ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1113.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1113/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. z. p. Č. r., zastoupené advokátem, proti žalované Č. p., a. s., o 120.668,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 186/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. února 2002, č. j. 15 Co 77/2002-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 29. 5. 2001, č. j. 4 C 186/2001-28, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 120.668,- Kč s 10 % úrokem od 19. 9. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že dne 19. 1. 1998 došlo k dopravní nehodě, při níž byl zraněn chodec J. S., jehož léčení si vyžádalo náklady v celkové částce 201.114,40 Kč, které zaplatila žalobkyně (zdravotní pojišťovna). Řidičem vozidla, které se s J. S. střetlo, byl F. D., pojištěnec žalované ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Trestní řízení bylo z důvodu amnestie prezidenta republiky zastaveno, takže míra zavinění jednotlivých účastníků nehody nebyla stanovena; je však nesporné, že J. S., který přecházel silnici mimo obec, měl v době nehody 2,07 g/kg alkoholu v krvi. Žalovaná za svého pojištěnce J. D. ze zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem dopravních prostředků uhradila žalobkyni pouze 40 % na náhradě vynaložených nákladů léčení. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni požadovaných zbývajících 60% náhrady s odůvodněním, že ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb., o nějž žalobkyně svůj nárok opírá, neobsahuje ustanovení o možnosti krátit náhradu škody v případě spoluzavinění poškozeného a vzhledem k tomu, že občanský zákoník nelze použít, není podíl chodce na nehodě rozhodný.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 9. 2001, č. j. 15 Co 442/2001-41, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ust. §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. je nutno vykládat tak, že nárok zdravotní pojišťovny na náhradu škody je dán jen u té části nákladů, které jsou v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby. Není-li dáno protiprávní jednání třetí osoby ve vztahu k celé vzniklé škodě, nemůže být dán ani nárok zdravotní pojišťovny na náhradu všech vynaložených nákladů léčení.
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. 12. 2001, č. j. 4 C 186/2001-51, byla žaloba na zaplacení 120.668,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování výslechem řidiče F. D. a spisem Policie ČR ČVS: OVV-73/98 okresní soud zjistil, že v době dopravní nehody byla snížena viditelnost, v místě střetu není přechod pro chodce a není zde omezená rychlost. Po zhodnocení důkazů dovodil, že na nehodě se nejméně ze 60% podílel chodec S., který opilý přecházel silnici za snížené viditelnosti mimo přechod pro chodce, a řidič již nemohl střetu s ním zabránit. Okresní soud vycházel z názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení a protože dospěl k závěru, že spoluzavinění chodce na dopravní nehodě lze hodnotit mírou 60 % tak, jak jej vyhodnotila žalovaná, která zbývajících 40 % nákladů léčení již žalobkyni uhradila, žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 14. 2. 2002, č. j. 15 Co 77/2002-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně hodnotil míru spoluzavinění chodce S. na nehodě, k čemuž žalobkyně ani žádné výhrady nemá, a pokud jde o výklad ust. §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., odkázal na odůvodnění svého zrušujícího usnesení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o výklad ust. §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Zastává názor, že z tohoto ustanovení pouze vyplývá, vůči komu má pojišťovna právo na náhradu škody, není zde obsažena žádná dikce, která by připouštěla aplikaci institutu spoluúčasti poškozeného, nýbrž jde pouze o bližší vymezení pojmu „třetí osoba“. Protože ke škodě pojištěnce žalobkyně došlo při dopravní nehodě (provozem dopravního prostředku), je touto třetí osobou podle ust. §1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 492/1991 Sb. žalovaná. Řidič vozidla odpovídá ve smyslu ust. §427 obč. zák. objektivně, proto i ust. §3 odst. 1 vyhl. č. 492/1991 Sb. je nutno vykládat tak, že žalovaná je povinna za něj nahradit poškozenému škodu v plném rozsahu. Důsledky případného spoluzavinění pojištěnce nemůže nést jeho zdravotní pojišťovna, která není pojistitelem ve smyslu ust. §788 a násl. obč. zák., nýbrž institucí, která zajišťuje přerozdělování finančních prostředků získaných ze zdravotního pojištění na příslušné zdravotní subjekty. Škodou zdravotní pojišťovny jsou náklady léčebné péče jí vynaložené ve prospěch svého pojištěnce, a pouze v ust. §5 písm. e) vyhl. č. 492/1991 Sb. jsou uvedeny případy, kdy se tento druh náhrady škody nehradí; ty ovšem na projednávaný případ nedopadají. Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť o míře spoluzavinění mezi pachatelem a poškozeným při spáchání trestného činu rozhoduje soud v trestním řízení. Pokud by měla být míra zavinění správně zjištěna, měl řidič trvat na projednání svého případu v trestním řízení, a jestliže tak neučinil, jde to k tíži žalované. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není opodstatněné.
Podle ustanovení §55 odst. 1, věty první, zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, má příslušná zdravotní pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.
Zdravotní péče se osobám účastným zdravotního pojištění poskytuje zásadně bezplatně a pojištěný zdravotnickému zařízení platí pouze za ty zákonem vymezené výkony, které jsou poskytovány za plnou nebo částečnou úhradu. Za výkony zdravotní péče poskytované bez přímé finanční úhrady získává zdravotnické zařízení odpovídající úhradu od zdravotní pojišťovny, jejímž je pojištěncem a který na výdaje zdravotního pojištění přispívá platbami pojistného (zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění předpisů pozdějších). Ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. upravuje právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Jde o právo na náhradu škody, vyplývající ze speciálního předpisu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2002).
Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle tohoto ustanovení je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Je třeba vycházet z toho, že povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu zdravotnickému zařízení náklady péče poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti (srov. §13 zákona č. 550/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby nebo následkem jiné události. Ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb., které je ve vztahu k ustanovením obč. zák. o náhradě škody speciální normou, zakládá zdravotní pojišťovně specifické právo požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady vynaložené na péči hrazenou zdravotním pojištěním, které vznikly v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.
Na náhradu nákladů na zdravotní péči, které byly sice vynaloženy zdravotní pojišťovnou na péči o jejího pojištěnce, avšak nebyly zapříčiněny jednáním třetí osoby ve smyslu ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb., však zdravotní pojišťovna nárok nemá, neboť s takovou skutečností zákon její nárok vůči třetím osobám nespojuje. Znamená to, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v jakém byl způsoben spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle §55 zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby.
Z uvedeného vyplývá, že i u nároku zdravotní pojišťovny proti třetím osobám na náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího pojištěnce podle §55 zákona č. 48/1997 Sb., je třeba zkoumat spoluzavinění pojištěnce, neboť v rozsahu, v jakém příčinou vynaložených nákladů na léčení bylo jeho spoluzavinění, není dána příčinná souvislost vzniku těchto nákladů se zaviněným protiprávním jednáním třetích osob.
Na tom nic nemění v dovolání namítaná okolnost, že odpovědnost pojištěnce žalované jako provozovatele motorového vozidla vůči poškozenému chodci je odpovědností objektivní podle ust. §427 obč. zák., neboť v této věci nejde o nárok na náhradu škody ve vztahu mezi škůdcem (osobou odpovědnou dle §427 obč. zák.) a osobou poškozenou na zdraví, ale o nárok zdravotní pojišťovny podle speciální právní normy, nehledě k tomu, že i u odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku vůči poškozenému podle §427 obč. zák. je příčinná souvislost rovněž zákonným předpokladem jejího vzniku.
Námitce dovolatelky, že bez rozhodnutí v trestním řízení o rozsahu viny řidiče nebyla míra zavinění řidiče a chodce správně zjištěna, nelze přisvědčit, neboť projednání případu dopravní nehody v trestním řízení není pro soud v občanskoprávním řízení podmínkou pro skutkový závěr o míře spoluzavinění poškozeného. Bylo-li vydáno rozhodnutí příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, popř. přestupek, a kdo jej spáchal, soud je jím vázán, jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může posoudit sám (srov. §135 odst. 1, 2 o. s. ř.). V tomto řízení byl tedy soud oprávněn jako předběžnou otázku řešit míru spoluzavinění chodce a pro tento závěr si opatřit rozhodné skutkové podklady, proti nimž ostatně námitky nejsou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu