ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1119.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1119/2018-693
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: R. D. , zastoupený Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti žalované: Krajská nemocnice T. Bati, a. s. , IČO 27661989, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 600, Zlín, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Česká pojišťovna a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 57/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 60 Co 125/2017-645, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal dovolání proti rozsudku ze dne 31. 10. 2017, č. j. 60 Co 125/2017-645, jímž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 12. 2016, č. j. 28 C 57/2012-562, ve spojení s usnesením ze dne 27. 2. 2016, č. j. 28 C 57/2012-592, ve vyhovujícím výroku ohledně částky 745 188 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku ohledně částky 252 038,30 Kč s příslušenstvím, změnil jej v zamítavém výroku ohledně částky 1 574 112, 70 Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 574 112,70 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o soudním poplatku. Takto rozhodl o nároku žalobce na odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 50 400 Kč a o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 5. 11. 2009 do 14. 3. 2012 ve výši 2 556 939 Kč.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu s odůvodněním, že soud nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť nerozhodl o nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 70 000 Kč měsíčně za dobu od 15. 3. 2012 do budoucna. Odvolací soud jej považoval za nový nárok uplatněný až v odvolacím řízení, proto s odkazem na §216 odst. 2 o. s. ř. tuto změnu žaloby usnesením ze dne 24. 10. 2017 (č. l. 630 spisu) nepřipustil. Žalobce má za to, že se jednalo pouze o odstranění vad žaloby ohledně nároku již žalobcem uplatněného. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V rozsahu, v němž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, a ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalobě bylo vyhověno, není dovolání přípustné, neboť k jeho podání není dovolatel oprávněn (subjektivně legitimován), v tomto rozsahu bylo totiž napadeným rozhodnutím žalobci vyhověno a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikováno pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Dovolání do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, není rovněž přípustné, neboť žalobce ve svém podání v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
Vymezení přípustnosti dovolání je jeho obligatorní náležitostí a nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti. Přípustnost dovolání musí být vymezena tak, aby bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za splněné. Dovolatel ve svém podání neuvedl žádnou konkrétní právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo ji má dovolací soud posoudit jinak než dříve. Svou argumentaci založil pouze na tom, že soud nesprávně posoudil jeho doplnění žaloby jako uplatnění nového nároku a o této části předmětu řízení nerozhodl. Procesní vadu, spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení, však dovoláním uplatnit nelze. Dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak občanský soudní řád vylučuje možnost napadnout odvoláním to, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, pojmově nelze podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 10. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu