ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1006.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1006/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Č. T., a. s., proti žalovanému A. Č., zastoupenému advokátkou, o 45.217,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 23/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2002, č. j. 28 Co 22/2002 - 77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 19. 6. 2001, č. j. 8 C 23/2001 - 47, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 45.217,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 26. 5. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný v rámci své podnikatelské činnosti prováděl v dubnu 1999 na základě objednávky V. s. K., a. s., ze dne 7. 1. 1999 zemní práce mezi obcí K. a Č., při nichž dne 9. 4. 1999 jeden z dělníků, který pracoval pro žalovaného (J. S.), krumpáčem poškodil opláštění dálkového telekomunikačního kabelu ve vlastnictví žalobce. V souvislosti s opravou kabelu vznikla žalobci škoda nejméně ve výši žalované částky. Okresní soud dovodil, že mezi žalovaným a V. s. K., a. s., vznikl obchodně právní vztah ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. (konkrétně vztah ze smlouvy o dílo podle ust. §536 obch. zák.), neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem je zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Dospěl k závěru, že za škodu vzniklou žalobci odpovídá žalovaný podle §420a obč. zák., když škoda byla způsobena při jeho provozní činnosti jednáním J. S., který pro žalovaného (aniž s ním uzavřel pracovní smlouvu) vykonával práci. Tvrzení žalovaného, že mu na náhradu způsobené škody byla V. s. K., a. s., „stržena“ částka 25.200,- Kč, považoval soud prvního stupně za neprokázanou. Ohledně výše škody vycházel z listinných důkazů, jimiž bylo prokázáno, že žalobci vzniklá škoda činí nejméně 45.217,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2002, č. j. 28 Co 22/2002 - 77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování o věci samé odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho názory právními. Shodně s ním dovodil, že odpovědnostní vztah mezi účastníky se řídí občanským zákoníkem, jmenovitě ust. §420a obč. zák. Podle jeho názoru je nutno přihlédnout i k zákonu č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákona č. 150/1992 Sb., který upravuje povinnosti organizace spojů i stavebníka. V daném případě byla stavebníkem obec N. a provedenými důkazy bylo prokázáno, že před vydáním stavebního povolení bylo jednáno se žalobcem, pro stavební práce byly k dispozici plány vedení podzemního telekomunikačního zařízení, stavbyvedoucí V. s. K., a. s., s těmito plány řádně seznámil žalovaného a ten nijak nezpochybňoval, že by nebyl seznámen s uložením komunikačních kabelů a s tím, ve kterých místech je třeba kopáčské práce provádět se zvýšenou opatrností (§12 odst. 8 cit. zákona). Nebylo prokázáno ani to, že by obec N. neuvědomila o zamýšlených pracích žalobce ve lhůtě nejméně 6 týdnů před započetím prací tak, jak vlastníkovi nebo uživateli nemovitosti ukládá ust. §12 odst. 9 cit. zákona. Ve věci stavby - plynofikace obce N. - bylo vydáno řádné stavební povolení a nebylo žádným z účastníků tvrzeno, že by nebylo postupováno v souladu s telekomunikačním zákonem, a především pak byly uzavřeny platné smlouvy o dílo mezi obcí N. a V. s. K., a. s., a V. s. K., a. s. , a žalovaným, „na kterého tak byla přenesena odpovědnost za způsobenou škodu“. Z tohoto důvodu se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že na straně žalovaného je dána pasivní věcná legitimace.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že ve sporu o náhradu škody za poškození telekomunikačního kabelu je pasivně legitimován. Poukazuje na to, že plynofikaci v obci N. prováděla na základě smlouvy o dílo V. s. K., a. s., která byla zhotovitelem díla, a že žalovaný byl jen subdodavatelem uvedené firmy, tedy ve smyslu ust. §538 obch. zák. jinou osobou pověřenou zhotovitelem díla jeho provedením. Soudy obou stupňů proto pochybily, jestliže na daný případ nepoužily příslušná ustanovení obchodního zákoníku, který upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Teprve nelze-li některé otázky řešit podle tohoto zákona, řídí se občanským zákoníkem. Protože podle §538 obch. zák. při provádění díla jinou osobou má zhotovitel odpovědnost, jako by dílo prováděl sám, týká se tato odpovědnost i odpovědnosti za škodu vzniklou poškozením dálkového telekomunikačního kabele, k němuž došlo při provádění výkopových prací, a žalovaný jako subdodavatel má pak povinnost k náhradě škody, kterou způsobil V. s. K., a. s. Nedostatek pasivní legitimace žalovaného vyplývá i z toho, že slyšený svědek A. B., zaměstnanec žalobce, sepsal protokol o poškození telekomunikačního kabelu s firmou V. s. K., a. s. Dále dovolatel namítá, že mezi ním a touto firmou již ohledně způsobené škody došlo k finančnímu vypořádání. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu a even. i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanoveními části dvanácté, hlavy I., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu vedená nemůže být proto úspěšná.
Podle §420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena: a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti.
Provozní činností je podle této úpravy taková činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba provozně vyvíjí. Předmět této činnosti je vymezen ve zřizovací listině, v oprávnění k podnikatelské činnosti nebo v živnostenském oprávnění.
Za škodu způsobenou provozní činností odpovídá poškozenému provozovatel takové činnosti, a to bez ohledu na zavinění (úmysl, nedbalost), je-li škoda v příčinné souvislosti s provozní činností; jde tedy o objektivní odpovědnost, která umožňuje širší a důslednější zabezpečení náhrady takové škody. Poškozený při uplatňování svého nároku nemusí prokazovat porušení konkrétní právní povinnosti na straně provozovatele, ale jen to, že škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozní činnosti; žalovaný se zároveň odpovědnosti nemůže zprostit tím, že by dokázal, že škodu nezavinil, ale jen za splnění předpokladů uvedených v ust. §420a odst. 3 obč. zák.
Škoda je obecně chápána jako újma, která na nastala (která se projevuje) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy (nedochází-li k naturální restituci) napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz. Pro posouzení otázky, kterým právním předpisem se nárok na náhradu škody řídí, je třeba vždy nejprve zjistit, jaká skutečnost byla příčinou vzniku škody. Těmito skutečnostmi (příčinami) mohou být protiprávní úkon (opomenutí), určitá právně kvalifikovaná škodná událost, případně úmyslné jednání proti pravidlům občanského soužití. Porušení právní povinnosti může spočívat buď v porušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo závazku (ať již vyplývajícího ze smlouvy nebo z jednostranného právního úkonu). O porušení povinnosti vyplývající ze závazkového právního vztahu (porušení závazkové, nejčastěji smluvní povinnosti - povinnosti ex contractu) půjde v případě, jde-li o závazek existující a došlo-li k porušení konkrétních povinností vyplývajících z tohoto závazkového právního vztahu. Za právně kvalifikovanou škodnou událost lze mimo jiné považovat i činnost mající provozní povahu, jíž byla způsobena škoda.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že V. s. K., a. s., prováděla podle smlouvy o dílo uzavřené s obcí N. plynofikaci této obce. V souvislosti se zhotovením tohoto díla byl na základě objednávky této firmy žalovaný pověřen provedením výkopových prací, k nimiž byl oprávněn podle živnostenského listu. Při provádění těchto prací poškodil pracovník žalovaného telekomunikační kabel ve vlastnictví žalobce, jemuž tím vznikla majetková újma spočívající ve vynaložení nákladů na opravu kabelu. Je tedy zřejmé, že žalobce nebyl ve smluvním vztahu se žádným z uvedených subjektů a že škoda mu nevznikla a ani nemohla vzniknout z porušení povinností vyplývajících ze smlouvy o dílo, neboť ta byla uzavřena mezi obcí N. jako objednatelem a V. s. K., a. s., jako zhotovitelem (pro nějž jako subdodavatel provedl žalovaný výkopové práce), nýbrž její příčinou byla provozní činnost žalovaného, jehož pracovník kabel poškodil krumpáčem, ačkoliv byl seznámen s uložením telekomunikačních kabelů a s tím, ve kterých místech je třeba kopáčské práce provádět se zvýšenou opatrností. Tím mezi žalobcem a žalovaným, který škodu způsobil provozní činností, vznikl občanskoprávní odpovědnostní vztah, který se řídí ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody, jmenovitě ust. §420a obč. zák.
Námitka dovolatele, že žalovaný byl na základě objednávky V. s. K., a. s., ve smyslu §538 obch. zák. jinou osobou pověřenou částečným zhotovením díla a že zhotovitel má podle tohoto ustanovení odpovědnost, jako by dílo prováděl sám, je sice správná, avšak jen do té míry, že odpovědnost podle tohoto ustanovení se týká odpovědnosti vyplývající ze závazkového právního vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem, tj. obcí N. a V. s. K., a. s., nikoliv však již odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností žalovaného třetímu subjektu, který není účastníkem závazkového právního vztahu ze smlouvy o dílo. V případě vzniku škody v důsledku provozní činnosti podle §420a odst. 2 obč. zák. nese odpovědnost za škodu ten, kdo ji způsobil, a není relevantní, zda poškozený byl ve smluvním vztahu k subjektu, který mu svojí provozní činností způsobil škodu. Je tedy nerozhodné, že žalovaný prováděl výkopové práce pro obec N. jako subdodavatel V. s. K., a. s., nýbrž je rozhodující, že svojí provozní činností, ke které byl oprávněn, způsobil žalobci škodu; proto žalovaný za takto způsobenou škodu podle §420a obč. zák. odpovídá a je tudíž ve sporu o její náhradu pasivně věcně legitimován.
Námitkou žalovaného, že mezi ním a V. s. K., a. s., již ohledně způsobené škody došlo k finančnímu vypořádání, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť se nejedná o námitku právního posouzení věci, nýbrž o námitku týkající se hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud řešil otázku pasivní legitimace žalovaného v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, nejedná se v daném případě o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu svých nákladů a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13.listopadu 2003
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu