalobě se zde ještě v den jeho smrti nacházely, avšak žalovaná je odmítla na výzvu žalobkyně vydat a v den pohřbu velkou část věcí z bytu odstěhovala; klíči od bytu přitom v této době disponoval i její známý, K. P.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 7. 1997 č. j. 13 C 490/92-79 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za ztrátu věcí z bytu jejího zemřelého manžela by podle §415 a §420 obč. zák. bylo možno dovodit pouze tehdy, prokázala-li by k nim žalobkyně své vlastnické právo; v tomto směru však žalobkyně důkazní břemeno neunesla.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 1997 č. j. 13 Co 534/97-88 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co doplnil dokazování obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 13 C 190/92, dospěl k závěru, že soud prvního stupně nezjistil spolehlivě skutkový stav, na jehož základě rozhodoval. V uvedeném řízení, v němž se matka žalobkyně H. Č. neúspěšně domáhala určení, že kromě jiného i věci specifikované v nyní projednávané žalobě patřily zemřelému M. J. a spadají do dědictví po něm, soud žalobu zamítl s poukazem na vlastnické právo žalobkyně, která je získala darováním; o vlastnictví stejných věcí tedy nyní soud učinil zcela protichůdné závěry oproti závěrům učiněným ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 190/92, aniž měl podklady pro odlišné hodnocení důkazů. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby dokazování doplnil o důkazy provedené v předchozím řízení a aby všechny důkazy zhodnotil způsobem uvedeným v §132 o.s.ř.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 9. 1998 č. j. 13 C 490/92-124 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 111.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že kromě věci uvedené pod položkou 20. nabyla žalobkyně předmětné věci v době nezletilosti (ve věku 8 - 9 let, nejpozději před dosažením věku 12 let) platným darováním podle §407 obč. zák. v tehdy účinném znění od otce (položky 1. - 3., 5., 9., 18. od něj převzala, položky 7., 10. - 16., 19., 24., 26. jí otec daroval s tím, že již dříve byly věci umístěny ve společném bytě), od obou rodičů (položky 14., 15., 22., 23. byly rovněž ještě před darováním umístěny v bytě), od babičky ze strany otce (položky 4., 6., 17., 21. žalobkyně převzala), od bývalé spolužačky otce (položka 25.) a od strýce M. (položka 8.). Podle závěrů soudu byla žalobkyně způsobilá podle §9 obč. zák. k takovým právním úkonům, které byly svou povahou přiměřené rozumové a mravní vyspělosti odpovídající jejímu věku; při ostatních úkonech byla zastoupena svými rodiči jako zákonnými zástupci, věci osobně převzala za jejich přítomnosti a s jejich souhlasem. Šlo ostatně o běžný případ darování v rámci rodiny, kdy nezletilé děti od svých rodičů dostávají i cennější věci, s nimiž ještě samostatně nemohou hospodařit, a kdy rodiče za nezletilé rozhodují o způsobu uložení, případně užívání věcí. Po rozvodu rodičů se žalobkyně ve svých 12 letech odstěhovala s matkou ze společného bytu, avšak věci zde po dohodě ponechala. Ještě v době smrti M. J. (26. 11. 1990) se věci nacházely v tomto bytě, avšak nikoliv již v době provádění soupisu věcí dne 25. 4. 1991, neboť podstatná část věcí byla odvezena v den pohřbu. Žalovaná však v současné době věci nemá a není známo, kde se nacházejí. Soud dovodil, že žalovaná měla věci náležející žalobkyni ve své faktické držbě a bylo její povinností počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku ve smyslu ustanovení §415 tehdy platného obč. zák. Tuto povinnost ovšem nesplnila, neboť podstatnou část věcí v den pohřbu odvezla, a další věci se ztratily v době, kdy předala klíče od bytu cizím osobám; zároveň znemožnila žalobkyni, aby mohla do bytu po smrti svého bratra vstoupit. Žalovaná proto nese odpovědnost za škodu, která vznikla žalobkyni tím, že její věci byly z bytu odvezeny, případně vydány jiné osobě nebo ztraceny, a je povinna nahradit žalobkyni škodu takto vzniklou podle ustanovení §420 a §422 obč. zák. (skutečná škoda v penězích).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 1999 č. j. 13 Co 471/98-154 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební povinnosti žalované a o náhradě nákladů řízení potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl všechny navržené důkazy, jejichž hodnocení odpovídá zásadám obsaženým v ustanovení §132 o.s.ř., a není tedy důvod se od tohoto hodnocení odchýlit, když skutkové závěry korespondují i se zjištěními učiněnými v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 13 C 190/92. Žalobkyně dostávala věci v průběhu několika let od svého otce i jiných osob, k přijetí nabídky darování věcí menší hodnoty byla v době své nezletilosti způsobilá v rozsahu své způsobilosti k právním úkonům podle §9 obč. zák. a při darování hodnotnějších věcí za ni nabídku daru přijal některý z rodičů, aniž bylo nutno ustanovovat pro tento úkon opatrovníka podle §30 obč. zák. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobkyně kromě položky 20. nabyla předmětné věci platným darováním, protože k odevzdání a převzetí věci ve smyslu §407 odst. 2 obč. zák. při darování mezi nejbližšími příbuznými dochází zcela neformálně, např. i tím, že obdarovaný věci jako vlastník užívá a nakládá s nimi ve svém zájmu, přičemž není vyloučeno, aby je užívali i jeho rodinní příslušníci. Soud prvního stupně pak správně vycházel z toho, že škoda, která žalobkyni vznikla, představuje cenu věcí, které jí žalovaná nevydala. Odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání s odůvodněním, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, přičemž přípustnost dovolání je dána podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Podle dovolatelky se především soudy při hodnocení důkazů k obecné otázce vlastnického práva žalobkyně nevypořádaly s rozpory ve výpovědích žalobkyně a její matky, svědkyně Č., ani se nepozastavily nad řadou nepřímých důkazů, které svědčily o tom, že žalobkyně se k věcem nechovala jako vlastník. Vytýká odvolacímu soudu závěr o tom, že u věcí pod položkami 1. - 3., 7., 9., 17., 21. - 23. a 26. projevil otec žalobkyně vůli darovat a žalobkyně současně vůli dar přijmout. U věcí pod položkami 2., 4., 5., 9. a 18. pak podle dovolatelky skutková zjištění k otázce darování nemají oporu v provedeném dokazování. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v řešení otázky formy darování mezi rodinnými příslušníky, podmínky způsobilosti k právním úkonům, otázky případné kolize mezi zájmy rodičů a nezletilých dětí nebo mezi nezletilými dětmi navzájem, a podmínky zahájení řízení podle §179 o.s.ř. Namítá, že náležitosti darovací smlouvy podle tehdy platného ustanovení §407 obč. zák., včetně předepsané formy, musejí být dodrženy bez ohledu na to, zda šlo o darování mezi osobami blízkými. Při jednoznačné neexistenci písemné darovací listiny bylo na žalobkyni, aby prokázala, že při darování došlo zároveň k odevzdání a převzetí věcí, ale nestalo se tak. Věci se totiž nacházely velmi dlouhou dobu beze změny na svém místě s tím, že až v budoucnu mají připadnout žalobkyni. Podle názoru dovolatelky, jestliže nedošlo k ustanovení opatrovníka, nemohlo vůbec dojít k prvotnímu platnému darování, ať už žalobkyni, nebo nezletilému bratru žalobkyně, ani k platnému vrácení daru a opětovnému darování, nebo darování z majetku syna do majetku dcery (žalobkyně) zejména u věcí pod položkami 1., 4., 7., 9., 10., 16., 19. - 22., 24. - 26. Dovolatelka konečně zpochybňuje svou pasivní legitimaci ve sporu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve musel zabývat přípustností dovolání
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Předpokladem přípustnosti dovolání podle posledně citovaného ustanovení je kromě jiného i to, že soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. Právní názor musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na pozdější rozsudek soudu prvního stupně (mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není vztah příčinné souvislosti), nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Bude tomu tak zejména v případech, kdy se v dalším řízení před soudem prvního stupně změní skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud při zrušování dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně a při formulování svého právního názoru; za této situace se totiž vázanost právním názorem odvolacího soudu neuplatní, neboť při změněném skutkovém stavu již nemá opodstatnění. Uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést další dokazování za účelem zjištění skutkových okolností, jež bude třeba po právní stránce posoudit, nelze hovořit o tom, že by vyslovil právní názor, který by byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takový „právní názor\" obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat v řízení, a v právním posouzení skutkového stavu nijak soud prvního stupně neomezuje.
V posuzovaném případě nelze přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovodit. Soud prvního stupně novým rozsudkem rozhodl odlišně poté, co podle pokynů odvolacího soudu obsažených ve zrušujícím usnesení doplnil dokazování k otázce vlastnického práva žalobkyně k předmětným věcem a po zhodnocení provedených důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyni byly tyto věci darovány jejím otcem a jinými osobami. Pokynem odvolacího soudu k doplnění dokazování nebyl soud prvního stupně vázán v právním posouzení věci, když od počátku se soudy obou stupňů shodovaly v názoru, že pro úspěšnost žaloby je rozhodující, zda žalobkyně nabyla vlastnické právo darováním. Nelze tedy dovodit, že by novým rozsudkem soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku předchozím proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka kromě jiného vytýká odvolacímu soudu ve vztahu k některým jednotlivým věcem i skutkový závěr o projevu vůle darovat věci ze strany otce žalobkyně a přijmout dar ze strany tehdy nezletilé žalobkyně. Napadá-li rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, zda vůbec byl učiněn úkon směřující k darování věcí (případně zda vůči žalobkyni či jejímu bratrovi), přičemž poukazuje na to, že soud se nevypořádal s rozpory mezi provedenými důkazy a že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, nejde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o nesouhlas se skutkovými závěry, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a tedy o dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., jak ostatně dovolatelka sama uvádí. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť uvedený dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. založena.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Podle protokolu o jednání odvolacího soudu žalovaná v žádosti o připuštění dovolání označila za otázku zásadního právního významu problém, \"zda došlo v daném případě k platnému darování žalobkyni\". Je proto třeba zkoumat, zda všechny v dovolání vymezené právní otázky (forma darování mezi rodinnými příslušníky, podmínky způsobilosti nezletilého k právním úkonům, kolize mezi zájmy rodičů a nezletilých dětí nebo mezi nezletilými dětmi navzájem a podmínky zahájení řízení podle §179 o.s.ř.) lze považovat po právní stránce za zásadně významné.
Podle §868 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb., pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Otázku platnosti darování v době nezletilosti žalobkyně, resp. ještě před dosažením věku 12 let, kdy se odstěhovala z bytu, v němž se nacházely předmětné věci (před rokem 1981), je proto třeba posuzovat podle předpisů účinných v této době, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb. a č. 146/1971 Sb. (dále jen OZ).
Podle §9 OZ nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a mravní vyspělosti odpovídající jejich věku.
Podle této úpravy může právní úkon (projev vůle směřující k vyvolání právních důsledků) učinit platně i nezletilý (aniž by byl při něm zastoupen zákonným zástupcem) za předpokladu, že obsah právního úkonu odpovídá z objektivního hlediska rozumové a mravní vyspělosti obvyklé u průměrného vzorku nezletilých téže věkové kategorie. V případě darování to znamená, že nezletilý může svým projevem vůle přijmout dar, lze-li jej vzhledem k jeho věku považovat za způsobilého pochopit podstatu darovací smlouvy a znamená-li pro něj darování zároveň finanční prospěch, a to i vyšších hodnot (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1979, sp. zn. 13 Co 678/79, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, podle nějž nezletilé dítě ve věku, v němž se mu může založit prémiové spoření mladých, je způsobilé samo přijmout darované částky, neboť tento právní úkon odpovídá jeho rozumové a mravní vyspělosti). Oproti tomu rozumové a mravní vyspělosti nezletilého se svou povahou zpravidla již vymyká přijetí takového daru, které by vedlo k následným povinnostem či omezením tíživě dopadajícím do jeho osobních a majetkových poměrů, případně které by alespoň hrozilo budoucími obtížemi pro obdarovaného (např. darování předmětu obecně nebezpečného či ve špatném technickém stavu); dar by pak ve skutečnosti nebyl pro nezletilého jednoznačným majetkovým přínosem. V takovém případě nezletilý není způsobilý uzavřít platně darovací smlouvu a vyžaduje se, aby při tomto úkonu byl zastoupen (srov. též Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2001, str. 80 - 81 a 983).
V posuzovaném případě odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (jeho správnost nemůže být předmětem dovolacího přezkumu), že žalobkyni v době, kdy jí ještě nebylo 12 let (nejčastěji ve věku 8 - 9 let), byly darovány jejím otcem a babičkou hudební nástroje a další movité věci převážně dekorativní povahy s určitou uměleckou či snad antikvární hodnotou. Žalobkyně tedy byla ve věku, kdy průměrně rozumově i mravně vyspělé dítě chápe dosah darování a je způsobilé věc tímto způsobem do svého vlastnictví přijmout. Předmětem darování byly věci, jejichž vlastnictví nebylo spojeno s potřebou nákladné údržby či plněním jiných povinností, které by obdarovanou nepřiměřeně zatěžovaly a působily jí potíže finančního či osobního rázu. Lze proto uzavřít, že žalobkyně byla vzhledem ke svému věku způsobilá přijmout věci specifikované v žalobě pod body 1. -19. a 21. - 26. (uzavřít jako obdarovaný darovací smlouvu) platně do svého vlastnictví bez ohledu na to, jakou konkrétní hodnotu v okamžiku darování měly.
Podle §407 odst. 1 OZ k darování je třeba, aby obdarovaný nabídku daru přijal. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení darovací smlouva musí být písemná, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci již při darování.
Podstatou darování je bezúplatný převod vlastnického práva z dárce na obdarovaného dvoustranným právním úkonem, který předpokládá projev vůle dárce darovat věc a současně projev vůle obdarovaného věc tímto způsobem do svého vlastnictví přijmout. U tzv. reálného darování jsou tyto projevy vůle spojeny se současným faktickým odevzdáním a převzetím předmětu darování, jímž obdarovaný věc přebere do své dispozice; tímto okamžikem také dochází k převodu vlastnického práva. Písemná forma je vyžadována jednak u darování nemovitostí a dále v případě tzv. darovacího slibu, kdy dárce pouze slibuje poskytnout dar obdarovanému a k odevzdání a převzetí věci má dojít později, tedy poté, co byly písemnou formou projeveny vůle darovat a dar přijmout.
Zda u reálného darování došlo při souhlasném projevu vůle i k předání věci, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a k povaze darované věci. Tak kupříkladu u věcí, jejichž rozměr či hmotnost vylučují předání „z ruky do ruky\", postačuje předat při darování takové příslušenství věci, jež umožňuje její ovládání, např. klíče a doklady od auta (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 4. 1984, sp. zn. 3 Cz 72/83, publikovaný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986). Z toho je zřejmé, že požadavek odevzdání a převzetí věci směřuje především k tomu, aby obdarovanému byl zajištěn faktický převod věci do jeho přímé dispoziční sféry a aby byl zároveň jednoznačně vymezen okamžik převodu vlastnického práva. Věc, která se nachází již před darováním ve společném bytě dárce a obdarovaného a která je zde umístěna na viditelném či alespoň volně přístupném místě, neboť plní svůj užitkový či estetický účel, lze platně darovat i tak, že při souhlasném projevu vůle dárce i obdarovaného věc neopustí místo, na němž je uložena. Účelu sledovaného odevzdáním a převzetím věci ve smyslu ustanovení §407 odst. 2 in fine OZ je v takovém případě dosaženo i konkludentním jednáním, tedy aniž by věc byla skutečně předána z ruky do ruky.
Dovolatelka namítá, že pokud nebylo prokázáno předání věcí z ruky do ruky při darování otcem či oběma rodiči, vyžadovala darovací smlouva ke své platnosti písemnou formu. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že věci uvedené pod položkami 7., 10. -16., 19., 22. -24. a 26. byly již před darováním (v době společného soužití žalobkyně s jejím otcem) umístěny ve společném bytě a plnily zde zčásti užitný (hudební nástroje), zčásti dekorativní účel. Všichni členové rodiny k nim měli volný přístup a ve většině věcí spatřovali určitou rodinnou památku. Jestliže za této situace otec či oba rodiče věci žalobkyni darovali, postačily k platnému darování ve smyslu §407 odst. 2 OZ výslovné projevy vůle darovat a dar přijmout, o nichž odvolací soud skutkové pochybnosti nemá (ani toto skutkové zjištění vzhledem k přípustnosti dovolání nemůže být podrobeno dovolacímu přezkumu), aniž by věci musely být odstraněny z místa svého uložení, předány obdarované a na původní místo zase vráceny. Z tohoto důvodu nebyla podmínkou platnosti darovací smlouvy ani její písemná forma, když popsaný způsob odevzdání a převzetí daru (vzhledem ke zmíněnému charakteru věcí) z darování pouhý darovací příslib nečinil; právní závěr odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva platným darováním je proto správný.
Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodnutí odvolacího soudu měla zásadní význam otázka, zda při darování došlo k předání věcí či zda k platnosti darovacích smluv bylo třeba písemné formy, která je otázkou mající obecný dopad na případy obdobné povahy; ve vztahu k této otázce má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a pro její řešení je dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné. Dovodil-li odvolací soud, že k uzavření darovací smlouvy k věcem vyšší hodnoty neměla žalobkyně způsobilost, jde o závěr, který není v souladu s citovanou judikaturou i právní teorií ke způsobilosti nezletilého k přijetí daru a který rovněž zakládá přípustnost dovolání podle téhož ustanovení. Protože se však tento závěr ve svém důsledku nedotýká správnosti závěru o tom, že žalobkyně nabyla předmětné věci platným darováním, nelze v tomto směru rozsudek odvolacího soudu označit za věcně nesprávný. Je-li zároveň nepochybné, že žalobkyně měla podle §9 OZ způsobilost k uzavření darovací smlouvy, je právně bezvýznamnou jak otázka jejího zastoupení při tomto úkonu, tak otázka případné kolize mezi zájmy jejími a zájmy jejích rodičů, případně bratra, jimiž se odvolací soud nadbytečně zabýval. Nemůže tudíž jít o otázky, které by měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (pro rozhodnutí nebyly určující); pro řešení těchto otázek tedy přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. není založena.
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. není ve vztahu k dovolání otevřeným právním otázkám naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto hlediska správný; proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2001
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu