ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.11.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 11/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně UNIVERSUM J.H. s.r.o., se sídlem Praha 8, ul. Turnovská 8/441, IČ 62584871, zastoupené JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti žalované Generali Pojišťovně a.s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, IČ 61859869, o 2.999.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 364/1998, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, č. j. 9 Cmo 175/2008-253, takto:
Dovolání se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2008, č. j. 49 Cm 364/1998-222, zamítl žalobu na zaplacení 2.999.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalující společnosti na pojistné plnění na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 14. 11. 1997 se žalovanou pojišťovnou. V době trvání pojistného vztahu byl žalobkyni dne 5. 12. 1997 v prodejně ANTIK-GALERIE odcizen obraz „Dům v zahradě“ od autora Jeana Baptiste Camille Corota v hodnotě 3.000.000,- Kč. Policie ČR vyšetřování dne 12. 1. 1998 odložila, žalobkyně po oznámení pojistné události žalované požadovala plnění ve výši 2.999.000,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala nabytí vlastnictví k předmětnému obrazu, písemná kupní smlouva nebyla platně uzavřena a nebylo prokázáno převzetí této věci do vlastnictví žalobkyně ve smyslu §133 odst. 1 obč. zák., nebyla prokázána ani jeho pravost a existence, ani zabezpečení obrazu v době pojistné události. Nebyly tak splněny podmínky pro výplatu pojistného plnění, zejména to, že se tvrzená pojistná událost týkala věci ve vlastnictví žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 9 Cmo 175/2008-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že pojištění bylo sjednáno pro věci movité ve vlastnictví pojištěného, řešil odvolací soud základní otázku, zda tvrzená pojistná událost se týká věci, na níž se vztahuje pojištění. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že provedenými důkazy nebylo vlastnictví žalobkyně prokázáno, a to ani písemnou kupní smlouvou ani převzetím od p. H., a nebylo ani prokázáno vlastnictví p. H.. Uzavřel, že žalobkyní předložené účetní doklady a další listiny nekonkretizují dostatečně předmět nákupu, tím méně mohou být důkazem o převzetí věci v úmyslu nabýt k předmětnému obrazu vlastnictví. K námitkám žalobkyně soud uvedl, že údaj v deníku komisního zboží osvědčuje pouze převzetí obrazu autora Corota do prodeje dne 14. 11. 1997, avšak důkazy o předchozím vlastnictví obrazu nejsou, a prohlášení svědků v tomto smyslu soud vyhodnotil jako nedostatečná. Tvrdí-li žalobkyně, že obraz nabyla od vlastníka J. H., v řízení nebylo především prokázáno, že by jmenovaný byl vlastníkem předmětné věci, tj. že konkrétní obraz nabyl do svého vlastnictví od předchozího vlastníka.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadně právně významnou považuje otázku, zda lze listinnými důkazy, tj. znaleckými posudky, účetními doklady a výpověďmi svědků, prokázat nabytí vlastnictví k movité věci, popřípadě jaké doklady jsou pro posouzení nabytí vlastnictví k movité věci rozhodující či nutné. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o vlastnictví obrazu, který získala od svědka J. H., který rovněž své vlastnictví neprokázal. Namítá, že žalovaná nepředložila žádný důkaz o tom, že J. H. nebyl vlastníkem obrazu, naopak o jeho vlastnictví svědčí výpovědi svědků M. S. a O. S., další znalecký posudek a výpověď znalkyně PhDr. Marie Pospíšilové. Uvádí, že ze znaleckých posudků vyplývá, že byly vypracovány za účelem ohodnocení osobního majetku, a poukazuje na to, že daňové orgány běžně uznávají účetní doklady za dostatečný důkaz o nabytí vlastnictví u právnických osob. Soud měl k dispozici účetní doklady dovolatelky včetně znaleckého posudku o ceně věci a fotografie obrazu. Žaloba byla zamítnuta z jediného důvodu a ačkoliv soud provedl důkaz Všeobecnými pojistnými podmínkami pro případ odcizení věci, k jejich obsahu nepřihlížel. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. 6. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2004, č. j. 49 Cm 364/98-64, bylo sice usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006, č. j. 9 Cmo 189/2006-99, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, avšak následným rozhodnutím, jež bylo odvolacím soudem potvrzeno, bylo soudem prvního stupně rozhodnuto stejně - žaloba byla zamítnuta.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Odpověď na obecně formulovanou otázku předloženou dovolacímu přezkumu (jaké doklady jsou nutné pro posouzení nabytí vlastnictví k movité věci) dává ust. §125 o. s. ř., podle nějž za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Vzhledem k tomu, že výčet důkazních prostředků, jimiž lze v soudním řízení zjistit rozhodující skutkové okolnosti, je demonstrativní, není soud v jejich výběru omezen. Ve sporném řízení záleží na tom, jaké konkrétní skutkové okolnosti mají být jejich prostřednictvím objasněny a jaké důkazní návrhy učinili účastníci. Závěr o tom, zda je určitá skutková okolnost provedenými důkazy prokázána či nikoli, soud hodnotí ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž není předepsána důkazní hodnota jednotlivých důkazních prostředků, tedy ani to, za jakých podmínek má soud hodnotit dokazovanou skutečnost jako prokázanou.
Z hlediska řešení uvedené otázky nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a ani otázka důkazního břemene není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu při nesplnění této povinnosti. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
Odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku správně vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně prokázat nabytí vlastnického práva k předmětnému obrazu, a nelze mu proto vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků.
Další námitka dovolatelky, že její vlastnické právo k předmětnému obrazu bylo provedenými důkazy prokázáno, není námitkou proti právnímu posouzení, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu. Nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry soudu a její výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné skutkové zjištění zakládá totiž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994) a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem, jenž nepodléhá přezkumu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu