ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1042.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1042/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Investiční společnost F., a.s. v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalované České republice – K. p. c. p., o zaplacení částky 142.700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 38/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 13 Co 7/2004-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č. j. 15 C 38/99-52, zamítl žalobu, kterou se žalující investiční společnost, a.s. v likvidaci, domáhala zaplacení částky 110.701.512,60 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% p.a. od 11. 3. 1999 do zaplacení; řízení ohledně částky 31.998.487,38 Kč a 8% úroku z částky 53.376.784,67 Kč od 26. 3. 1996 do 11. 3. 1999 a dále z částky 142.700.000,- Kč od 12. 3. 1999 do zaplacení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem K. p. c. p., která zanedbala státní dozor nad investiční společností a investičním fondem F. A. a nezasáhla včas, aby bylo možno předejít škodě, jež vznikla odčerpáním majetku z podílového fondu v důsledku protiprávního jednání prokuristy žalobkyně A. K. Nesprávnost úředního postupu státního orgánu spatřovala žalobkyně zejména v tom, že i přes určité signály o nezákonném jednání podílového fondu jí nebylo nejpozději v r. 1995 odejmuto povolení působit jako investiční společnost. V březnu 1996 byla provedena kontrola dodržování zákona č. 248/1992 Sb. v žalující společnosti a bylo zjištěno, že tato společnost hospodařila s prostředky podílového fondu v rozporu se zákonem. Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998 byla žalující investiční společnost zrušena a byla nařízena její likvidace. Soud s odkazem na jednotlivá ustanovení zákona č. 248/1992 Sb. dovodil, že žalobkyně nemůže v této věci vystupovat jako poškozená, neboť majetek shromážděný v podílovém fondu není majetkem investiční společnosti, nýbrž je společným majetkem jednotlivých podílníků, který investiční společnost toliko obhospodařuje, a z hlediska dikce zák. č. 248/1992 Sb. nemá tato společnost zmocnění jednat za jednotlivé podílníky. Byla to právě žalobkyně, kdo hrubým porušením zákona vybočil z mezí pravidel kolektivního investování a poškodil tím podílníky fondu F. A., a pokud se nyní domnívá, že její odpovědnost vůči podílníkům není výlučná, nemá oprávnění v zastoupení poškozených podílníků jednat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2004, č. j. 13 Co 7/2004-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu se plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal, a dodal, že žalobce vycházel z nesprávného předpokladu, že lze oddělit činnost představenstva a prokuristy žalující společnosti od činnosti společnosti samotné. Žalující je právnickou osobou, která jedná prostřednictvím svých orgánů, a nemůže s úspěchem poukazovat na chyby svého představenstva nebo prokuristy, které měly být postiženy dozorovým orgánem státu způsobem podle §37 zák. č. 248/1992 Sb., a dovozovat odpovědnost státu za škodu, která měla žalobkyni vzniknout z jednání těchto jeho řídících orgánů. Tvrdí-li žalobkyně, že její představenstvo nebo prokurista ji poškodili, tvrdí vlastně, že se vlastní činností poškodila sama. Protože i právnická osoba nese spolu se způsobilostí k právním úkonům i odpovědnost z těchto úkonů vyplývající, nemůže žalobkyně ze svého podnikatelského neúspěchu způsobeného činností jejích řídících orgánů obviňovat stát s poukazem na nedostatečnou činnost jeho kontrolních orgánů; to by bylo možné jen za předpokladu, že by tento neúspěch byl přímým důsledkem nezákonného zásahu státu ve smyslu §18 zák. č. 58/1998 Sb. Žalující společnost však dovozuje odpovědnost státu z toho, že stát včas nezastavil její činnost a neochránil ji před sebou samým. Z uvedených důvodů a rovněž z důvodů uvedených soudem prvního stupně nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem státu podle ve smyslu §18 zák. č. 58/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalující společnost dovolání, a to pro řešení otázky aktivní legitimace žalobce ve sporu o náhradu škody, kterou považuje za zásadně právně významnou, neboť dovolací soud se jí nikdy výslovně nezabýval a některými soudy je rozhodována rozdílně, zejména ve věcech obchodních a trestních. Dovolání podává z důvodu podle §241a odst. 2 písm a/, b/ a o. s. ř. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje jednak v tom, že ačkoliv obě strany sporu navrhly přerušit řízení do doby skončení jiné věci projednávané u Městského soudu v Praze (nárok proti K. b., a.s.), byl tento návrh na přerušení řízení soudem prvního stupně zamítnut a toto usnesení je vyloučeno z možnosti odvolacího přezkumu podle §202 odst. 1 písm. i) o. s. ř. Ke shodnému návrhu stran měl být podle §110 o. s. ř. zaveden klid řízení. Další vadou je, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné; odvolací soud měl povinnost v rámci své přezkumné činnosti posoudit otázku aktivní legitimace, avšak v tomto směru převzal bez bližší argumentace závěr soudu prvního stupně a nevysvětlil, z jakého důvodu jsou podrobné výhrady žalobkyně proti právnímu posouzení soudem prvního stupně nesprávné či neúplné, a nerespektoval tak ani ústavní kautely v rámci občanskoprávního řízení. Námitka nesprávného právního posouzení se týká závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k vedení tohoto sporu, zatímco všechny další otázky nejsou předmětem dovolacího přezkumu. Uvádí, že soud prvního stupně sice aplikoval správný právní předpis, nesprávně jej však vyložil. Poukazuje na jednotlivá ustanovení zákona č. 248/1992 Sb., na povinnost likvidátora investiční společnosti zajistit v procesu likvidace majetek, z něhož mají být uspokojeni jednotliví podílníci, a na to, že při obhospodařování majetku v podílovém fondu jedná vždy investiční společnost vlastním jménem na cizí účet. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Meritem napadeného rozhodnutí je posouzení otázky, zda investiční společnost je oprávněna uplatňovat proti státu nárok na náhradu škody, způsobené v důsledku jejího vlastního protiprávního jednání; je obecnou právní zásadou, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. S ohledem na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně nebyly splněny podmínky pro přerušení řízení a navíc případné rozhodnutí ve sporu mezi žalobcem a K. b., a.s., nemohlo mít pro rozhodnutí soudu v dané věci žádný vliv. Je třeba rozlišovat mezi nároky vyplývajícími z porušení depozitářských smluv uzavřených s bankou a mezi mimosmluvními nároky. Postup odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí odkáže na argumentaci soudu prvního stupně a pouze ji doplní, je plně dostačující. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozhodnutí NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, nebo usnesení NS ČR ze dne 21.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2001). Tak je tomu i v dané věci.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá - kromě závěru o nedostatku aktivní legitimace žalující společnosti v tomto sporu – zároveň na závěru, že výlučnou příčinou vzniku škody, za níž je požadována náhrada, je protiprávní jednání řídících orgánů samotné žalující společnosti, tedy že příčinou odčerpání majetku z podílového fondu není činnost či nečinnost K. p. c. p. při státním dozoru, je zřejmé, že otázka aktivní legitimace žalobkyně, předložená k posouzení dovolacímu soudu, nemůže mít zásadní právní význam, neboť není-li odpovědnost žalované za škodu shledána, nelze jí uložit povinnost k náhradě škody bez ohledu na to, zda ten, kdo žaluje, je podle hmotného práva nositelem tvrzeného práva, tedy zda nárok proti žalované byl uplatněn subjektem věcně legitimovaným. Proto otázku aktivní legitimace žalobkyně investiční společnosti v likvidaci v tomto sporu nelze míti za zásadně významnou podle §237 odst. 1, písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Ostatně aktivní legitimace investiční společnosti v likvidaci ve sporu o náhradu škody byla již i v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (srov. rozsudek NS ČR ze dne 11.4.2006, sp. zn. 29 Odo 1252/2004).
Dovolání žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu