ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1102.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1102/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 109/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2002, č. j. 17 Co 334/2002-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, č. j. 12 C 109/2001-18, zamítl žalobu na zaplacení částky 53.975,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne 25. 1. 2001 došlo k dopravní nehodě vozidla Toyota Corolla, držitele M. B., občana Jugoslávie, které řídil občan České republiky I. S., s vozidlem Škoda Felicia, které řídil Ing. J. K., jeho držitel. Nehoda byla na místě vyšetřena příslušníkem Policie ČR v přestupkovém řízení s výsledkem, že nehodu zavinil I. S., který u sebe neměl doklad o hraničním pojištění vozidla, a byla mu v blokovém řízení uložena pokuta ve výši 2.500,- Kč. Škodu na vozidle Škoda Felicia ve výši 43.549,- Kč likvidovala z havarijního pojištění Č. p., a. s., které byla žalobkyní uvedená částka uhrazena, a žalobkyně uhradila dále za poškozeného společnosti H. C. – nezávislá agentura, s. r. o., částku 10.425,- Kč za pronájem automobilu na dobu 12 dnů. Dopisem ze dne 17. 5. 2001 žalobkyně vyzvala I. S. k náhradě škody, dopis jí však byl poštou vrácen s tím, že se adresát v místě trvalého bydliště nezdržuje, a policie sdělila, že na uvedené adrese nikdy nebydlel. V tomto řízení se žalobkyně domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem policisty, jehož povinností podle §14 zákona č. 168/1999 Sb. bylo neumožnit jízdu cizozemského vozidla bez hraničního pojištění na území ČR, když po nehodě nechal odjet auto, které způsobilo nehodu, aniž by ověřil, zda měl řidič uzavřeno tzv. hraniční pojištění, a znemožnil tak žalobkyni, která má právo na náhradu vyplacených částek proti tomu, kdo škodu způsobil (§24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb.). Soud věc posoudil podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala, že by se předepsaným postupem marně domáhala náhrady škody na škůdci I. S., a ani to, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu Policie ČR. Policista, který vyšetřoval dopravní nehodu, splnil povinnost kontrolovat, zda řidič má u sebe doklady o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, jak mu zákon č. 168/1999 Sb. ukládá, a není podle tohoto zákona povinen zjišťovat, zda je řidič skutečně pojištěn. Nebyly zde ani podmínky k odebrání nebo zadržení vozidla podle §25 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, neboť podle tohoto ustanovení nelze odejmout věc, jejíž hodnota je v nápadném nepoměru k povaze přestupku, což v tomto případě byla. Předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. tak nejsou dány.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2002, č. j. 17 Co 334/2002-34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že policista při vyšetřování dopravní nehody dne 25. 1. 2001 se nedopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. Tím, že prověřil totožnost obou řidičů, zjistil individualizaci vozidel, jejich vlastníky a škodu na vozidlech, učinil do záznamu zápis o viníkovi nehody, o typu přestupku, jakož i o tom, že viník nehody I. S. neměl u sebe doklad o pojištění vozidla, a uložil mu pokutu s přihlédnutím i k této skutečnosti, splnil povinnosti uložené mu zákonem a jiná opatření nebyl povinen v dané situaci učinit. K použití donucovacích prostředků podle ust. §38 zákona o policii ani k odebrání vozu dle ust. §28 odst. 1 téhož zákona nebyly naplněny zákonné podmínky, a za přestupek, jímž podle §23a odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1991 Sb. je nepředložení dokladů o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, lze podle odst. 2 cit. ustanovení sankcionovat pouze pokutou. Není povinností policisty na místě zjistit, zda vozidlo má uzavřeno hraniční pojištění či nikoli, a tím, že by bylo řidiči zakázáno řídit uvedené vozidlo, by fyzická dosažitelnost řidiče pro účely vymožení náhrady škody nebyla zajištěna, a příp. dodatečné uzavření pojištění by se na událost, k níž již předtím došlo, nevztahovalo. Mezi jednáním policisty a škodou na straně žalobkyně není ani příčinná souvislost. Žalobkyně sice podala proti I. S. žalobu na náhradu škody, avšak vzhledem k tomu, že věc není skončena, není zřejmé, zda byl nárok uplatněn bezúspěšně. Příčinná souvislost by mohla být založena, pokud by bezúspěšnost nároku proti přímému škůdci byla způsobena vadným postupem policie. Žalobkyně proto nemůže úspěšně uplatňovat právo na náhradu škody proti státu, který by za splnění podmínky nesprávného úředního postupu odpovídal za škodu pouze subsidiárně.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že zásadní právní význam mají otázky, zda nárok na náhradu škody, za kterou odpovídá stát a jiný subjekt, je nutno nejprve uplatnit u jiného subjektu a u státu až subsidiárně, zda ust. §14 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., podle kterého Policie ČR neumožní jízdu vozidla na území ČR bez hraničního pojištění, ukládá policistovi povinnost zajistit vozidlo, dokud není splněna povinnost dle §14 odst. 4 tohoto zákona, a zda policista má či nemá na místě povinnost zjistit, má-li vozidlo uzavřeno hraniční pojištění. Dovozuje, že policista, který dopravní nehodu vyšetřoval, byl povinen na místě zjistit, zda cizozemské vozidlo má uzavřeno hraniční pojištění, a pokud se řidič hraničním pojištěním neprokáže, je jeho povinností neumožnit jízdu takového vozidla. Protože policista tuto povinnost porušil, je dána odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a to nejméně do částky trojnásobku pojistného, minimálně 10.000,- Kč, kterou by byl povinen řidič zaplatit podle §14 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. a z níž by se žalobkyně mohla alespoň částečně uspokojit. Vzhledem k tomu, že I. S. se nezdržuje v místě bydliště, má za to, že ani soudem mu uložená povinnost k náhradě škody by nevedla k uspokojení pohledávky následným výkonem rozhodnutí. Namítá, že povinnost uplatnit nejprve nárok proti „přímému“ škůdci nemá oporu ani v zákoně č. 82/1998 Sb. ani v zákoně č. 168/1999 Sb. a škoda vůči němu vyplývá z jiného právního důvodu než škoda vůči žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dovolání projednal podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzovaném případě žalobkyně dovozuje odpovědnost státu za škodu, spočívající v tom, že v důsledku nesprávného postupu příslušníka policie při vyšetřování dopravní nehody dne 25. 1. 2001 jí bylo znemožněno uspokojit svůj nárok na peněžité plnění (§24 odst. 7 zák 168/99 Sb.) proti řidiči, jehož zaviněním došlo k dopravní nehodě a za něhož poskytla plnění poškozenému. Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na závěru, že podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyly splněny.
Podle ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších změn, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je nezbytným předpokladem jejího vzniku existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Závěr o příčinné souvislosti bylo možné učinit jen tehdy, jestliže nebýt uvedeného postupu policie, mohlo být právo žalobkyně na zaplacení částky 53.975,- Kč odpovědným subjektem uspokojeno.
Jestliže žalobkyně v souladu s §813 obč. zák. vyplatila ze svých prostředků částky 43.550,- Kč a 10.425,- Kč, plnila tím svou povinnost a příčinou vzniku této její platební povinnosti nebyl a ani nemohl být postup policie při vyšetřování dopravní nehody. Pokud by škoda následně vznikla žalobkyni tím, že jí bylo znemožněno uplatnění, resp. uspokojení jejího nároku na náhradu těchto částek řidičem vozidla, který nehodou zavinil, nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti státu je existence příčinné souvislosti mezi postupem policisty při vyšetřování dopravní nehody a vznikem tvrzené škody, tedy je-li prokázáno, že nárok žalobkyně proti jejímu dlužníkovi nemůže být v důsledku pochybení Policie ČR uspokojen.
Nemožnost uplatnění, resp. uspokojení svého nároku proti řidiči cizozemského vozidla (vznik škody) dovozuje žalobkyně ze skutečnosti, že se nepodařilo doručit mu písemnost na adresu jeho bydliště, neboť se v místě bydliště nezdržuje a jeho pobyt se nepodařilo zjistit. Bez ohledu na to, zda tyto skutečnosti znamenají nemožnost žalobkyně domoci se na něm náhrady částek vyplacených poškozenému, nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že by tento stav byl způsoben jednáním policie v souvislosti s vyšetřováním dopravní nehody, konkrétně tím, že vozidlo nebylo po nehodě zajištěno do doby, než jeho řidič splní povinnost dle §14 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. (tj. zaplatí trojnásobek pojistného - nejméně 10.000,- Kč), a že nebyla znemožněna další jízda tohoto vozidla, dokud se řidič hraničním pojištěním neprokáže. Je totiž zřejmé, že uvedené okolnosti, v nichž dovolatelka spatřuje nesprávnost úředního postupu, nejsou příčinou vzniku majetkové újmy, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá a která spočívá v tom, že částky, jež vyplatila ve prospěch poškozeného, jí nebyly odpovědným subjektem (řidičem, který zavinil nehodu) následně uhrazeny a že se nepodařilo zjistit, kde se tato osoba fakticky zdržuje. Nehledě k tomu, že dodatečné pojištění se na předchozí pojistnou událost nevztahuje, ani v případě, že by řidič vozidla po nehodě zaplatil hraniční pojistné (jeho trojnásobek) - jak je namítáno v dovolání- nic by se touto platbou nezměnilo na majetkové újmě žalobkyně, spočívající v tom, že na povinném subjektu nedosáhla uspokojení svého nároku na náhradu částek, které vyplatila ve prospěch poškozeného.
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi postupem policisty při vyšetřování dopravní nehody a vznikem škody na straně žalobkyně, je správný. Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby a vzhledem k tomu, že závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemohou mít vliv. Není-li totiž dána příčinná souvislost mezi jednáním policie a tvrzeným vznikem škody, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv.
Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že pro uplatnění nároku na náhradu škody, spočívající v tom, že v důsledku jednání žalovaného nemůže žalobce dosáhnout uspokojení své pohledávky proti jinému, není vždy nezbytným předpokladem předchozí bezúspěšně vedené soudní řízení o žalobě na plnění proti dlužníkovi ( srov. např. rozsudek NS ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002).
Protože podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nejsou v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu